Lékařka: Šéf domova seniorů bývá politická trafika, pak se nelze divit šikaně

Když primátor Ostravy Tomáš Macura (ANO) komentoval reportáže Seznamu o nevhodném chování části personálu z prvního oddělení ostravského Domova Slunečnice, zmínil, že u některých pečovatelek mohlo jít o takzvaný syndrom vyhoření, který bude nutné v domově řešit nově i pomocí psychologa.

V reportáži jsme popsali situace, kdy část personálu byla podle svědků vulgární: „Sežer si to rukama.“ „Hovado, ty zase smrdíš.“ A podobné výroky. Setkala jste se už s podobnou situací?

Jestliže se sahá až k vulgaritám, k podceňování člověka a podobně, tak se nerespektuje jedno ze základních lidských práv, a to právo na důstojnost. Jsou zařízení, kde si to velice dobře hlídají. Jsou to týmy, managementy a jejich zaměstnanci, kteří spolupracují a vědí, že když dochází k těmto jevům, je potřeba to řešit nikoliv pouhým potrestáním, ukončením pracovního poměru, ale že je tam něco špatného, co se musí řešit. Kvalifikovaně. Jestli tam dochází vysloveně k nějakému špatnému zacházení, jestliže se to opakuje před zraky vedoucích pracovníků, tak je to něco, čím bychom se opravdu měli vážně zabývat.

Proč a kdy se vlastně začne u personálu pečujícího o staré a nemohoucí klienty projevovat taková zloba či nenávist?

Péče o seniory jak ve zdravotnických, tak v sociálních zařízeních je nesmírně náročná, pokud jde o objem péče, ale i o jakousi emoční náročnost. A jestliže se neučiní potřebná preventivní opatření, je zle. K vyhoření mají největší náchylnost lidé, kteří jsou zprvu velmi dobře motivovaní, přicházejí s obrovskou vervou a potom se vyčerpají nejen tou vlastní péčí, ale tím, že naráží třeba na různé překážky, které život běžně přináší.

Kdy to vyhoření zpravidla nastává?

Když u pečovatele nastává otupení, upadnutí do jakési rutiny. Ti lidé najednou přestanou rádi chodit do práce, mají různé úzkostné příznaky. Může to skončit závislostí na alkoholu nebo lécích a podobně. To už jsou extrémní případy. Ti lidé jsou v pasti. A to jak ti, kteří pečují, tak ti, o které pečují.

Jak z té pasti ven?

Určitě je zapotřebí, aby tam bylo nějaké odborné vedení, aby tam byla podpora ze strany managementu toho zařízení. Aby si zejména management byl vědom toho, že nejen klienti mají své potřeby, ale že je mají i ti pečující. Vedení toho zařízení má vlastně z tohoto pohledu dvě skupiny klientů, tedy včetně zaměstnanců.

Co tedy management může, respektive musí dělat nebo hlídat?

Měl by spolupracovat se svými zaměstnanci, se svými týmy. Management by měl být především kvalifikovaný, což bohužel víme, že v mnoha zařízeních sociálních služeb není žádným požadavkem.

Kteří lidé se na poskytování péče starým či nemohoucím lidem hodí a kteří naopak?

V sociálních službách by především měli pracovat lidé, kteří k tomu mají kvalifikaci. Ale ta kvalifikace, jak je dnes vyžadována, je trošku legrační, protože obsahuje 150 hodin výuky praktické i teoretické, často se to nemusí týkat ani té přímé oblasti, kde ti lidé potom pracují. A pokud jde o vlastní managementy, tam – světe, div se – není zapotřebí žádného specifického vzdělání, tam snad stačí maturita či vysokoškolské vzdělání. Ti lidé nemusí mít ani žádnou zkušenost, žádnou kvalifikaci pro poskytování sociálních služeb. A přitom oni jsou těmi garanty kvality poskytované péče a měli by být těmi vedoucími týmů, měli by být těmi, kteří řeší problémové situace adekvátním způsobem. Snad jim ani nemůžeme mít za zlé, že to prostě neumějí. Mnozí z nich si sice doplní svá vzdělání, ale zdaleka to neplatí o všech.

Jak se na svá místa dostávají?

Bohužel musím říct, že pozice ředitelů zařízení sociálních služeb jsou takovými politickými trafikami, takže po volbách se často mění a obsazují se různými spolustraníky a podobně, takže nikoliv kvalifikace, ale spíše stranická příslušnost a loajalita tam hrají roli.

Vraťme se k seniorům, kteří se ocitnou v té pasti, jak to nazýváte. Dokážou se vůbec někdy a před někým ozvat proti člověku, na kterém jsou přitom plně závislí?

Vezměme si, jaká je skladba klientů zařízení sociálních služeb: z našich studií vyplývá, že je tam více než polovina lidí s kognitivní poruchou. To jsou na jednu stranu lidé velmi křehcí, psychicky i somaticky, kteří i těžko dokážou třeba formulovat své potřeby, svá přání, zejména v těchto vyhraněných situacích. Na druhou stranu mnohdy nedokážou reagovat adekvátním způsobem. Teprve prostřednictvím nějakého kurzu, nějaké hlubší komunikace, se ukáže, že když ti pracovníci, kteří o ně pečují, pochopí logiku syndromu demence, tak také pochopí, proč se lidé chovají tímto způsobem, proč reagují na dané situace, proč jsou třeba neklidní nebo nespokojení v určitých situacích. A co se týká klientů, samozřejmě zejména klienti s kognitivní poruchou se dokážou ozvat hůře než my všichni ostatní. Nehledě na to, že jsou tam v situaci určité závislosti na péči. A nehledě na to, že žijí v České republice, kde jsme se nějakým způsobem snad ještě všichni všeobecně nenaučili ozvat se adekvátním způsobem. Máme pocit, že jestliže vzneseme nějakou kritiku, tak se obáváme toho, aby to nebylo druhou stranou vnímáno jako útok.

Péči o seniory a geriatrické pacienty, se věnujete dlouhá léta, dokážete odpovědět na otázku, jestli se přístup státu k seniorům, jejich právům a péči o ně mění k lepšímu?

Na to mám dva pohledy. Jeden je zvenku, jeden zevnitř. Ten zevnitř je to, že jde o stále stejné opakování pořád stejných argumentů dokola. Že problémy jsou velké a problémy narůstají. Je to únavné a unavující a někdy si člověk říká, jestli to má vůbec cenu. Ale existuje i pohled zvenku, když si člověk odstoupí: v tu chvíli člověk zjistí, že se u nás událo mnoho. Že existují zařízení, která poskytují skutečně krásnou péči, že jsou obce, které se starají. Že jako profesionálové pravděpodobně trpíme slepotou, že vidíme nebo někdy chceme vidět jen to, co je negativní. Narážíme na nepochopení třeba centrálních úřadů, ale v té praxi a životě se mnohé zlepšilo a zlepšilo se to skutečně neuvěřitelným způsobem.

Můžete dát příklad?

Například vezměme to, že máme příspěvek na péči, což je vlastně příspěvek, který je nárokovou dávkou na to, aby si mohli lidé zaplatit péči podle své volby nebo podle volby svých rodin. To je jistá výhoda. Má to samozřejmě i trochu rubovou stránku v tom, že Česká republika je vlastně jedinou zemí, která vyplácí příspěvek, ale vůbec se nestará o to, jak je ten příspěvek využíván. Čili je to zase jakýsi šlendrián naší administrativy. Takže zase nastávají dvě situace. Jsou obce, které samozřejmě nějakým způsobem poskytují služby, snaží se o to, aby i tyto příspěvky byly využívány. A jsou obce, kde nikoho nezajímá, a to ani ty úředníky, jakým způsobem jsou příspěvky využity. Ty služby pak ani nejsou zajištěny. Takže ten systém je snadno zneužitelný.

Takže se zneužívá?

Přesně tak. Co se týká kvality služeb, bylo velmi dobré, že byl nastaven systém kvality v rámci sociálních služeb, a to přímo zákonem o sociálních službách. Ovšem potom přišel systém inspekcí kvality sociálních služeb, kdy různé týmy pracovníků, nepoučených pracovníků nebo poučených pouze formálně, začaly uzurpovat jakousi moc nad poskytovateli sociálních služeb a docházely k absurdním závěrům. Ty inspekce měly až šikanující charakter a do toho celého systému poskytování péče přinesly určitou deziluzi… A tak bych mohla pokračovat.

Hodně se v poslední době mluví o tom, jak jsou vnímáni obecně senioři ve společnosti. Mění se podle vás pohled na staré lidi?

Myslím si, že se to mění. Necítím se stará, ale už hodně let pamatuji, a když jsem začínala tady u nás v Gerontologickém centru na Praze 8 a oslovili jsme novináře ohledně nějakého problému, tak zpravidla přišla odpověď, že by se to asi panu editorovi nelíbilo, že je to neatraktivní téma. A vezměme to nyní: Český statistický úřad přichází s novou prognózou a hned je to otvírák novin. Ten postoj společnosti se jistě měnil. Ten problém také narůstá, protože naše populace výrazně zestárla. A vezměme si, že do poloviny století bude deset procent lidí starších 80 let. Tuto skutečnost musíme přijmout.