„Sexuální zločiny v církvi musíme prověřit.“ Bradáčová zasáhla do případu ze Zvláštního vyšetřování

AKTUALIZOVÁNO – Výpovědi žen o sexuálním zneužívání knězem jihočeské diecéze měli českobudějovičtí biskupové dlouhá léta k dispozici a nic s nimi nedělali. Po odvysílání reportáže se jím z podnětu Bradáčové začala zabývat policie.

„Poznatek, který jsem získala z vašeho pořadu, jsem vyhodnotila jako relevantní proto, aby byl prověřen příslušným policejním orgánem za dozoru státního zástupce,“ říká Lenka Bradáčová v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Pokud se touto formou dozvím o spáchání závažných trestných činů, je mojí povinností, abych toto udělala.“

Svědectví žen, která jsme v reportáži uváděli, míří do dávné minulosti. Jedno se určitě týká období staršího než dvacet let. Je zde tudíž pochybnost, zda případ z pohledu trestního práva není promlčen. I tak by jej měla policie do všech detailů vyšetřit?

Pohybujeme se někde mezi trestnými činy, které mohou mít povahu pohlavního zneužívání přes sexuální nátlak, který zavedl nový trestní zákoník, až po znásilnění, a to na oběti mladší patnácti let. Právě věk oběti je velmi závažný kvalifikovaný moment. Je také potřeba prověřit, kolik takových obětí bylo a jaký byl počet skutků, tedy kolikrát a v jaké době k tomu spáchání trestného činu došlo.

Je potřeba mít na paměti, že promlčení trestního stíhání je vázáno konkrétními lhůtami, podle starého trestního zákona, který by byl aplikován na danou situaci v případě, že by byly všechny skutky spáchány před rokem 2010, tam bylo dvanáct let. Nový trestní zákoník zavedl patnáct let. Ale pro pachatele se používá úprava, která je příznivější z pohledu jím spáchaného trestného činu.

Dá se tedy předpokládat, že v ideálním případě se po několika měsících dozvíme, jak se ty trestné činy staly, pokud tedy trestné byly, a kdo je podle policie pachatelem?

Pokud se policii podaří odpovědět na tyto otázky, ano. Ale vedle toho se také můžeme dozvědět výrok o promlčení, to znamená, že rozhodnutím o odložení věci právě z důvodu promlčení by věc mohla skončit. To je jedna z variant.

Co podle vás může být pro oběti po tolika letech onou satisfakcí, pokud by případ byl z pohledu trestního práva promlčený? Kdy nastane ona fáze, aby se oběti ulevilo?

Považuji za velmi významné – pokud došlo k trestnému činu – takový trestný čin popsat. Na základě informací, které umožňují učinit výrok k pachateli, pojmenovat pachatele trestného činu. A vlastně to rozhodnutí, které je rozhodnutím o odložení věci z důvodu promlčení, ale zároveň všechny ostatní informace, které se v tom rozhodnutí objeví, je jistou satisfakcí i pro oběť trestného činu.

Minimálně z pohledu důvěry a věrohodnosti. Protože takovéto rozhodnutí, které konstatuje to, co oběť ohlásila policii, říká, že jsou to informace relevantní a že skutečně v životě té oběti k takové události došlo. I toto považuji z hlediska obětí trestných činů za významné.

O jaké trestné činy v tomto případě může jít? Sexuální zneužívání? Nátlak? Možná i manipulace, zastrašování?

Je to jednání, které může mít znaky trestných činů, které zasahují do sexuální oblasti obětí. Může to být od pohlavního zneužívání přes sexuální nátlak až po znásilnění, které má různé podoby. A jednou z těch podob může být i využití bezbrannosti, a ta může mít i znak takzvané psychické bezbrannosti. To znamená, že oběť – často je to u dětí do patnácti let – vlastně není schopna na základě svých zkušeností, informací, které ve svém věku má, vyhodnotit závažnost pachatelova jednání. Není schopna posoudit ani význam vlastního odporu.

Ona je vlastně při prvotním ataku překvapená a odpor, který by se mohl laikovi jevit jako zcela nepřiměřený, až schvalující jednání pachatele trestného činu, může být právě velmi ovlivněn tou psychickou bezbranností a závislostí, která ve vztahu k pachateli může existovat. Tím je potřeba se zabývat.

Jedna z žen, s nimiž jsme v reportáži mluvili, popisovala svou zkušenost s knězem, kdy nebyla schopna se o jeho jednání vůči ní dlouho nikomu svěřit, protože se bála, že jí nikdo neuvěří. Sílu v sobě našla až s odstupem dvaceti let, v době, kdy se dozvěděla, že se něco podobného ze strany kněze děje možná někomu dalšímu. Jak se dívat na tato pozdní svědectví?

Zásah do sexuální oblasti jakéhokoliv člověka je velmi výrazným zásahem, který může člověka poznamenat na celý život. Je velmi těžké se s takovýmito útoky vyrovnat. Mnoho obětí je neoznámí nikdy. Nikdy se nevyrovnají s následky takového útoku. Mnoho obětí je nahlašuje později. Myslím si, že takové ty rychlé a jednoduché laické odsudky, že pokud někdo neoznámil útok do svého sexuálního života, do své integrity, bezprostředně po útoku, ty jsou skutečně liché a jednoduché. Před nimi bych velmi varovala.

Jaký přístup po těch letech vlastně volit k potenciálním obětem a potenciálním pachatelům? Občas zaznívá námitka, že je nutné to vyvažovat, aby se nestal obětí někdo, kdo je křivě nařčený. Dá se tohle předem přesně uhlídat?

Musíme přihlížet ke kvalitě důkazů, které jsme schopni zajistit právě s odstupem oněch let. Potom je potřeba přihlédnout v individuálním případě k věrohodnosti konkrétní oběti. K tomu dopomáhají psychologické posudky a odbornost znalců. To také není pro policejní orgán situace, která by byla naprosto výjimečná. U tohoto typu trestných činů oběti skutečně sbírají odvahu mnoho let, aby takové trestné činy přišly ohlásit.

Jaký je váš názor na návrh kardinála Dominika Duky, že by bylo řešením změnit trestní zákoník a učinit trestným už samotné neoznámení sexuálního deliktu? Ozvaly se názory, že by se to mohlo obrátit i proti obětem. Co si o tom myslíte?

Já se spíše přikláním ke kritikům toho návrhu, protože i zavedení takového neoznámení trestného činu má svá velká rizika i pro oběti trestných činů. Takže z hlediska svých odborných znalostí se k tomu spíše nepřikláním.

---

Doplnění autorů:

Pořad „Mlčení biskupů: nátlak a manipulace“ mimo jiné testoval účinnost kontaktního centra, které Česká biskupská konference otevřela 1. května v reakci na sérii případů sexuálního zneužívání duchovními. Reportéři i za využití skrytého nahrávání zjistili, že linka zatím obětem účinnou pomoc nenabízí. Zároveň jsme v materiálu prezentovali reakce psycholožky Jany Němečkové, na níž redakční figurantku odkázal bezejmenný pracovník církevní linky. I když jsme byli při publikování materiálu, zpracovaného v souladu se schváleným redakčním postupem přesvědčeni, že postup psycholožky vyznívá v reportáži pozitivně (teprve díky jejím odpovědím se při testu ukázala nepřipravenost kontaktního centra nabízet obětem plně hrazenou službu), paní Němečková se proti našemu materiálu ohradila. Vnímá fakt, že byla nahrávka použita, negativně. Jakkoli to nebyl náš záměr, zpětně nás mrzí, že jsme paní Němečkovou neúmyslně vystavili nepříjemné situaci. Omlouváme se, nebyl to náš cíl. Sabina Slonková a Jiří Kubík.