Slavia se v limitech covidové éry může ekonomicky utopit. Nebo dostat rozum

Šestnáct bodů náskoku, s nimiž fotbalová Slavia slavila Vánoce roku 2019, zavdávalo dobrý důvod k hodnocením, že v téhle sezoně už červenobílé může v jejich cestě za titulem zastavit leda snad přílet mimozemšťanů. Tedy že se to prakticky nemůže stát, leda by snad vstoupil do hry nějaký zcela neočekávatelný faktor, který by zcela zpřeházel realitu. Což se obvykle neděje.

Letos se to ovšem stalo. Jen místo těch mimozemšťanů obletěl planetu Zemi koronavirus. A rozložil toho samozřejmě mnohem, mnohem víc než jen takřka veškeré fotbalové dění.

Fanoušky pochopitelně nejvíc zajímá, zda Slavia navzdory tomu, že zkraje jara stačila půlku svého náskoku na Plzeň poztrácet, ještě do mistrovské stanice dorazí.

Víc než Plzně se přitom obávají varianty, že se soutěže například kvůli karanténám dohrát nepodaří. To by pak titul nebyl udělen nikomu.

Zní to možná divně, až kacířsky, ale v nové realitě, v níž jsme se po koronavirovém vypnutí zeměkoule ocitli, není zrovna mistrovský titul ani zdaleka tím nejzásadnějším otazníkem. Pro budoucnost Slavie budou zásadnější jiné věci. Například to, zda se rozehraje příští sezona evropských pohárů a zda se do jejich skupinové fáze červenobílí probojují, samozřejmě.

Komplikovat a vyostřovat se mohou i politické vztahy mezi Českem a Čínou, což je pro Slavii, coby majetek čínského státního investora, společnosti CITIC, pochopitelně také veledůležité „hřiště“.

Pokud některé klíčové zdroje financování nebudou funkční, a tím spíše, bude-li jich víc najednou, problém se pochopitelně bude stupňovat.

Slavia došla k obrovským sportovním úspěchům. Ale paralelně přitom vytlačila svou výdejovou složku do naprosto hazardérských nadoblačných výšin, které se zcela míjejí s očekávatelnou ekonomickou realitou.

Situace, již koronavirová tíseň vyvolala, otevírá nyní Slavii šanci platy v závislosti na tom upravit. Alespoň dočasně. A naznačit tak cestu do budoucna. Je jasné, že hráče by to netěšilo – z lepšího na horší, z vyšší výplaty na nižší se samozřejmě nezvyká snadno. Ale to jsou zatím jen prázdné úvahy, k žádnému rozhodnutí v tomto smyslu ještě nedošlo.

Jak si Slavia navykla hospodařit? Tady je orientační příklad: Tam, kde se jiní měsíce dohadují, zda bude hodnota přestupu 7 nebo 8 milionů, je s ní Jaroslav Tvrdík hotov do 10 minut, protože jemu přijde rozumné položit na stůl 15 milionů.

Hráči dostávají ve Slavii smlouvy jako z pohádky. Finanční velkorysost uplatňovaná prakticky ve všech směrech, to je ve Slavii v celé tvrdíkovské éře základní standard, firemní kultura. Jen ať vidí, že na to máme.

V součtu výdajů se pak Slavia dostává daleko za miliardu korun, spíše k částce 1,5 miliardy. Což je šílená, přepálená hladina, na které lze možná jakžtakž plavat v sezoně, kdy vyděláte půl miliardy v Lize mistrů, 300 milionů zinkasujete za Alexe Krále, zhruba 100 milionů za Součkovo hostování ve West Hamu a možná další čtyři stovky milionů korun za přeměnu jeho hostování v přestup.

Jenže očekávat, že takovéhle sportovně i ekonomicky úžasné sezony se budou opakovat rok co rok, může opravdu asi jen nezřízeně optimistický jedinec. A Jaroslav Tvrdík.

Fanoušci samozřejmě v převážné většině rozpočty svých oblíbených klubů nepřepočítávají, zajímají je vítězství a tituly. Ať to stojí, co to stojí. A pokud rýpali nějací otravní novináři, měl pro ně Tvrdík ještě před pár měsíci zhruba tuhle odpověď: „Pořád jsem kritizován, jak všechno dělám špatně. Ale máme titul, hráli jsme Ligu mistrů s Barcelonou, obchodujeme s Premier League. Takže to asi zase tak špatně nedělám.“

Fanoušci se po takové úvaze samozřejmě mohou utleskat. Ale málokdo z nich je inženýrem ekonomie jako Jan Nezmar, takže dokáže oddělit takové to fotbalové „hurá“ od strohé řeči čísel. Přičemž každý jen trochu racionálně uvažující člověk vyhodnotí, že astronomické náklady na roční provoz Slavie lze z pravděpodobně dosažitelných finančních zdrojů dlouhodobě, pravidelně a s jistotou saturovat jen velmi složitě.

Navíc v situaci, kdy se ani „pohádkový dědeček“ z Číny netváří jako totální jistota, která hodlá Slavii v případě potřeby dokrmovat ročně v řádu stamilionů korun klidně po dalších sto let.

Nezmar se veřejně vyhranil proti modelu financování klubu, který počítá s účastí v Lize mistrů jako s jistotou, dal v podstatě najevo, že nechce rajtovat na kobyle, která dříve nebo později nemůže Slavii nedovézt do podobného ekonomického problému jako kdysi po vyřazení v kvalifikaci Ligy mistrů od Tiraspolu, po kterém jaksi v rozpočtu scházely vyšší desítky milionů korun, které tam tehdejší vedení klubu zpupně naplánovalo a započítalo.

Na to, že tvrdíkovská Slavia svojí výdajovou politikou neodvratně spěje k podobnému konci, upozorňoval už před časem i racionálně uvažující člověk jménem Martin Krob. Výsledkem této „diskuse“ byl jeho vyhazov z pozice generálního ředitele klubu, jíž se Jaroslav Tvrdík ujal raději sám.

Rozejít se s dalším drzounem projevujícím odlišný názor, tedy s Janem Nezmarem, už by bylo před veřejností neprůchozí. Nicméně Nezmar na vlastní žádost opustil představenstvo klubu, aby za tuhle spirálu neodvratně se blížící ekonomické tragédie nenesl osobní manažerskou zodpovědnost. A stará se už jen o sport.

Současná postkoronavirová situace může akcelerovat hlubší problémy. Anebo při správném uchopení nabídnout šanci. A dobrou příležitostí přenastavit ekonomiku klubu směrem k něčemu racionálnějšímu.

I Jaroslav Tvrdík už vnímá, že to, co až dosud považoval za jistoty či reálně dosažitelné mety, se v novém světě může proměnit v příjem čistá nula.

Nejenže není vůbec jasné, jestli by se Slavia do dalšího ročníku Ligy mistrů probojovala. K tomu by nejdříve potřebovala domácí titul a pak úspěch v předkole. Jenže teď není jisté ani to, jestli se dohraje liga, jestli pak budou nějaká předkola a hlavně jestli se v ročníku 2020/21 vůbec rozehrají nějaké evropské poháry.

Pokud by se například kvůli neprůchodnosti mnohých hranic opravdu nerozjely, byla by to pro fotbal na kontinentu zcela plošně zásadní katastrofa. České zástupce nevyjímaje. S kapkou cynismu lze poznamenat, že Sparta už na tuto situaci, kdy do svého rozpočtu nedostane od UEFA prakticky ani floka, trénuje s úspěchem už několik let. Ale ví, že ji nad vodou spolehlivě podrží dostatečně movitý majitel.

Takovým třeba Viktoria Plzeň nedisponuje, takže případná druhá sezona bez pohárů v řadě už by pro ni byla tísnivější. A co se týče Slavie, je nutno vnímat vztah s čínským vlastníkem tak, že je bezpochyby schopen pomoci, nemusí být ale úplnou samozřejmostí, že k tomu bude kdykoli automaticky ochoten na každé požádání.

Sliby garantované pomoci čínské státní firmy CITIC ve prospěch Slavie, a to ještě na několik let dopředu, sice zazněly i loni při jednání na Pražském hradě, jisté je ale jen to, že celé toto česko-čínské pouto je velmi úzce napojeno na politické dění. A to je jak známo proměnlivé. Vztahy mezi Čínou a Českem se v řadě případů začínají postupně vyhrocovat.

I Tvrdík si uvědomuje, že by klub potřeboval další finanční zdroje. Jeho jednání v arabském světě, kde se snažil sehnat štědrého generálního sponzora pro léta příští, ale k ničemu nevedla. Letos k plánované cestě do Kataru nakonec kvůli koronaviru ani nedošlo.

Nabízí se úvaha, že nový stav věcí na planetě ještě snížil šanci na to, že by Slavia mohla v blízké době přivábit nebo získat silného nového akcionáře či výrazného sponzora.

Mezi fanoušky Slavie je široce rozšířena teze, že kdyby se Číňané se svými investicemi ze Slavie stáhli, nebyl by to žádný velký problém, protože teď, když je přece jejich klub slavný a úspěšný, miliardáři z celého světa by se o něj přímo prali, míní mnozí fanoušci.

Osobně se obávám, že nikoli. Kluby se kupují kvůli image nebo proto, že jsou ekonomicky výnosné. Číňané si Slavii koupili, protože chtěli na jejím příkladu prezentovat novou linii vztahů mezi oběma zeměmi na bázi slibovaných gigantických investic v Česku. Z nich se odehrál jen zlomek, vztahy s Čínou naopak uvadají.

Těžko soudit, zda by někdo z arabského světa měl touhu prezentovat se nyní přednostně v Praze, asi k tomu není nejmenší důvod. Kvůli image si takto uvažující investoři pořizují spíše kluby v Londýně nebo v Paříži.

Co se týče byznysové, ekonomické stránky věci, nemůže samozřejmě existovat horší doporučení, než že by měl někdo přebírat klub nastavený tak, že „prožere“ absolutně neadekvátní sumu ve srovnání s očekávatelnými příjmy. A navíc – každého zahraničního investora o český klub spolehlivě odradí byznysový rámec, který nabízí česká liga. Při tak směšných komerčních příjmech soutěže si každý racionálně uvažující člověk koupí raději klub prakticky kdekoli jinde. Tento handicap je v podstatě nepřekročitelný.

Přebít by to mohl jen pravidelný start klubu v Lize mistrů nebo alespoň v Evropské lize. Ale i tady si zájemce snadno zjistí, že do Ligy mistrů se české kluby obecně dostávají výjimečně, v Evropské lize je to lepší, ale nutno vzít v potaz, že český koeficient čeká po odpočtech zhoršení, propad v žebříčku a snížení kvóty zástupců pro soutěže UEFA. Což dychtivé investory také jistě úplně lákat nebude.

Nehledě na to, že české fotbalové prostředí produkuje talenty s vysokou transferní bonitou spíš výjimečně. A nyní v době pokoronavirové se navíc očekává, že celý trh půjde dolů, sníží se patrně dramaticky celkový objem peněz, který bude za přestupy cirkulovat.

Když se vrátíme k současné Slavii, je to samozřejmě i pro ni špatná prognóza. Nedávné představy, za jak úžasné sumy prodá jednou třeba Ondřeje Koláře, se budou muset asi velmi silně redukovat.

Navíc je stále nejistou položkou další osud Tomáše Součka vázaný na to, jestli West Ham setrvá v Premier League. U ní se netuší, zda se rozehraje, zda se dohraje. West Ham zatím průběžně hlásí, že počítá se vším, jak bylo domluveno. Ale slibovat a pak něco realizovat ještě nemusí být totéž. Zejména v případě, že by projekt restartovat aktuální ročník Premier League nevyšel, generovalo by to všem tamním klubům obrovské finanční ztráty. A možná by se pak i West Ham začal na případ Souček dívat jinak. Například by mohl zkusit smlouvat o snížení původně dohodnuté transferní ceny. jako Lipsko s AS Řím v případě Patrika Schicka. Jistoty dnes nikdo nemá žádné.

Postkoronavirová situace, která nabízí hodně chmurných tezí a scénářů, dovedla i Slavii k myšlence, že by mohla začít šetřit. Už před nějakým časem proskočila na instagramovém účtu backstage, kde bývají publikovány informace blízké vedení klubu, že v klubu běží diskuse o plošném ponížení základního příjmu hráčů.

Stále k tomu ještě nedošlo, za minulý měsíc ještě dostali hráči plnou „palbu“, samozřejmě bez bonusů a prémií. V tomto nebo příštím týdnu se očekává doladění dohody, podle kterého by základní příjem hráčů A-týmu a jeho realizačního týmu klesl o 35–40 procent. S tím, že by nevyplacené peníze mohly být hráčům doplaceny zpětně, pokud by klubu naběhly všechny očekávatelné zdroje příjmů, které však vypnul nebo zpochybnil koronavirus. Konkrétně jde o účast ve skupině evropského poháru a možnost návratu fanoušků na stadion v Edenu. I příjmy ze vstupného samozřejmě klubu schází.

Nejcitelněji pak chybí peníze z pronájmu skyboxů. Na každém utkání, jež Slavia odehraje bez možnosti naplnit skyboxy, tratí kvůli tomu 2 miliony korun.

Až se kvóty počtu fanoušků na stadionech začnou zvyšovat, bude zajímavé sledovat, jestli Slavia pustí do Edenu spíš zástupce Tribuny Sever, nebo raději zaplní skyboxy, což by pochopitelně bylo ekonomicky výhodnější.

Ale to jsou jen jednotlivosti. Podstatné je, že si Slavia v uplynulých letech navykla utrácet víc, než kolik by bylo v poměru uplatněném vůči jejím standardně očekávatelným příjmům rozumné.

Třeba jí nakonec koronavirus pomůže k tomu, aby se naučila uvažovat realističtěji.