Sestřelení piloti i oběti nehod. Český velvyslanec položí květinu na každý hrob

Měl jste projekt uctění památky všech československých vojáků z druhé světové války pohřbených ve Spojeném království v hlavě už v době, kdy jste jako velvyslanec přijížděl do Londýna?

No, musím se přiznat, že jsem ho neměl v hlavě, že jsem měl v hlavě spoustu jiných projektů. Ta tradice tady byla taková formální, byla to taková až rutina, že se chodilo vždycky na hřbitov do Brookwoodu, tak jsem spíš cítil takový vnitřní nesoulad s tím, jak to probíhá. Pro mě to bylo trošičku jakoby odsunuté, věnoval jsem té agendě pozornost jako všem ostatním, protože jsem si myslel, že o problematice vojáků a naší vojenské spolupráce za války už toho bylo řečeno hodně.

A co to tedy nakonec bylo, nějaké osudové setkání, nebo třeba návštěva nějakého zapadlého, zapomenutého hřbitova?

A to je přesně ono. Já jsem byl na výletech v Kentu a tam jsem se dostal náhodou prostě na hřbitov, kde jsem našel našeho jednoho vojáka, a říkal jsem si: No, dobře, ale o tomhle chlapci se třeba nic neví. Ví se o několika málo vojácích, ví se o československé sekci válečného hřbitova v Brookwoodu, ale vždyť ta tradice je daleko širší.

A teprve potom jsem začal pátrat a zjistil jsem, že těch hrobů a míst k navštívení je zhruba 310. Pak jsem udělal řadu konzultací s vojenskými experty a zjistil jsem, že se toho ví jenom hrozně málo, že se veřejnost soustředí na takovou špičku jakési pyramidy toho našeho válečného soužití v Británii, takže jsem se rozhodl se tomu věnovat trošku jinak.

Taky bychom tak měli připomenout, že padlí nebo zemřelí českoslovenští vojáci, to nejsou jenom bombardovací letci, kteří byli sestřeleni při návratu z náletu na Německo, nebo stíhací piloti, kteří havarovali při přistání. Byly tu další tisíce našich vojáků, kteří žili v Británii a umírali za velmi banálních okolností, tzn. umírali na běžné nemoci, při autonehodách a podobně.

Je tomu tak, a to je ten motiv, který jsem v tom viděl, že kromě hrdinů, těch skutečně známých hrdinů, je tady celá řada dalších lidí, kteří zemřeli, jak říkáte, při těch nejběžnějších okolnostech nebo nehodách a o těch se nevědělo, nebo se o nich nemluvilo moc. (Na vojenských hřbitovech jsou pohřbeni taky sebevrazi nebo pacienti psychiatrických léčeben z řad čs. vojáků, pozn. aut.)

Právě jsem si říkal, že je dobře, abychom se podívali, jak ta množina našich vojáků, ta obrovská skupina, která tady byla, jak žila, co vojáky trápilo, a ukázat ty jejich lidské příběhy. Takže to byl motiv. Jak správně říkáte, kromě letců jsme tady v Británii měli velkou pozemní armádu. Dohromady tady bylo až 10 500 československých vojáků. Oni tady žili, vydávali svoje noviny, měli svůj soukromý život. To všechno mě vedlo k tomu, podívat se na ně trošičku jinak a „nasvítit“ i to, co dřív tak moc vidět nebylo.

Vy jste se snažil reflektovat třeba i víru československých vojáků. Byli mezi nimi i vojáci židovského původu a vy jste tomu přizpůsoboval i výběr hostů z místní komunity, kteří vás na hřbitovy doprovázeli…

V naší armádě skutečně byla celá řada československých vojáků židovského původu. Jsou pohřbeni tady na židovských hřbitovech ve Velké Británii a já jsem se snažil k tomu přizvat právě osobnosti, které jsou spojeny s židovskou komunitou. Například tady v Londýně je jeden velmi známý židovský hřbitov, který se jmenuje East Ham. Na ten jsem pozval svého přítele, novináře z Timesů, Daniela Finkelsteina, což je jeden ze špičkových novinářů, píše sloupky. On byl velice rád, protože jeho rodina pochází z Litvy, dostala se do Anglie a on je už 3. generace.

Daniel říká: „To je úžasné, já tam rád pojedu společně s tebou, vzdám hold československým vojákům židovského původu, ale současně se podívám, protože na tom hřbitově leží můj dědeček a já jsem tam nikdy v životě nebyl.“ A tak jsme vyrazili, uctili jsme památku československých vojáků a současně jsme hledali i hrob jeho dědečka. Našli jsme ho, on zpíval žalmy a bylo to nesmírně dojemné a zajímavé. Ale stejně tak v Birminghamu, kde je židovský hřbitov. Tak tam nás zase doprovázel místní rabín a ten byl překvapen, že na hřbitově, který patří do jeho obvodu, našel 5 československých vojáků. Byl natolik aktivní, že se spojil s židovskou komunitou a vlastně na tom hřbitově proběhla taková vzpomínková slavnost se zpěvem. Bylo to nesmírně krásné a dojemné a od té doby jsme přátelé s rabínem v Birminghamu.

Když jste zmínil to slovo hledání, dostal jste se někdy do situace, že jste přišel nebo přijel, protože vy vlastně jezdíte i hodně na kole, což byl jeden z vašich dopravních prostředků, že jste zkrátka dorazil na nějaký hřbitov, kdy jste věděl, že tam leží nějaký československý voják, a nemohl jste ho najít?

Problém je na těch velkých hřbitovech, na těch příměstských nebo městských. Jak jsem tady mluvil o hřbitově v East Hamu, tam je to ještě složitější, protože ty hroby jsou velmi natěsno. Loni, když jsme tam byli s Danielem Finkelsteinem, tak jsme jeden hrob nenašli a musel jsem se tam vrátit letos znovu, abych našel vojáka, který se jmenoval Viktor Schwarz, to si pamatuju dobře. Tak jsem ho tam potom našel podle speciální aplikace a jaksi dodatečně mu tam položil 3 kameny a růži na znamení naší úcty.

Udržování válečných hrobů, to je téma třeba česko-ruských vztahů. V jakém stavu jsou v průměru hroby československých vojáků, kteří zemřeli ve Velké Británii v období 2. světové války?

Tady musím říct, že máme dvoustrannou dohodu, že o hroby britských vojáků a dalších vojáků z Commonwealthu se stará česká strana a o hroby československých vojáků se stará tady britská strana, konkrétně to je vládní Komise pro válečné hroby a my s touto komisí udržujeme velmi dobrý vztah. Průběžně s nimi komunikujeme.

Musím říct, že ty hroby jsme našli z velké většiny v naprostém pořádku. Z těch možná dneska 280 hrobů snad 3 by potřebovaly větší péči a je to námět na naši debatu s tou komisí, ale ve velké většině jsou skutečně velmi dobře udržovány. Ty náhrobní kameny jsou stejné, ale jsou vyrobeny z různých materiálů. Samozřejmě i ty materiály pracují s časem, někde to je beton, někde to je pískovec, někde to je portlandský kámen, ale někde to je taky žula, jako je například ve Skotsku, což je naprosto unikátní a krásné.

Ale kromě vládní komise, která se stará o válečné hroby, jsme našli také několik dobrovolníků, místních lidí, kteří na ty hroby chodí, a kromě hrobů svých blízkých se starají i o československé vojáky. Například ve Skotsku jsem to zažil dvakrát. To je vždycky takový moment, kdy vás to zahřeje u srdce, když najdete někoho, kdo ví všechno o tom hrobu Čechoslováka a stará se o něj, jako by patřil do jeho rodiny.

Na hřbitov vás několikrát doprovodili i poslanci, vesměs členové Konzervativní strany a třeba zastánci brexitu. Máte pocit, že třeba nějaká návštěva v některých věcech otevřela oči a otevřela srdce směrem právě ke Středo- a Východoevropanům, kteří bojovali a umírali i za jejich svobodu?

Já si myslím, že se to tak dá říct. Ten poslední příklad je poslanec Paul Bristow z Konzervativní strany, člen parlamentu. jehož volebním okrskem je Peterborough. Je to asi 3 týdny, co jsme tam otevírali nový honorární konzulát, který vede známý Petr Torák, český občan romského původu.

No a v Peterborough máme na Eastfield Cemetery 4 hroby československých vojáků a pro Petra to bylo velmi zajímavé, protože našel novou i symbolickou oporu pro ten konzulát. Ví, že tam prostě bude docházet, bude se o hroby starat, bude tam dělat vzpomínkové akce. A pro Paula Bristowa to byl velmi silný impulz pro zamyšlení se nad celými těmi i česko-britskými vztahy, nad tím, že v jeho okrsku jsou válečné hroby, honorární konzulát, že se snažíme rozvíjet cílenou spolupráci mezi Českou republikou a Británií. Byl to pro něho tak silný impulz, že potom vydal sám svoje statusy na Twitteru, kde se zabývá historií československých pilotů. Mluví o tom, jak se účastnili války nebo bitvy o Británii. Skutečně to na něho zapůsobilo hodně a jsme v kontaktu a budeme i nadále. To je taková ukázka toho, jak vlastně to téma československých vojáků je živé i dneska, že nám vojáci pomáhají ve vztazích s Brity, pomáhají je k nám nasměrovat…

Je nějaký hřbitov, kde odpočívají naši vojáci, který se vám z nějakého důvodu vryl zvlášť silně do srdce?

Mně se líbí ty vesnické hřbitovy, to jsou skutečně nádherné zahrady, kde chodíte od jednoho kamene ke druhému. Každý je zvláštní, každý je specifický, vlastně jak se snažíte odečíst z toho kamene tu historii, tak mě teď napadá poslední hřbitov, který mě velmi zasáhl. Byl ve vesnici, která se jmenuje Angle, to je ve Walesu, úplně na konci v Pembrokeshire. A tam jsme našli starý gotický kostel, kde nás čekali dva starší pánové a ukázali nám zahradu, v zahradě byl pomníček našeho vojáka, který byl sestřelen, když se vracel z mise, utonul v moři, moře ho potom vyplavilo, po nějakém čase, na Štědrý den, myslím, že roku 1942, ho pohřbili.

To místo je skutečně magické, jsou tam vysoké stromy plné havranů, kteří neustále pokřikují. Je to skoro jako filmová kulisa. Co se mi ještě dál líbilo, že ti pánové věděli všechno o nás, o historii našich letců. Ale kromě toho sledovali i zápas Česká republika – Wales, který se hrál o den dříve. Přišlo jim úžasné, že naši hráči nepoklekli, že prostě nesledovali tu linku, která tady je a která se nám zdá, že je to už prázdné gesto. Oni byli rádi, že naši fotbalisté na to nepřistoupili, a chtěli s námi o tom debatovat. Takže jenom chci říct, že i to spojení s tím moderním česko-britským naladěním tam taky bylo. Takže tam byla obrovská romantika i historie, kouzlo toho místa, ale současně obrovský zájem o to, co se u nás děje a jak my vnímáme věci, které se vnímají jinak tady, ve Velké Británii.