Článek
Reportér a fotoreportér Seznam Zpráv navštívili Donbas na začátku března, ještě před propuknutím koronavirové krize.
„Ty už jsi tu někdy byl? Přijde mi, že tě znám!“ Slova na uvítanou od sedmdesátnice Ljuby. Bydlí v malém domku v ukrajinské vesnici Vodjane.
Na prahu svého domu nás ve vesnici Vodjane přivítala paní Ljuba.
Od donbaské bojové linie dělí její blátivou ulici jen řada domů a dvě pole. Z horní cesty jsou dokonce v dálce vidět ruiny letiště v Doněcku, o které se vedly líté boje. Zničený areál teď drží proruští separatisté.
Před válkou prý měli lidé ve Vodjaném všechno. „Byla tu nemocnice, byl tu obchod, školka. A teď tu není nic. Jen staří lidé, bez nemocnice a autobusového spojení,“ vyjmenovává smutně Ljuba.
„My jsme místní aktivistky!“ vstupuje najednou do našeho rozhovoru energická Olha, která přišla k Ljubě na zahrádku se svou sousedkou Galinou. Na hlavě mají nápadný pestrobarevný šátek.
Nosit pestrobarevný šátek je místní folklór - čím výraznější, tím lepší. Tenhle patří paní Olze.
Olze je 58, její přítelkyně je o čtyři roky starší. Vesnici neopustily ani při nejtvrdších bojích a teď bojují za to, aby se situace lidí zlepšila.
Obě ženy se nás hned ujmou a nabízejí prohlídku celé jejich vesnice, ve které před válkou žilo kolem tisícovky lidí. Po roce 2014 se obec vylidnila, zůstalo tu jen 17 obyvatel. Po letech se část obyvatel vrátila.
Trojice žen si nás bere na starost a ochotně nás provází po části vesnice.
Paní Galina neopustila vesnici ani při nejtvrdších bojích.
Galina s Olhou platí ve Vodjaném za místní aktivistky. Tlakem na armádu a úřady se snaží životní podmínky vylepšit.
„Ty už jsi tu někdy byl? Přijde mi, že tě znám!“ Slova na uvítanou od sedmdesátnice Ljuby.
Místní obyvatelky nenosí jen pestrobarevné šátky.
„Staří lidé si finančně nemohli dovolit žít jinde, proto se vrátili. Mladí ale odešli, není tu doprava ani práce,“ vysvětluje Olha. Záhy se k naší skupince připojuje ještě sousedka Naděžda. I ona má na hlavě nápadný šátek.
Počet lidí se ve Vodjaném ustálil na zhruba 70 ženách a 50 mužích. Chleba jim dováží dvakrát týdně. Dodávka ale leckdy vypadne, autu totiž z různých bezpečnostních důvodů nedovolí vjezd ukrajinská armáda. Ve vesnici ale nechybí jen základní potraviny, lidé se tu museli po roce 2014 tři roky obejít bez elektřiny. Vedení se podařilo obnovit až v roce 2017.
Paní Nadja. Ve Vodjaném dala s pomocí humanitárních organizací do kupy svůj poničený dům. Je sama, nedávno jí tragicky zemřela matka, manžela už nemá. Bydlí několik metrů od minového pole.
I když název Vodjane odkazuje na vodu, mokřady a jezera, kterých je na území Donbasu spousta, lidem ve vesnici žádná voda z kohoutků neteče. Dřív proudila vodovodem z blízkého Doněcku, dnešního hlavního města samozvané Doněcké lidové republiky. Trubky ale zničily před šesti lety boje.
Lidé jsou od té doby odkázaní na omezené množství užitkové vody z místní studny. Pitnou vodu jim pravidelně ve čtvrtek dováží dvě cisterny vypravené českou organizací Člověk v tísni. „Pomohli nám i opravit poničené domy, střechy a okna. Teď nám přivážejí vodu. Jsme humanitárním organizacím moc vděční! Zachraňují nám život,“ opakuje Galina znovu a znovu.
Pitnou vodu do vesnice dováží česká organizace Člověk v tísni. Domy mají speciální nádrže.
Takhle dopadla část domů ve vesnici. Po obyvatelích, kteří při ostřelování zemřeli nebo před válkou uprchli, se do domů nastěhovali vojáci.
Na východní Ukrajině jsou často cesty, ve kterých nejsou výjimkou díry velikosti zahradního bazénu. Na snímku je ulice ve vesnici Vodjane.
Memento nejtěžších bojů u Doněcku. Minometná palba zní v oblasti dál.
Místní používají k opravám poničených domů vše, co lze. S opravou střech a oken jim pomáhají humanitární organizace.
Když během našeho rozhovoru několikrát z dálky zazní dunivý zvuk minometné palby, ženy nedají nic znát. Na podobné rány jsou zvyklé, slýchají je totiž denně. „Hlavně ráno a večer,“ říká k tomu Olha.
Galina pak zažertuje, že je to už takový místní budíček a večerníček na dobré ráno a dobrou noc. Minometná palba se ale v minulosti nevyhnula ani přímo obci Vodjane. Rodinné domky jsou tu často poškozené, mnohé úplně zničené a opuštěné.
Separatisté nejspíš mířili na ukrajinské vojáky, kteří se ubytovali v domech, jejichž původní majitelé buď zabily střely, nebo místo opustili. Vůbec poprvé se stala vesnice cílem, když sem dorazily ukrajinské tanky.
Paní Olze a její sousedce Galině se podařilo přesvědčit ukrajinskou armádu, aby se přestěhovala na konec vesnice. Je totiž cílem ostřelování.
Sousedky nás vesnicí ochotně provedly.
„Pojďte za námi, jen se trochu skloňte, jste tak vysocí,“ varovala nás mile Olha.
Ženy nám ukázaly domy, které po původních obyvatelích vybydlela armáda.
V domech zůstaly jen rozházené věci a odpadky. Na snímku i kniha političky Juliji Tymošenkové.
Olha s Galinou na úřady dlouho tlačily, aby se vojáci kvůli bezpečnosti obce přestěhovali jinam. To se nakonec povedlo a armáda se posunula na konec ulice. Domy po vojácích zůstaly úplně vybydlené a vyrabované.
Sedmapadesátileté Naděždě vojáci vjeli přímo na dvůr a vyvrátili přitom zavřená vrata i se sloupy a ubytovali se v jednom ze dvou jejích domků. Poté, co ovdověla, žije tu už jen se psem Žulkou a slepicemi. Poškozený dům s pomocí dává dohromady.
Z oken kouká Naděžda na pole, které leží ladem. Důvod je patrný, až když člověk pořádně zamžourá a zaostří na cedulky varující před minami. V rovině dva kilometry za nimi už je území, které Kyjev nemá pod kontrolou. „Nejspíš se teď na nás dívají z doněckého letiště dalekohledem. Slýcháme tu i drony. Vždycky to znamená, že v noci bude ostřelování,“ líčí jedna z trojice sousedek a ukazuje šrapnely vyskládané před domem.
Na první pohled pole ležící ladem. Na ten druhý jsou vidět i cedulky varující před minami. Takový výhled má Naděžda.
Druhé stavení přiléhající k domu Naděždy. Příběh domu nejlépe řekne jeho fasáda se vzpomínkou na dřívější život a zároveň poškozená od šrapnelů.
Olha si s pomocí od Červeného kříže pořídila krávu. Mléko daruje i prodává.
Ukázka šrapnelů, které na vesnice u fronty dál létají, nejčastěji po setmění. Část jich odsud už putovala do muzea.
Dům vedle stavení Naděždy. Má provizorně opravenou střechu, kterou poničilo ostřelování.
Co vlastně lidé dělají celý den v místě, kde prakticky nic není? „Máme krávu, tak se staráme o ni a pěstujeme zeleninu na zahrádkách,“ říká Olha. Krávu, jejíž mléko občas i prodávají, ale nemají dlouho. Ta předchozí jim zahynula při ostřelování a na novou jim přispěl Červený kříž.
Ani jedna z místních žen není optimistka. Za celých šest let války tu prý nebyl jediný politik a úřady se o ně nestarají, a dokonce ani nic neslibují. „Stát se už 6 let nezajímá, nikdo se nestará, nic se nemění. Jen tu přežíváme, nevidíme žádnou budoucnost. Chceme tu jen nějak dožít,“ říká Galina zlomeně.
Z jednoho domu ještě vybíhá starší paní s uhrančivýma poměnkovýma očima, na sobě má modrou květovanou zástěru a nezbytný šátek. „Nezapomeňte na nás!“ volá za námi.
