Článek
Takhle si Jaroslava Burianová konec u policie nepředstavovala.
Zvlášť po 42 letech, během kterých byla vyšetřovatelkou a posledních deset let civilní pracovnicí sekretariátu Národní centrály proti organizovanému zločinu. Útvaru, který stíhá ty nejzávažnější zločiny.
Předloni na podzim si ji zavolal její šéf Michal Mazánek, tehdejší ředitel jednotky. Dobrovolně odejděte, jste podezřelá, že vynášíte tajné informace, dozvěděla se.
„Poté, co jsem odmítla a trvala na tom, že jsem nic neprovedla, jsem dostala výpověď,“ vzpomíná dnes Jaroslava Burianová.
To ale ještě nebyl konec: Po ženě, která skoro celých deset let strávila v sekretariátu někdejšího ředitele elitního útvaru Roberta Šlachty, začala jít Generální inspekce bezpečnostních sborů.
Jaroslava Burianová nejenže ztratila místo a hrozilo jí trestní stíhání, ale navíc se informace o „zrádkyni“ uvnitř prestižní jednotky objevila v médiích. A samozřejmě mezi kolegy.
Dnes je vyšetřování uzavřené – potvrdilo, že přes Jaroslavu Burianovou rozhodně žádné informace ze živých spisů neprosakovaly. A vedení útvaru ji, tentokrát už v tichosti, zpětně doplatilo mzdu.
„Dodneška se mi nikdo neomluvil,“ podotýká však Burianová.
„Vynesla to sekretářka”
Známý ředitel protimafiánské jednotky Robert Šlachta, u něhož Jaroslava Burianová pracovala, odešel ze svého postu a od policie na protest proti organizačním změnám v roce 2016.
O rok později se Jaroslava Burianová během výslechů dozvěděla, z čeho ji nové vedení útvaru podezřívá.
„V řadě případů nahlížela do dokumentů bez toho, že by byla zpracovatelem věci nebo že by předmětné informace potřebovala pro výkon své pracovní činnosti nebo plnila úkoly podle příkazů a pokynů nadřízených služebních funkcionářů,“ zjistil odbor kontroly Národní centrály proti organizovanému zločinu.
Konkrétně vyjmenoval 60 údajně neoprávněných přístupů do počítačového systému, v němž se vedou trestní spisy.
Příběh bývalého důstojníka BIS: Obvinili ho z vynášení informací, vyšetřování to neprokázalo.Video: Vojtěch Blažek
Některé z těchto dokumentů obsahovaly citlivé „operativní“ informace, upozornila kontrola. To jsou například ty, které policisté dostali od informátorů nebo je zjistili z odposlechů. A ve spisech, do nichž Buriánová nahlížela, měla být také „interní komunikace vrcholných funkcionářů Policie ČR“.
Vyšetřování rovněž ukázalo, jak police na možné úniky přišla. Za náměstkem policejního prezidenta Jaroslavem Vildem přišli v roce 2017 na rozhovor novináři z Českého rozhlasu a na závěr se zeptali na věc, jež nebyla veřejně známá.
Náměstek Vild inicioval vyšetřování, odkud mohli reportéři tuhle informaci mít – a v národní centrále padlo podezření na Burianovou.
Závěr vyšetřování: Nic se nestalo
Michal Mazánek, který po reorganizaci nahradil na místě ředitele právě Šlachtu, vyšetřovatelům generální inspekce řekl, že nemá důkazy, že by Burianová někomu informace předávala. Vyšetřovatelé GIBS dokonce Burianové sebrali soukromý mobil – aby se přesvědčili, že v něm neměla nějaké tajně vyfocené dokumenty. Případně že je někomu neposílala. „Uložená komunikace, fotografie a data jsou soukromého charakteru,“ uzavřeli. Tak to lze vyčíst z usnesení GIBS o odložení případu.
Ale byly tady stále vstupy do počítačových systémů, které vyšetřovatelé považovali za neoprávněné.
Jaroslava Burianová při otázkách vyšetřovatelů, proč rozklikávala „živé“ kauzy, odpovídala jednoslovně: Nevím. Nebo uváděla, že ji o otevření spisu zřejmě požádali kolegové, kteří spis zpracovávali.
U některých si pak vzpomněla, kteří kolegové za ní přišli, aby jim ze systému vytáhla nějaké informace – například když přišlo trestní oznámení, chtěli vědět, kdo podobnou věc už zpracovává. Aby mu tu novou mohli přidělit.
Tak to ostatně líčí Jaroslava Burianová i dnes: zpracovávala za celý útvar statistiky, proto prý vstupovala do spisů. Nadto byla člověkem, který se po dlouhých letech u útvaru v systému dobře vyznal. Podle někdejší sekretářky útvaru se stávalo i to, že se někdo z detektivů potřeboval poradit.
„Ten program nebyl v té době nový, ale pro některé lidi ne úplně uživatelsky přívětivý,“ vysvětluje Jaroslava Burianová.
Někteří policisté nebo kolegyně sekretářky pak při výsleších potvrdili, že přes Jaroslavu Burianovou šly cíleně některé důležité informace – zjednodušeně proto, že jí všichni věřili a vyznala se v informačním systému jako málokdo.
Generální inspekce tedy uzavřela případ s tím, že se podezření nepotvrdilo, že Jaroslava Burianová dokázala vše věrohodně vysvětlit a že to potvrdili i svědci.
A protože byla tímto rozhodnutím očištěna, podala Jaroslava Burianová na policii žalobu pro neoprávněnou výpověď. Policie nakonec navrhla smír a doplatila Burianové už zmíněné peníze.
Šlachta: Zlikvidovali moje věrné
Jaroslava Burianová dodnes s jistotou neví, proč do případu spadla.
Jednou z možností podle ní je, že se stala nepohodlnou právě po odchodu dlouholetého šéfa Roberta Šlachty, jednoho z největších kritiků policejní reorganizace. Šlachta změny – tedy spojení Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality s „jeho“ Útvarem pro ohalování organizovaného zločinu – ještě dlouho po odchodu od policie kritizoval.
„Je možné, že si vedení nové Národní centrály proti organizovanému zločinu myslelo, že Šlachta chce dál získávat informace přes své bývalé podřízené – a paní Burianová na to doplatila. Ukazuje to na nezdravé prostředí uvnitř policie,“ myslí si Pavel Štěpán z Odborové aliance IZS, která Jaroslavě Burianové s jejím případem pomáhala.
Pořad Výzva: Robert Šlachta mluví o případu Jany Nečasové.Video: Jiří Kubík
A podobně to vidí i Šlachta. „Po mém odchodu se likvidovali ti, kteří mi byli nejbližší. Pro mě je to velké zklamání – nikdo nebral v úvahu loajalitu a erudici těch lidí,” nechápe Šlachta.
Národní centrála proti organizovanému zločinu nechce nic kolem případu paní Burianové komentovat. „Váš dotaz směřuje ke konkrétní osobě a jejím osobním údajům. Z tohoto důvodu nebudeme poskytovat žádné informace,“ uvedl mluvčí centrály Jaroslav Ibehej.
Jaroslava Burianová opakuje, že už vůči svému bývalému zaměstnavateli necítí žádnou hořkost. Pracuje teď na Celní správě, stejně jako její bývalý ředitel Šlachta. Tvrdí, že pouze chtěla, aby její příběh nezůstal zapomenutý v policejních šanonech.
Například to, jak bezprostředně po výpovědi nesměla do své kanceláře. Věci si mohla vyzvednout až druhý den, a to pod dozorem doprovodu, který ji měl hlídat. Nebo to, jak kolegové dostali neoficiální vzkaz, ať se s ní raději nebaví – což mnozí stejně neposlechli.
„Celé to bylo velmi ponižující,“ říká dnes Jaroslava Burianová.
