Slavia má nejlepší tým, co pamatuju, říká muž, který osobně zažil šest pokusů klubu dobýt Ligu mistrů

Pojďme si s ním historii dosavadních slávistických pokusů připomenout, Václav Petrák ve svém vyprávění nešetřil ani pikantními detaily ze zákulisí.

Dozvíte se, komu říkal John Fitzgerald, proč Radek Černý v Doněcku chytal v dresu Šachtaru – i to, kdo nad ránem dorazil na oslavu postupu nad Ajaxem. O téhle sezoně vypráví Václav Petrák samozřejmě s největším gustem.

„Kamarádi už si ze mě dělali legraci, že nosím Slavii smůlu. Ale napošesté už to po těch letech konečně vyšlo. Strašně moc jsem to klukům přál. Hlavně Standovi Vlčkovi, který dal ten slavný postupový gól. To je ohromně hodnej kluk a fotbalu vždycky dával strašně moc. Když byli po porážce ostatní už dávno vysprchovaní a vysmátí, on ještě kolikrát seděl v koutě s ručníkem na hlavě a přemýšlel, kde se stala chyba. Tak tomu jsem to tenkrát přál ohromně. A jsem moc rád, že u týmu Slavie pokračuje i dneska jako vedoucí mužstva,“ přemýšlí Petrák.

Sám po sezoně 2007/08, ve které Slavia absolvovala Ligu mistrů a získala v ní i domácí titul, u červenobílého mužstva coby kustod skončil, další čtyři pokusy, opět neúspěšné, sledoval už „jen“ jako divák v hledišti. A dnes večer tam každopádně bude zas, přičemž do Edenu půjde s jasnou myšlenkou: „Mužstvo, které má Slavia teď, je jednoznačně nejkvalitnější z těch, co jsem tu kdy zažil.“

A že Václav Petrák skutečně má s čím srovnávat. Coby kustod pracoval ve Slavii v letech 1991–2007, tedy 18 sezon. A mnohé napoví i další číslo, kterým se rád pochlubí. „Za ty roky jsem výměnami s kustody od soupeřů nastřádal sbírku celkem 260 dresů. Některé z nich jsou vystavené tady v muzeu, i ty od soupeřů, se kterými jsme tenkrát hráli v Lize mistrů.“ Tehdy šlo o Arsenal, Sevillu a Steauu Bukurešť. A Slavia věří, že ve čtvrtek večer, až se bude losovat nový ročník Ligy mistrů, bude červená a bílá opět u toho. A slávisté se dozví jména nových atraktivních soupeřů.

K tomu je ovšem zapotřebí přejít přes Kluž. Do odvety, která se hraje od 21 hodin, si Slavia nese z Rumunska náskok 1:0. „Ten výsledek už znám z dřívějška. Ale věřte mi: Tahle výhra 1:0 byla mnohem sebevědomější než ty úvodní výhry se stejným skóre, co jsme kdysi přivezli z Doněcka i potom z Amsterdamu. Tahle výhra v Kluži byla ve srovnání s nimi jasně nejhodnotnější, kluci to tam odehráli opravdu velmi dobře, bez větších problémů, s hlavami nahoře a s potřebným gólem vstřeleným venku.“

I proto Václav Petrák věří, že to tentokrát vyjde. Podruhé. A že do klubového slávistického muzea, ve kterém nyní pracuje, přibudou další cenné exponáty.

„Když jsem byl v roce 1985 jako fanoušek v Glasgow na pohárovém utkání se St. Mirren, ve snu by mě nenapadlo, že se na další pohárovou účast bude čekat sedm let. A že až se vrátí, budu sedět na střídačce Slavie jako kustod,“ usmívá se Petrák.

Jenže v Poháru UEFA vypadávala pak Slavia postupně s Heart of Midlothian, s OFI Kréta i s AIK Stockholm. Až přišla slavná sezona 1995/96, v ní tažení až do semifinále Poháru UEFA proti Girondins Bordeaux a taky mistrovský titul. První od roku 1947. „Ve kterém jsem se mimochodem narodil,“ usmívá se Petrák.

Český titul znamenal pro Slavii první možnost zahrát si o Ligu mistrů.

Jenže po úspěšné sezoně završené navíc stříbrem reprezentace na Euru v Anglii odešli nejlepší slávisté Šmicer, Poborský, Suchopárek či Bejbl do zahraničních klubů. „Místo nich přišla spousta nových jako Ulich, Lasota, Chihuri, Kubík, Ašanin… Jenže těch změn bylo tehdy opravdu až moc,“ vypráví Petrák.

„Od té doby nesnáším větu: Je to hratelný… Švýcarská liga začala dřív, my byli na soustředění v Seefeldu a naši trenéři Franta Cipro a Pepík Pešice se na soupeře odskočili podívat. Dodnes Pepíka slyším, jak říká: No, přes ty by se dalo přejít, ti jsou hratelní… Přijeli jsme tam a skončilo to 5:0. Pro domácí.“

Slávisté dorazili do deštěm podmáčeného Curychu a se sebevědomým pocitem mistra se ubytovali v jednom z nejlepších hotelů ve městě. „Což je zjevně zaujalo, protože Neue Zürcher Zeitung podle toho výběru hotelu usuzoval, že na poměry východní Evropy asi budeme velmi zámožný klub,“ směje se Petrák.

Na stadionu ho tehdy smích brzy přešel. „Ve dvanácté už to 1:0 bylo a pak góly už jen přibývaly. Türkyilmaz a Moldovan si na hřišti dělali, co chtěli, uprostřed placu skvělý Esposito… Když jsme pak Grasshopper po letech potkali znova, říkali nám, že takhle dobrý mančaft, jako v tom šestadevadesátém, nikdy předtím, ani potom neměli.“

A slávistům nová sestava nesedla. Například v roli defenzivního záložníka hrál reprezentant Zimbabwe Kennedy Chihuri. „A na téhle pozici byl fakt naposledy, na bránění on opravdu moc nebyl. Já mu tenkrát říkal: S takovouhle půjdeš kopat do Všenor, Johne Fitzgeralde! A on byl na to ještě pyšnej, že ho oslovuju podle toho amerického prezidenta.“

Odveta se hrála jen z povinnosti a také v Edenu vyhrál soupeř. Jedna nula.

Poskočme v čase do roku 2000. Tehdy poslal los Slavii na Ukrajinu. „Starý stadion připomínal ten v Hradci, za ním hory suti od těžby uhlí. Když jsme jeli z předzápasového tréninku na hotel, byla všude tma, protože šetřili proudem. Ovšem na druhou stranu: Kde byl potom Šachtar se stadionem či hotely za pět let… A kde jsme byli my," připomíná Petrák následný dynamický růst ukrajinského klubu.

„Paradoxně jsme tam vyhráli gólem Ivo Ulicha 1:0. Ale v zápase přitom byli jednoznačně lepší oni.“

Petrák si vzpomněl i na pikantérii. „Těsně před zápase přišel rozhodčí s tím, že mu ani jeden gólmanský dres, které jsme měli k dispozici, barevně nevyhovuje. Tak tehdy Černoch (Radek Černý) chytal v půjčeném brankářském dresu Šachtaru, který jsem jenom trošku upravil.“

Před pražskou odvetou cítil Petrák velkou nervozitu. „Na soustředění jsme měnili hotel, sestava byla plná defenzivních hráčů… A přestože bylo pěkné počasí, na Strahov přišlo asi jen 8500 diváků."

„Už jsme koukali na hodinky, zbývaly vteřiny. A pak přišla ta slavná historka s podavačem míčů. Vybrali jsme na to starší kluky, dorostence, co už by měli vědět, co a jak,“ naznačuje, že za postupového skóre potřebovala Slavia v samém závěru všechno jiné, než co se stalo. „Ten kluk div že si neodřel ruce o tartan, jak rychle ten balon hráčům Šachtaru hodil, rozjeli to, Ríša Dostálek tam stál strnule, jak když se hraje hymna, balon šel do vápna a frajer (Voroběj) tam před Černochem vyplaval.“

Stav 0:1 posunul zápas do prodloužení. „Byla to rána, ale říkali jsme si, že teď už to snad nějak dostaneme do penalt. dva roky předtím je Černoch (Černý) proti Schalke v Poháru UEFA vychytal." Jenže pak Libor Koller riskoval vzadu kličku, nezvládl to a Atělkin Slavii dorazil.

„Ani o rok později se to nepovedlo. Mužstvo bylo v krizi, v prvním zápase pro zranění citelně scházel vzadu Luboš Kozel… Dalším obráncům Müllerovi a Šuškačevičovi se moc nedařilo, prohrávali jsme 0:2. A pak snížil Pavel Kuka.

Na hřišti řádil Karagounis a domácí kouč Josef Pešice se ocitl v obzvlášť složité situaci v samém závěru. Už měl prostřídáno, ale sudí vyloučil brankáře Černého a navíc nařídil penaltu. „Tak si vzal brankářský dres a rukavice záložník Ríša Dostálek, fláknul sebou k tyči – a Basinas naštěstí minul,“ vybavuje si Petrák.

Však se na sestřih z pražského utkání sami podívejte:

„Odvetu jsme hráli dobře. Prostředí bylo pekelné, frajeři tam viseli na plotě a když jsme kopali roh, tak na naše kluky plivali, což ale nikdo neřešil. Pískal to známý švédský sudí Frisk a ohromně si to zjednodušil. Jasný faul na Kuku a pak na Tomáše Doška nechal být, na druhé straně myslím Dán Henriksen naběhl Kozlovi na nohu, přepadnul, penalta, jedna nula, Basinas už se poučil. A když šel Frisk ze hřiště, volal na nás: See you later in UEFA Cup, nashle v Poháru UEFA.“

V roce 2003 mnohé překvapilo, že trenér Beránek postavil ve Vigu mladého Zachariáše, místo zkušeného Radka Bejbla. „Radek seděl vedle mě na střídačce, on měl tehdy nějaké drobné zranění. Ale do toho já trenérům nikdy nemluvil, kdo hraje a kdo ne. To mi opravdu nepříslušelo,“ říká Petrák.

Takhle ve Vigu vsítil první branku Alexander Mostovoj:

„Pětadvacet minut nás nepustili přes půlku, mydlili nás, zářil Mostovoj, co byl kdysi ve Slavii na testech, pamatuju se, že za nás sehrál poločas v přípravě na umělce. Vigo vyhrálo 3:0, všichni skleslí, tak jsem cestou na hotel jako jediný pamětník Curychu vtipkoval: Co blázníte, oproti Grasshopper jsme se zlepšili o dva góly.“

Odveta ale přinesla větší naděje, než se mohlo zdát. Ve 29. minutě to po gólech Dostálka a Hrdličky bylo 2:0. „Dát ještě třetí gól, věřím, že bychom postoupili. Lítalo to tam, Ruda Skácel šajtlí minul prázdnou bránu, Doškovi to na palici ulízlo pot a balon šel dva centimetry vedle… Škoda.“

„Rok 2005 a já si říkal, že na popáté už to snad vyjít musí. Nevyšlo. Tam jsme ještě zahráli slušně, Lukáš Jarolím vyrovnával, ale Mpenza vrátil domácím vedení.“ A na Strahově dominoval belgický soupeř výhrou 2:0, exceloval mladý Kompany, který po beckenbauerovsku suverénně vyvážel balony a zezadu řídil hru Anderlechtu.

Zápas provázel menší skandál, protože hostům na Strahově vykradli šatnu. „O poločase jsem si všiml, že se tam něco děje. Kustod o půli má celkem napilno, někomu mění dres, jinému utahuje kolíky. Ale postřehl jsem, že se jim někdo dostal do šatny a odnesl cennosti. Mobily, hodinky a tak. Nějací lidi v teplákovkách. A buď jim dal někdo klíč na recepci, což tam popírali, nebo měli nějaký duplikát, protože šperhákem se do toho zámku dostat nedalo. Ani nevím, jestli se pak něco vyšetřilo.“

„Už z předchozího předkola jsme prolezli se štěstím, se Žilinou se hrálo dvakrát 0:0 a postoupilo se na penalty. A pak nám vylosovali Ajax. Já si říkal: Děj se vůle boží. Protože nikdy to není bez šance. Mužstvo tenkrát Karel Jarolím lepil z toho, co se sehnalo, Martin Vaniak přišel z Mostu, Franta Dřížďal ze Sokolova. Předtím nehrál ligu, a najednou Ligu mistrů,“ směje se Petrák.

„Ale strach to mužstvo nemělo. Šlo do zápasu s Ajaxem s myšlenkou: A co se nám může stát? A co tam pak Vaňous (Vaniak) předvedl, to víme,“ glosuje Petrák naprosto zázračný výkon gólmana, kterému už pak ve Slavii neřekli jinak než Čaroděj. Poté, co Vaniak penaltu chytil, nařídili jednu i pro Slavii. „Kalič (Kalivoda), to byla taky zajímavá figurka, si vzal balon, flák to tam – a dej bůh štěstí, hospodáři,“ zubí se Petrák po letech.

Na Strahově bylo tentokrát při odvetě plno. Úvodní gól vstřelil Vlček, odpověděl na něj Luis Suárez, ano ten, co dnes hraje za Barcelonu. A v Amsterdamu ho předtím Vaniak svými zákroky přiváděl k šílenství. „Zápas šel do finiše, já už na to neměl nervy a šel se schovat do kabiny. A tam v televizi vidím, jak dal Standa ten vítězný gól. Tak jsem vylítnul ven, slavil s klukama a Šmíca (Šmicer) mi tam povídá: Tak se ti to povedlo, co? Po kolika? Po dvaceti letech?“

A takhle to před 12 lety na Strahově vypadalo:

Následovala samozřejmě velká oslava. „Kluci chodí pořád do stejné hospody. Já musel navštívit prádelnu, jako vždycky, ale kluci pro mě poslali taxíka. Pamatuju, že asi v půl šesté ráno dorazil i Leoš Mareš, asi šel zrovna do práce,“ směje se Petrák.

„Zrovna Ajax byl jeden z nejsilnějších soupeřů, co kdy Slavia dostala. A vidíte, zrovna přes něj se to tenkrát povedlo.“

„Po té mistrovské sezoně jsem byl odejit. Tak jsem ještě zamířil na Duklu. První další pokus už beze mě byl proti Fiorentině, to už se hrálo v novém Edenu. A pak přišel Tiraspol. To byl s převahou největší propadák Slavie,“ připomíná rok 2009, kdy se Slavia nedostala ani do finálního předkola, když vypadla s moldavským mistrem.

Po venkovní remíze 0:0 doma o gól vedla, ale… „Nepochopil jsem, jak na lavici mohl zůstat tak ostřílený kovboj jako Matej Krajčík. Místo toho šel úplně na konci na hřiště Tafat, promáchnul a postupový gól dal soupeř.“

Po tomhle selhání týmu Karla Jarolíma se Slavia dostala k pokusům o Ligu mistrů až v sezoně 2017/18. S podporou čínských majitelů bojovala neúspěšně s kyperským APOELem, loni s Dynamem Kyjev. A letos je před ní odveta s Kluží.

„Těch pohárových zápasů se odehrála spousta, i v někdejším Poháru vítězů pohárů a hlavně Poháru UEFA. Ale ta Liga mistrů je opravdu něco speciálního, na klucích je vždycky cítit, že k tomu přeci jen přistupují ještě trochu jinak. Ani tak snad nejde o ty peníze, ale hlavně opravdu o úroveň soutěže, o možnost zahrát si s tou absolutní špičkou, jako je třeba Real, Barcelona. Moc bych to klukům přál. V moderním Edenu se jim tyhle zápasy musí hrát mnohem líp, než nám kdysi na Strahově,“ těší se na odvetu s Kluží pamětník Václav Petrák.