Slavia v Barceloně uspěla díky Čaroději 2.0 a na lékárnických vahách přesně určené míře rizika

Ikonický tým, ikonický stadion, co zápas to svátek. Kdo do Barcelony v roli soupeře na její Camp Nou – nebo jak jsme zamlada, asi chybně, říkávali Nou Camp – přijede, ten se tu obvykle se zlou potáže.

Ano, jsou i výjimky. Někdy dokonce křiklavé. Když tu v roce 1997 Andrej Ševčenko nastřílel při šokující výhře Dynamo Kyjev 4:0 hattrick, bylo z toho pozdvižení, že se Země div nevychýlila ze své planetární dráhy. Před šesti lety tu zase výhrou 3:0 v semifinále Ligy mistrů řádil mnichovský Bayern. Ale jak jsme řekli, tohle jsou jen křiklavé výjimky potvrzující jinak takřka železné pravidlo. A to je obvykle velkolepá domácí dominance Barcy.

Český fotbal tu za celou svou historii zaznamenal jedinou výhru, to když v roce 1985 v Barceloně v I. kole Poháru mistrů evropských zemí Grigovým gólem vyhrála Sparta 1:0. V součtu s domácí prohrou 1:2 to tehdy přesto znamenalo její vyřazení.

Ano, hrát se vyřazovacím způsobem i nyní, vypadla by teď s Barcelonou i Slavia, doma totiž podlehla 1:2. Ale tohle je skupina Ligy mistrů, systém soutěže je tedy jiný, bod za remízu 0:0 se počítá do tabulky. A vrací Slavii po čtvrté rundě zápasů šanci bojovat i v téhle skupině smrti o postup ze druhého místa, nebo o přeskočení do jarní části evropské ligy z místa třetího. A jen tak mimochodem: vydělal Slavii dalších 900 000 eur (23 milionů korun).

V duelu španělské ligy doma Barcelona ztratila body naposledy v únoru s Valencií (2:2), v Lize mistrů v prosinci 2018 s Tottenhamem (1:1). Bez radosti z alespoň jedné vstřelené branky odcházeli fanoušci Barcy ze svého milovaného stadionu naposledy 11. února 2018, po ligovém utkání 0:0 s Getafe.

A zopakovalo se to až teď, po 20 měsících, když přijela Slavia Praha. A spolu s ní zhruba pět tisícovek nadmíru spokojených fanoušků, kteří budou dětem, vnoučatům i pravnoučatům za dlouhých zimních večerů vyprávět, jak byli u toho, když Lionela Messiho vychytal Čaroděj 2.0.

Ondřej Kolář totiž svým fascinujícím výkonem na Camp Nou ve slávistické mytologii bezpochyby dorovnal magická vystoupení Martina Vaniaka ze zápasů s Ajaxem Amsterdam. Za ony mače z roku 2007 si Vaniak vysloužil právě přezdívku Čaroděj. Ten už teď už má svého nástupce. A nadmíru důstojného.

Stejně tak ovšem splňuje všechny atributy velmi důstojného vystoupení celý, komplexní výkon Slavie. Žádný „autobus“ zaparkovaný před bránou. Žádná bohapustá destrukce. Žádné odkopávání balonů na tribunu. Žádná česká holomajzna. Slavia hrála moderní fotbal na hraně rizika, přitom správně odhadnutého a vybalancovaného.

I s hráči, jejichž individuální schopnosti nemají parametry světové třídy, dokázala Trpišovského Slavia se ctí čelit Messiho Barceloně, a to dokonce i v jejím domácím prostředí. A tentokrát nejen čelit, ale i uspět. Jak to dokázala?

Elastický obranný blok Slavie tvořený dvěma řadami, tří až čtyř hráčů v linii první, ostatních v linii druhé, postavil Jindřich Trpišovský poměrně vysoko, orientačně na půlící čáře, leckdy už pár metrů na polovině Barcelony. Zmíněné linie byly od sebe vzdáleny odhadem ne více než 15 metrů.

Tím se vytvořil prostor natolik zahuštěný, že ho ani slovutná Barcelona nedokázala překombinovat nebo náběhovou kolmicí překonat tak, aby se dostala do nějakého permanentního tlaku přímo před Kolářovou brankou.. Tedy… Pár výjimek narušení slávistického bloku samozřejmě nastalo a právě z nich pak rezultovaly domácí šance. Ale nebylo jich zdaleka tolik, kolik by Barcelona chtěla a potřebovala.

Tím, že byl slávistický blok umístěn vysoko, rozhodně o pěkných pár metrů výš, než si obvykle soupeři Barcelony troufají, držela se hra relativně daleko od Kolářovy branky. A zároveň měli slávisté relativně blízko k brance ter Stegenově, logicky výrazně blíž, než kdyby stabilně bránili stažení až někde na vlastní šestáctce.

Z toho pak mohla rezultovat údernost slávistických útoků, jež se zejména v první půli vedly obvykle přes srdnatého Olayinku. Slavia může smutnit, že právě po Olayinkově akci trefil Stanciu ve velmi dobré pozici jen spoluhráče Masopusta, že hned zkraje „neprekabátil“ německého gólmana domácích Ševčík. Anebo toho, že Bořil stál při své dorážené střele, která skončila v síti, ve správně posouzeném ofsajdovém postavení.

Šance skórovat tedy slávisté měli i na Camp Nou, podobně jako nedávno ve svém domácím prostředí, na Sinobo Stadium. Tam v první půli bránili podobně jako nyní v Barceloně, situaci jim tam ale zkomplikovala rychle inkasovaná branka.

I kvůli ní proto v Praze po změně stran pozměnili slávisté strategii, přidali na agresivitě a začali stupňovat míru rizika své hry až na absolutní maximum. A nejspíš i ze jeho hranici.

Spustit tenhle „šílený rokenrol“ v Barceloně by bylo nejspíš sebevražedné. A podstata úterního slávistického úspěchu tkvěla i v tom, že k něčemu takovému nebyla donucena. Proč? Protože neinkasovala.

Tím pádem mohla hrát prakticky od první do poslední minuty prakticky totéž. Na velké riziko, větší než, na jaké si leckdo v Barceloně troufne, ale zároveň na riziko kontrolované, trenéry přesně odhadnuté. Riziko, které minimalizovala vynikající herní a strategická disciplína slávistů v obranné fázi. Tahle na lékárnických vahách určená míra rizika vyšla Jindřichu Trpišovskému naprosto přesně.

Ano, i díky tomu, že soupeř z několika svých šancí neotevřel skóre. Jak by se mu to totiž povedlo jednou jedinkrát, už by Slavia musela onu pomyslnou mez velkého, ale kontrolovaného rizika začít překračovat. A Barceloně by se začalo otevírat pole pro mnohem, mnohem větší počet příležitostí.

Jinými slovy: kdyby například Messi ve 35. minutě nerozezvučel břevno, ale vsítil gól, nejspíš by to pak pro Slavii na Camp Nou vůbec dobře nedopadlo. Slávistická stavidla by se musela začít postupně zdvihat a barcelonský proud herního mistrovství by pak nejspíš Pražany zdeptal. Jenže to se prostě nestalo, protože Slavia neinkasovala.

A to díky právě popsané úspěšné herní strategii. Díky Ondřeji Kolářovi, který snad pětkrát chytil střelu, jak praví klasik, zjevných gólových parametrů.

A možná i díky tomu, že nehrál Luis Suárez. A také Brazilec Arthur, přeci jen kreativnější než jeho náhradník Vidal.

Barcelona má bezpochyby na všech pozicích vždy a všude skvělé hráče, ale ve své top formě teď rozhodně není. Fenomén Messi se tak stále častěji stahoval do hloubi pole, aby situace rozehrával, nebo se pokoušel projít individuálně. Ale přihrát do šance sám sobě, to prostě nejde. A právě v tomto ohledu možná Barceloně fatálně scházel Suárez. Kombinace Messiho s jinými spoluhráči prostě tolik pšenky nenesla. A nadpozemskost tandemu Messi-Suárez tentokrát Barca k dispozici neměla.

I absence Suáreze či Arthura, rozezvučené břevno nebo miniaturní ofsajd při neuznané barcelonské brance lze zahrnout do kolonky příznivých okolností, na kterou se hodí cedulka Štěstí. To slávistům v předchozích duelech Ligy mistrů tak trochu scházelo, opakovaně měli oprávněný pocit, že jejich výkony mohly a měly přinést větší bodový zisk. Teď se tedy míra Smůly a Štěstí konečně vybalancovala.

Někdy se, pravda, stane, že štěstí chodí dokola a občas sedne na vola. Tentokrát ale měrou vrchovatou naplnilo jiné rčení. Že štěstí přeje připraveným. A to slávisté byli. Předvedli výtečný výkon, mají díky němu bod z Barcelony a tahle příjemná vzpomínka už jim nikdy nezevšední.