„Šílené“ mrskání pomlázkou má staletý původ

Na Novém Zélandu znamenají Velikonoce velký hon za vajíčky s peněžní odměnou, v Norsku zase čas krimi seriálů i literatury. V Rusku si k velikonočnímu pokrmu dáte i máslo ve tvaru beránka, symbolu nevinnosti a čistoty, a v Bessieres ve Francii vám zase připraví velikonoční omeletu z 15 tisíc vajec.

Některé země mají velikonoční svátky spjaté s více fyzickými tradicemi – mezi nimi je i Česká republika a šlehání žen pomlázkou o Velikonočním pondělí. To se pravidelně objevuje ve výčtu „nejkontroverznějších“ či „nejšílenějších“ velikonočních zvyků a cizinci o něm říkají, že je barbarské.

Kde se ale tato tradice vzala? Šlehání nebo mrskání pomlázkou je zvyk starý několik staletí, první zmínky o něm pocházejí ze středověku.

„První zprávy máme z doby Karla IV. Německý kazatel Konrád Waldhauser tehdy napsal spis Postila, ve kterém říká, že se v tyto dny mají manželé navzájem šlehat metlami nebo rukama. Další zprávy jsou potom ze 17. století, z doby před Bílou horou (bitva na Bílé hoře se udála v roce 1620). Zmínka je z Prahy a mluví o tom, že si lidé ve městě kupovali pestrobarevné metly a navzájem se s nimi švihali. Opět – jeden den muži, druhý ženy,“ řekl Seznam Zprávám Pavel Horák, religionista z Etnologického ústavu Akademie věd.

Významový původ takového mrskání není zcela jasný – pravděpodobně jde o variaci na koledování. Vysvětlení, že vajíčko představuje ženu a pomlázka muže a že má švihání zajistit plodnost, je ale poměrně nové. „To je pozdější způsob, jak se to interpretuje. Z toho, co jsem byl schopný dohledat jako nejstarší zprávu, je jasné, že nešlo o zvyk, ve kterém by mělo nějaké pohlaví dominanci,“ uvedl odborník s tím, že není jisté, zda bylo původně cílem přinést druhému zdraví.

Současná podoba Velikonoc, tedy že muži obcházejí domácnosti s pomlázkou a za vyšlehání žen dostávají vajíčka nebo alkohol, je poměrně mladá. Znovu není zcela jasné, kdy a zda vůbec přišel v této tradici nějaký konkrétní bod zlomu. Podle religionisty Horáka k překlopení této tradice v ryze mužskou záležitost došlo nejspíš v 18. nebo 19. století.

„Tipl bych spíše to 19. století kvůli průmyslové revoluci, velkým sociálně-politickým změnám a vrcholícímu národnímu obrození. Tehdy se začaly tyto starší tradice hledat a obnovovat, inovovat. Možná jsou kořeny současné podoby pomlázky tam, ale nemáme na to žádný konkrétní zdroj, který by to potvrdil,“ poznamenal expert.

Význam a smysl různých tradičních praktik, nejen mrskání pomlázkou na Velikonoce, se v průběhu let mění – obzvlášť ve chvíli, kdy jde o zvyk starý stovky let. Svátky, tradice a jejich význam se postupem času přepisují.

„Tradice vždy odráží společnost. A když je takto masivně rozšířená, že ji praktikují skoro všichni, dalo by se z toho argumentovat, že odráží nastavení společnosti. Ještě ze zpráv z novověku vidíme, že tradice nebyla zřejmě moc duchovní a že se manželé šlehali navzájem nejspíš kvůli tomu, že to bylo spojeno se zdravím. Je potom zajímavé pozorovat, jak se ten zvyk transformoval. Že to jsou nyní většinově muži, kdo má právo šlehat ženy,“ podotkl religionista.

Zvyky kolem šlehání pomlázkou se napříč Českem liší – jinak vypadají na Moravě a jinak na jihu Čech. Jde nicméně o českou, respektive středoevropskou specialitu, kterou podle Horáka ani v sousedním Bavorsku v Německu nenajdeme. Třeba v Maďarsku muži polévají ženy vodou.

Vývoj v poslední dekádě naznačuje, že velikonoční tradice jen tak nevymizí. Neznamená to však, že se znovu nepromění.

„V Česku dochází k něčemu, co bych nazval folklorním revivalem. Lidi české tradice zajímají. Samozřejmě to, co je tradiční, zas tak tradiční být nemusí – může to být třeba 150 let staré. Z dostupných zdrojů víme, že tradiční podoba velikonočního mrskání není záležitost primárně mužů. Dokážu si představit, že kdyby se ženy vyslovily, že chtějí na oplátku mrskat muže, bude to v pořádku, protože je běžné, že se tradice modifikují,“ okomentoval pro Seznam Zprávy odborník Pavel Horák.

Na šlehání pomlázkou je pozoruhodná už jen tělesnost tohoto zvyku. V Česku, potažmo i v evropském prostředí, je tuzemský velikonoční zvyk úkazem, protože jiné místní tradice či rituály s tělem, případně přímo s bitím, nepracují.

Ve světě lze najít jeden veskrze tělesný zvyk, který se přímo váže k velikonočním svátkům. Jde o filipínskou katolickou tradici, kdy se lidé dobrovolně nechávají ukřižovat – jako byl ukřižován Ježíš Kristus.

Lidé tam o Velkém pátku oblékají dobové kostýmy, načež sehrají ukřižování Ježíše Krista. Filipínec Ruben Enaje se v této „roli“ objevuje už dlouhé roky, v roce 2019 se nechal ukřižovat po třiatřicáté. A to se vším všudy – nechává si prorazit ruce a nohy hřeby, lidé kolem ho potom ke kříži přivážou, aby se nevytrhl. Pak s ním kříž vztyčí a v momentě, kdy ho sundají, se nechávají ukřižovat další Filipínci. Zástupci římskokatolické církve tuto aktivitu nepodporují a snažili se ji neúspěšně zastavit.

Stopku tradici dala loni koronavirová pandemie. Na sehrání ukřižování Ježíše Krista nakonec kvůli ní nedošlo ani letos. „Nikdo se v Barangay San Pedro Cutud nenechá ukřižovat, protože mezi velkým davem přihlížejících by se mohl rozšířit covid-19,“ vysvětlil situaci Enaje podle filipínského serveru Inquirer.

Vzato obecně, rituály jsou obvykle s tělesností spojené. V mnoha tradičních společnostech byla ostatně celá řada z nich spojená s bolestí, zejména v případě iniciačních, přechodových rituálů. Ty byly mnohdy na bolesti těch, kteří jimi procházeli, postavené.

Jde mimo jiné o iniciační rituály v jihoamerických komunitách. Mladým mužům tam navlékli rukavice s mravenci Paraponera, jejichž kousnutí je extrémně bolestivé, a mladí členové komunity tak prošli do dospělosti.

V Evropě se takové zvyky kvůli christianizaci neobjevují. Neznamená to však, že by bolest nebyla spojena s křesťanstvím. Například svatý Ignác z Loyoly ve svých duchovních cvičeních doporučuje sebetrýznění jako součást duchovního růstu.