Článek
České školství má minimálně na dalších deset let dva hlavní domácí úkoly. Zaprvé se žáci musí méně učit, aby se toho více naučili. To není protimluv. Znamená to pouze to, že žáci mají především umět znalosti a dovednosti používat, a ne se jen drtit informace nazpaměť. Tomu se mají přizpůsobit testy i hodnocení.
Zadruhé je nutné snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání, shodují se experti. Jestli se českému dítěti podaří ve škole uspět, totiž více než v jiných vyspělých zemích záleží na tom, v jaké obci a v jaké rodině se narodilo.
Minulost se ale znovu opakuje. Stejný cíl si totiž ministerstvo školství vytklo už ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Zásadní tak bude teprve to, jak se novou strategii podaří naplňovat.
„Strategie 2020 měla všechny patologie, které strategické dokumenty v České republice mívají. Celkem tam bylo 117 opatření na šest let. Byla ale zároveň neměřitelná, nehodnotitelná, z politického pohledu však bezpečná,“ vrátil se k předchozí strategii při představování aktuálního dokumentu ministr školství Robert Plaga (ANO).
Mimo hodnocení toho, jak se daří vytčené priority naplňovat, bude ale také důležité, kolik peněz na ně resort sežene a vyčlení.
„Byl bych velmi nerad, aby se debata o vzdělávání v České republice zploštila jen na peníze, ale uznávám, že bez nich to nepůjde,“ nezastírá Plaga.
Jedna ze čtyř linií dokumentu se tak věnuje pouze financování vzdělávání.
„Cíl je na jedné straně skromný a na druhé neskromný – zvýšit financování na průměr zemí OECD. Domnívám se ale, že je zároveň realistický a nezbytný,“ myslí si děkan Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze Jakub Fischer. Ten je garantem kapitoly strategického dokumentu s názvem Zvýšení financování a zajištění jeho stability.
Česká republika v roce 2016 investovala do vzdělávání 3,5 procenta hrubého domácího produktu. Průměr zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který slouží jako měřítko pro porovnání mezi vyspělými zeměmi, je ale 5 procent. Česká republika tak musí do roku 2030 na školství vydat desítky miliard korun ročně navíc, aby se dostala alespoň na průměr.
A podle Fischera je kde brát. Porovnáním čísel, kam směřují tuzemské vládní výdaje oproti státům v Evropské unii, totiž vyjde, že vzdělávání je sice v Česku podfinancované, velký balík peněz ale končí v dopravě a podpoře energetiky. Do staveb a oprav silnic a dálnic dala Česká republika v roce 2017 celkem 3,2 procenta HDP, zatímco průměr zemí v EU je jen 1,9 procenta. Na energetiku a paliva pak posíláme jedno procento HDP, průměr je jen 0,3 procenta.
„Pokud se ptáte, kde je to vidět, tak se stačí porozhlédnout po našich polích na solární panely, kde končí nemalá část těchto výdajů,“ vysvětluje Fischer.
S financováním školství ale nutně souvisejí i platy učitelů.
„Kontrolní otázka – zamyslete se nad tím, jaký je rozdíl mezi profesionálním basketbalistou v americké NBA a učitelem v českém vzdělávacím systému. Nedávno se diskutovalo o pohádkově vysoké mzdě Tomáše Satoranského. A on vysvětloval, že pro něj nejsou důležité peníze jako takové, stačilo by mu i méně, ale pro něj je to ohodnocení prestiže, protože v NBA je vaše mzda vysoce zkorelovaná s vaší prestiží,“ dokládal na konkrétním příkladu Fischer, proč má mimo jiné v Česku učitelské zaměstnaní malou vážnost.
Plat učitele totiž výrazně zaostává i za dalšími vysokoškolsky vzdělanými lidmi, kteří jsou stejně jako pedagogové zaměstnanci státu. Zatímco učitel na druhém stupni základní školy si vydělá průměrně 35 398 korun hrubého, jiný vysokoškolák v eráru 44 815 korun.
Jak už ale vyšlo ze studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu při akademickém pracovišti CERGE-EI, pokud by se Česko mělo vyrovnat vyspělým zemím Evropské unie, jakými jsou Finsko nebo Německo, museli by už loni učitelé brát minimálně 53 tisíc korun hrubého.
Celý strategický dokument s názvem Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ připravoval v průběhu letošního roku osmičlenný tým expertů pod vedením Arnošta Veselého z Centra pro sociální a ekonomické strategie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Předcházela mu široká diskuse s odbornou i laickou veřejností. To si ostatně pochvalovala i většina lidí, která se konference k představení dokumentu zúčastnila.
O obsahu strategického dokumentu se bude dále jednat až do června 2020. Z něj pak vzejde finální Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kterou bude v průběhu července a srpna schvalovat vláda.
