Slavia se mezi velikány v Lize mistrů neztrácí, gólové žihadlo ale měly v repertoáru jen vosy z Dortmundu

Podruhé Slavia odehrála v Lize mistrů proti silnému soupeři pozoruhodný part, podruhé byla nespokojena s konečným výsledkem.

Zatímco na San Siru mrzelo trenéra Jindřicha Trpišovského i jeho hráče, že v souboji s Interem Milán neudrželi vedení a vezou si domů do Prahy „jen“ bod, z domácího souboje s Borussií Dortmund, jejíž žlutočerná kombinace dresů asociuje vosy, vyšli naprázdno.

Za prohru 0:2 se body nepřidělují a další finanční bonusy nerozdávají, něco však Slavia přece jen získala. Další porci zjištění, že při enormním výdeji sil je schopna hrát a v dlouhých pasážích utkání dokonce přehrávat soupeře opravdu vysokého evropského ranku, vytvořit si proti němu opakovaně čisté šance. A při jejich hypotetickém proměnění pak s nimi uhrát i úspěšnější výsledky.

Ta poslední fáze, pravda, Slavii chybí. Na jednu stranu je Dortmund (po Karviné) teprve druhým soupeřem této sezony, jemuž červenobílí nebyli schopni vstřelit branku, na stranu druhou je jisté, že v soutěži typu Ligy mistrů asi slávisté nemohou čekat, že si vytvoří třeba 15 střeleckých příležitostí jako v domácí soutěži s tím, že něco z toho už padne.

Ani tentokrát to ovšem nebylo o jedné příležitosti, Slavia měla tři nebo čtyři. A přestože i její brankář Ondřej Kolář soupeři mnohé pochytal, třeba „samostatný nájezd“ Jadonu Sanchovi, právě ve schopnosti nebezpečné akce zakončit soupeř domácí barvy zjevně předčil. Konkrétně dvěma gólovými podpisy Achrafa Hakimiho, dvacetiletého Maročana, nad jehož sprinterským představením i umem v zakončení opravdu až oči přecházely.

V první půli vybídl Stanciu famózní kolmicí ke skórování Masopusta, ve druhé Ševčík Tecla, koncovky ale nevyšly. Právě náběhové údery mezi obránce vytipoval trenér Trpišovský jako stezku, kterou soupeř nemá pokrytou zcela ideálně. Jak se ukázalo, záměr byl trefný i provedení slávisté zvládali. Tedy s výjimkou toho posledního a nejpodstatnějšího kroku, tedy gólového zakončení.

Neujaly se ani střely ze střední vzdálenosti, ani Součkova hlavička z velmi nebezpečné pozice.

To vše se odehrávalo ve frenetickém kotli, který utkání nabídli fanoušci ve vyprodaném Edenu, prožívajícím svou slávistickou premiéru v Lize mistrů. Vlček, Vaniak a spol. hráli před lety proti Arsenalu a dalším svým soupeřům v Lize mistrů ještě na Strahově, pak si Eden půjčila na své mače v Lize mistrů 2011 Viktoria Plzeň – a novodobé slávistické tažení skupinou začalo v Miláně. Takže teď se konečně slávisté a Eden dočkali. A příště uvidí Barcelonu.

Ovšem i Borussia Dortmund předvedla hru, kterou tuzemský divák logicky nevídá každý den. Vycházela samozřejmě z mimořádných schopností jednotlivých hráčů spočívajících v součtu mimořádné dynamiky pohybu a brilantní práce s míčem, bleskového přepnutí do protiútoku a opravdu mistrovské variability v útočné fázi.

„Rotace se řídí podle Sancha,“ prozradil po utkání trenér Lucien Favre. Když svou pozici v rozestavení pozměnil mladý anglický reprezentant Jadon Sancho, „pošoupli“ se zároveň i Reus, Brandt či Hakimi. Bránit tenhle variabilní dynamický stroj fungující na principu nácviku i mistrovské intuice jednotlivých hráčů je bezpochyby fuška.

A slávisté s tím měli obrovskou starost zejména v samotném úvodu utkání a pak v průběhu první půle. Ve druhém poločase už se Borussia, vědoma si náskoku 1:0, stáhla a čekala na smrtící brejk. Dočkala se. Ale Slavia jí v mezidobí opravdu dokázala docela zatápět.

Řekněme si na rovinu, že každý jednotlivý hráč Borussie Dortmund by v bilanci svých individuálních schopností svého soupeře na slávistické straně jednoznačně předčil. To asi nikoho nepřekvapí u týmu, který za posledních 10 sezon hrál osmkrát skupinu Ligy mistrů, zná to velmi dobře i v její vyřazovací části a v bundeslize se třeba v minulém ročníku s Bayernem Mnichov rval o titul až do finiše celé soutěže.

To je logické. V Lize mistrů české celky musejí počítat s tím, že narazí na (výrazně) lepší hráče. Ale porážce navzdory Slavia ukázala, že tomu lze čelit. Týmovým pojetím, souhrou – a opravdu až fascinujícím výdejem sil.

Technika spočítala, že v Miláně slávisté naběhali 118 kilometrů, což bylo nejvyšší číslo mezi všemi týmy v celé první hrací „rundě“ soutěže, tentokrát se pomyslné počítadlo dostalo až k číslu 127 kilometrů. „Pokud chcete tým, jako je Borussia, dostat do situací, ve kterých si není jistý, neovládá zápas a může chybovat, tak ho k tomu musíte dotlačit, musíte to uběhat. Hráči teď dva dny polezou po čtyřech, ale vědí, že tohle je jejich šance, jak takovým soupeřům čelit,“ říká Trpišovský.

Jako klišé možná někdy vyznívá věta řady sportovců, že „všechno je v hlavě“. Slavia to ale potvrzuje, protože Trpišovský se svým hráčům dostal do jejich hlav tak hluboko, že je pak schopen vydolovat ze svých hráčů neuvěřitelnou energii, která je zařazuje mezi fyzicky nejlépe připravené fotbalové týmy na kontinentu. S pusou otevřenou úžasem konstatoval tuto veličinu ve slávistické hře Maurizio Sarri, tehdy trenér Chelsea. Běžeckým schopnostem Slavie posléze vysekli poklonu i jeho kolegové Dan Petrescu, Antonio Conte či teď čerstvě Lucien Favre.

Co slávisté nedoženou, kdyby se zbláznili, je samozřejmě absolutní rychlost třeba značky Achraf Hakimi. Nebo míčová virtuozita, kterou předvedl nejen Maročan, ale i řada jeho spoluhráčů. A 23. října ji na dokonce ještě vyšším stupni odprezentují v Edenu Lionel Messi a spol.

I tak ale Slavia dokáže budit u soupeřů respekt, a to zase svými specifickými zbraněmi. Respekt velký natolik, že trenér Favre musí vymýšlet taktické speciality, jako bylo nečekané povysunutí krajního obránce Hakimiho do středové řady. Zatleskejme, tenhle mistrovský tah se supertalentem půjčeným do Dortmundu z Realu Madrid mu v Edenu opravdu vyšel na milion procent.

Přesto Favre nezapomněl i svému poraženému soupeři vyseknout poklonu, která opravdu nebyla diplomatickou frází: „Slavia má opravdu vysokou fotbalovou kvalitu. Má pohyb, napadání, ale umí i výborně přenášet hru, třeba kopem z halfvoleje na 30–40 metrů. Kdo to nevidí, je slepý nebo vůbec nerozumí fotbalu.“