Článek
V rámci natáčení investigativní série Ve stínu Slunečnice jsme pořídili i rozhovor s veřejnou ochránkyní práv Annou Šabatovou, na jejíž úřad odkazoval klienty se stížnostmi přímo domov Slunečnice. Při rozhovoru se ale ukázalo, že situace s řešením stížností je v Česku mnohem složitější.
To je velmi případná otázka. Úplně to na mě celé působí, to jsou přesně ty věci, které by se v takových zařízeních neměly dít. Ale odpověď není úplně jednoduchá…
Co můžete dělat vy jako ombudsmanka, veřejná ochránkyně práv?
Veřejný ochránce práv už patnáct let působí jako národní preventivní mechanismus ochrany před špatným zacházením v institucích, kde je nějak omezena lidská svoboda. Český zákon to definuje tak, že jde i o závislost na něčí péči. A to je přesně ten případ, kdy lidé jsou už velmi křehcí a zranitelní a velmi těžce už se brání ve svých právech. Někdy mají rodiny, které za nimi stojí a mohou jim pomoci, někdy nemají nikoho. A k tomu má sloužit úkol veřejného ochránce práv, vykonávat návštěvy, které důkladně zkontrolují konkrétní zařízení a takovéto jednání by měly odhalit a vyslovit naprostou nepřípustnost takového jednání. Pouze chci zdůraznit, že naše činnost je především preventivní a že my nemůžeme navštěvovat všechna zařízení a už vůbec nesmíme vyšetřovat individuální stížnosti, prostě k tomu nemáme mandát.
Na nepřípustnosti takového jednání se asi všichni shodneme, ale kdo je dnes schopen zaručit, aby se takové situace neděly? Kdo těm lidem, pokud takové situace nastávají, může konkrétně pomoci?
Systém jako takový není nastaven dobře. Jsou tam bílá místa, kde neexistuje efektivní ochrana. Na vyřizování stížností máme díru v České republice, kterou musíme napravit. Já jako veřejná ochránkyně práv už několik let dávám doporučení Poslanecké sněmovně ve třech oblastech, které jsou velmi důležité a které chybí. Jednak aby existoval vůbec stížnostní mechanismus, kdy je povinnost konkrétní stížnost řádně vyřídit, a to s možností odvolání a s vydáním správního rozhodnutí. To znamená, že je to jakýsi hlubší způsob přezkoumání za povinnosti přizvat nějakého experta, jestli to jednání bylo, nebo nebylo v pořádku. Toto máme v zákoně o zdravotních službách, funguje to vlastně v té linii zdravotnických zařízení a nemáme to v té linii sociálních služeb.
Jak je to možné?
Je to opomenutí – podle mě – zákonodárce a několik let na něj upozorňuji. Jednám už i jak s Poslaneckou sněmovnou, tak s ministerstvem sociálních věcí a ministerstvo přislíbilo, že tento mechanismus zavede, že v novele zákona, která bude v účinnosti od roku 2021, bude. Ale my víme, že jsou silné protitlaky a že poskytovatelé si to příliš nepřejí. Ale myslím si, že je klíčové toto prosadit jako zvýšení ochrany těch nejbezbrannějších lidí.
Co jsou další věci, které chybí?
Neexistuje skutková podstata přestupku, který by mohl být sankcionován. Dám příklad. To, co jste jmenovali, by určitě mohlo spadat do této oblasti. Byl by asi problém s důkazy, ale mohlo by to spadat do té oblasti a mohla by to zjistit inspekce sociálních služeb, pokud by se dobře vyptávala, protože vy jste se dokázali také k té informaci dopídit jako někdo, kdo přišel z vnějšku. To už také několik let žádám: definovat neoprávněný zásah do soukromí, bezpečí a integrity osoby. Mám zkušenost v několika případech, kdy mi to jednání připadalo opravdu hodně ošklivé a obrátila jsem se na orgány činné v trestním řízení. A pokaždé to skončilo odložením. Uvědomila jsem si, že tudy cesta nevede a že cesta by měla být přes tu správní rovinu. V tomto okamžiku to jsou vlastně věci, které ani nelze nějak potrestat, ačkoliv se shodneme, že jsou prostě hrozné.
Jednala jste o tom s ministerstvem sociálních věcí?
Jednala. Slíbilo, že to bude podporovat, ale současně jsem chtěla být rychlejší, obracela jsem se na Poslaneckou sněmovnu a našla se skupina poslanců, která podala návrh novely zákona o sociálních službách. Ale to bohužel vláda neschválila a řekla, že počká až do roku 2021 do té velké novely zákona. To mě tedy rozhořčilo, protože nevím, proč by se mělo čekat další dva roky.
A ta třetí oblast, kterou chcete měnit?
To už je asi čtyři roky, co jsme to poprvé psali ministerstvu: že musí stanovit materiálně-technický a personální standard zařízení sociálních služeb, minimální, nepodkročitelný. Protože hodně toho ošklivého, špatného jednání plyne z toho, že personálu je málo, je špatně zaplacený, často je vyhořelý nebo nekvalifikovaný. To vyplynulo zejména z našich návštěv zařízení pro seniory nebo domovů se zvláštním režimem. Hodně záleží na tom, kolik máte zaměstnanců, jak máte uzpůsobenou budovu, jak pracujete s personálem, třeba supervize… Jak pracujete s jejich pocity a emocemi, protože není úplně snadné pečovat o někoho, kdo má například demenci ve vyšším stadiu, kdy ještě třeba není upoután na lůžko. Ale od toho by to měli být profesionálové, aby to zvládli.
Kolik personálu – a jaký – se má starat o daný počet klientů? Dneska opravdu nic takového není dáno?
Není. V sociálních službách to není upraveno. Ty podmínky, které musí splnit poskytovatel, když žádá o registraci, to neupravují.
Ani kvalifikaci toho dotyčného pečovatele?
Je tam předpoklad, že musí mít alespoň školení pracovníka v sociálních službách, které si ovšem ti lidé dělají, až když nastoupí. Což, řekněme, nemusí být to nejpodstatnější. Hrozně důležitý je management. Ti lidé mohou mít malé vzdělání, ale dobré srdce. A pak se ty věci naučíte. V práci se pracuje s personálem, mluví se s ním o bezpečném prostředí, existuje supervize sociálních služeb, kde oni mohou říct, že třeba cítí nějakou beznaděj… Pak se s tím musí nějak pracovat. V každém zařízení máte spoustu pracovnic, pečovatelek, které nemají vysoké vzdělání, to nejsou ani sociální pracovnice, ani zdravotní sestry. Je tam hodně důležitá práce s těmi lidmi, aby nebyli přetížení, aby to bylo vůbec zvládnutelné. A to visí na managementu. Prostě když máte osmdesát lidí přes noc a zůstane tam jedna pečovatelka, tak to je prostě moc špatně. Většina klientů třeba potřebuje v noci i přebalit, mohou tam nastat všelijaké příhody… To je prostě málo.
A když je málo personálu, pečovatelky a pečovatelé jsou přetížení, o to rychleji pak nastává syndrom vyhoření. Jak se to tedy dá dnes řešit, když je málo lidí?
Ano, když ti lidé tuto práci dělají dlouho a nejsou podporováni svým zaměstnavatelem, jenom to tam běží takovým samospádem, tak tam vyhoření určitě hrozí.
Takže pokud ředitel nemá situaci ve svém zařízení pod kontrolou, personál přestává fungovat – a je zle?
To je alfa a omega sociálních služeb. Také není nadarmo, že na některých fakultách existují obory jako management sociálních služeb. To se studuje jako speciální obor. Je to velmi důležité, zvlášť když ta práce je velmi těžká a navíc málo ohodnocená. S těmi lidmi prostě musíte umět pracovat.
Kdo by tedy měl přijít na kontrolu do takového zařízení, zjistit – na základě stížnosti – jak se věci mají a pak říci: může za to ten a ten?
Nějaký správní orgán, ve zdravotnických zařízeních je to krajský úřad. Ale mohla to být i inspekce sociálních služeb, ale musela by být posílená a muselo by to být v zákoně. To všechno teď visí na ministerstvu práce a sociálních věcí. To má tu odpovědnost. A znovu podotýkám, že všechny ty tři systémové věci, o kterých jsem mluvila, neříkám až letos nebo loni. Mluvím o nich několik let. Skutečně jsem do určité míry zklamaná, že novela zákona o sociálních službách ještě není.
A chápete, proč není?
Nechápu. Ministerstvo by mělo vycházet z toho, že musí ty služby zákonně ošetřit, vytvořit takové rámcové podmínky, aby to prostě skýtalo co nejmenší možnosti pro nevhodné či špatné zacházení.
Když vás tak posloucháme, mají vůbec dnes klienti sociálních zařízení nějakou možnost, jak se nevhodnému zacházení ze strany personálu účinně bránit?
Tak jedna z efektivních obran je pokusit se to zveřejnit. Vy se teď tomu snažíte přijít na kloub a chcete na to upozornit. To je jeden z nástrojů, protože nikdo si samozřejmě nepřeje, aby se ukázalo, že nepečuje dobře podle zákona.
