Článek
Když japonský premiér Jošihide Suga přednášel svůj první politický projev roku, byl skálopevně přesvědčen o dvou věcech – Japonsko koronavirovou krizi „překoná co nejdříve“ a opožděné tokijské olympijské hry a paralympiáda v letošním roce proběhnou.
Do olympijských her v Tokiu zbývá méně než půl roku. Světová média nepřestávají pochybovat o tom, že akce těchto rozměrů v současné krizi jednoduše proběhnout nemůže. Organizátoři ani Mezinárodní olympijský výbor dosud konkrétně nevysvětlili, jak plánují zaručit bezpečí sportovců, kterých má do Tokia dorazit více než jedenáct tisíc z více než 200 zemí světa.
„Japonci jsou mistři v organizování. Pokud olympijské hry proběhnou, bude vyžadována obrovská disciplína, že si nedovedu představit nějaké masivní rozšíření nákazy, které by zkomplikovalo situaci a rozšířilo se do světa,“ říká v rozhovoru japanolog Jan Sýkora.
Jak se ke snahám vlády zorganizovat hry za každou cenu staví samotní Japonci?
Koncem loňského roku udělala průzkum veřejnoprávní televize NHK. Odpovídalo 1200 respondentů a z toho 63 procent se vyslovilo pro odklad nebo úplné zrušení her. Pro podporu konání bylo pouze 27 procent.
Kolik Japonsko zatím olympiáda stála?
Původně se náklady odhadovaly oficiálně na 12,5 miliardy jenů (více než 2,5 miliardy korun), jiné odhady hovoří až o 25 miliardách (5 miliard korun). Už jen ten odklad z loňska znamenal oficiálně navýšení nákladů o 22 procent. Takže pokud letos hry proběhnou, budou stát zhruba 15 miliard (přes 3 miliardy korun). Když si uvědomíte, že v době, kdy Japonsku byly hry přiděleny, v roce 2013, byly náklady na přípravu a organizaci odhadovány na 7,5 miliardy jenů (1,5 miliardy korun). Takže tu máte dvojnásobnou částku na přípravu a pořádání, která už je v podstatě vynaložena. A ta návratnost by byla v podstatě nulová.
Pokud Mezinárodní olympijský výbor neupravil kvóty, tak by měl přispět 1,3 miliardy (přes 265 milionů korun), všechno ostatní ale platí japonští daňoví poplatníci. Ekonomický výnos navíc bude podstatně nižší, protože počet prodaných lístků bude menší, jistě budou panovat epidemiologická opatření. Takže ten efekt čistě materiální bude nižší, ale bude alespoň demonstrační.
Kromě ekonomických aspektů, jaké další důvody vedou vládu ke snaze hry i přes epidemii zorganizovat?
Olympiáda není jen svátkem sportu, už přípravná fáze přináší celou řadu kumulativních stimulačních efektů. Japonci sami deklarují, že ty hry by měly být nejekologičtější za celou historii, a je fakt, že kvůli tomu postavili celý ostrov v Tokijském zálivu. Veškerá doprava má být řízená za použití umělé inteligence, bez přítomnosti řidičů. Jsou tu i stimulační efekty v oblasti rozvoje vědy a techniky a technologií, k čemuž už došlo a Japonci by se s tím velice rádi pochlubili.
Jak se příprava dotýká běžných lidí?
Je tady kulturně-edukační faktor. Například znalost angličtiny je v Japonsku na poměrně nízké úrovni. Angličtinu se učí povinně všichni, ale nedá se říct, že by povědomí o angličtině bylo nějak rozšířené. Tradiční podporou v tomto období je třeba průvodcování a tlumočení, ne sportovců, ale těm statisícům návštěvníků ze zahraničí, se kterými se počítalo. Na to byl vypracován systém dobrovolníků, což jsou většinou lidé v postproduktivním věku, kteří tvoří třetinu populace. Více než 30 procent lidí je starších 65 let a jednou ze sociálních politik Japonska je nevyplácet důchodcům dávky, ale udržet je co nejdéle aktivní.
Naposledy jsem byl v Japonsku přednášet loni v únoru, takže jsem mohl vidět, jak se objevují první problémy s epidemií. Přesto ale pokračovala třeba mohutná edukační kampaň těchto lidí v angličtině, učili lidi kolem 70, 65 let základní anglické konverzační situační rozhovory, aby dokázali případné návštěvníky provádět a poskytovat jim informace o japonské kultuře a tak dále. To jsou všechno aktivity, které, když se neuskuteční, tak se nic nestane, ale pro Japonce samotné to bude hrozné zklamání.
Jan Sýkora.
doc. Ing. Jan Sýkora, M.A., Ph.D.
Po studiích na VŠE Praha (1984) absolvoval graduální studia na Saga University v Japonsku (1994) a doktorské studium na Filozofické fakultě UK v Praze (2002). V letech 1997–1998 působil jako hostující docent v Mezinárodním centru pro japonská studia (Nichibunken) v Kjótu, v letech 2000–2001 jako vědecký pracovník Seinan gakuin University (Fukuoka) a v letech 2005–2006 jako vědecký pracovník Osaka University. V letech 1994-2000 vedl Japonská studia na Ústavu Dálného východu FF UK, v jehož čele stál v letech 2007-2011.
Zabývá se sociálně ekonomickými a intelektuálními dějinami předmoderního a moderního Japonska a vybranými problémy současné japonské společnosti. Je autorem řady publikací o japonském myšlení a aktuálních otázkách soudobých japonských dějin. Kromě Univerzity Karlovy často přednáší i na zahraničních univerzitách (Oxford Books University, Lund University, Universität Heidelberg, Ruhr Universität, Jagiellonian University, Osaka University, Kansai University).
Zimní olympijské hry 2022 má pořádat Peking. Je ve hře i snaha udržet si tvář nebo hrdost před Čínou?
Japonsko olympijské hry hostilo dvakrát, v roce 1964 a 1972. Oba dva ty podniky pro Japonce byly obrovským zadostiučiněním. Měla to být olympiáda po válce, kdy Japonsko bylo totálně zničeným územím a navíc bylo sedm let okupováno. Od skončení okupace, 12 let poté, Japonsko uspořádalo hry, které do té doby neměly obdoby, ani po technologické stránce. Tehdy byl třeba základním dopravním prostředkem šinkansen, vlaky, které jezdily 250 nebo 300 kilometrů v hodině. V době, kdy si Francie o TGV mohla nechat jenom zdát.
Zejména ta olympiáda v 64. roce, ale i ta v 72. byla vlastně zamýšlená jako nástroj pozvednutí národního sebeurčení a sebevědomí. „Válku jsme sice prohráli, ale my to tomu světu ukážeme jiným způsobem, mírovou cestou, že jsme někdo.“
A myslím si, že ani třeba čínská olympiáda v roce 2008 nebyla ani tak o sportovních výkonech, jako o tom ukázat, co ta Čína dokázala zorganizovat a jak úžasný podnik to byl, aspoň z pohledu čínských organizátorů.
Hraje roli i vědomí toho, že by v případě dalšího posunu letních her nakonec Čína Japonsko v hostování předběhla?
Japonsko se od počátku 90. let, kdy tam praskla velká ekonomická bublina, potýká s vleklou stagnací, ke které přispěl i vzestup Číny. Na přelomu 80. a 90. let byla Čína zatížená stigmatem konfliktu na náměstí Nebeského klidu a celá řada světových velmocí se od ní odvracela. V 90. letech ale byla Čína přijata do Světové obchodní organizace a ve druhé polovině devadesátek začala čínská expanze a emancipace. Od té doby vytlačuje Japonce z tradičních oblastí – automobilového a elektrotechnického průmyslu. Čína už není znakem jenom levné produkce, ale je schopná skutečně vyrobit a nabídnout světu to, čím se dřív chlubili Japonci.
V tomto ohledu jsou olympijské hry pro Japonce nástrojem národního sebevědomí: ukázat světu, že Čína je sice napřed ve sféře materiální výroby a podobně, ale když přijde na ty „fajnové“ věci, technologické a jiné, tak pořád má Japonsko před Čínou určitý předstih. V okamžiku, kdyby se hry odložily, tak by se Tokio konalo až po Pekingu. Může tam zafungovat psychologický aspekt – zase nás ti Číňané předběhli. Ale může dojít i k tomu, že se v Pekingu s ohledem na pandemickou situaci ve světě ukáže, že tohle opravdu nelze organizovat.
Organizátoři OH poskytli další prohlášení. Podpora běžných Japonců klesá, nová čísla z průzkumu říkají, že proti konání olympiády je už 80 procent Japonců.Video: Televize Seznam, Kryštof Kousal
Jak byste zhodnotil dosavadní počínání Japonska s pandemií?
Je pravda, že se v médiích objevily zprávy, že nestíhají s očkováním. 80 procent hlavních prefekturálních měst nestíhá z důvodu lidských kapacit, ne že by tam neměli vakcíny nebo očkovací centra. Mají technické vybavení, ale nestačí počty zdravotníků. Pokud jde o vakcíny, mají Pfizer a zejména mají nasmlouváno 120 milionů vakcín od AstraZenecy. S tím, že se ale 90 milionů bude vyrábět přímo v Japonsku, právě proto, že to v Evropě naráží na omezené výrobní kapacity.
Myslím ale, že japonské potýkání se s pandemií je ještě relativně dobré. Kdybychom to srovnali jen s námi, počty úmrtí mají Japonci okolo pěti tisíc. Ale na 126 milionů obyvatel. Podle mě je to ale i tím, že my se teprve učíme věci, které byly v Japonsku součástí kultury. Třeba nošení roušek je naprosto běžné třeba v okamžiku, kdy lidé trpí byť jen nachlazením. Jsou v tom cvičení od malička, že jakmile vám teče z nosu, automaticky si vezmete roušku. Při té koncentraci lidí by se nemoc rychle šířila a vy chcete být ohleduplní. To tam vědí i děti v mateřské školce.
V Japonsku jsem studoval a i vyučoval více než deset let a vždycky ve všech veřejných prostorách, na univerzitách, na chodbách, na úřadech, u výtahů byla lahvička s dezinfekcí. Myslím, že i proto mají Japonci tak relativně dobře zvládnutou nákazu. Ale je otázkou, co to udělá v okamžiku, kdy otevřou zemi statisícům návštěvníků. Proto nedovedu odhadnout, jak to zorganizují.
Kdyby se hry uskutečnily a čistě teoreticky by se nákaza v Tokiu rozjela ve velkém, mohlo by dojít na klasické hledání viníka. Bylo by Japonsko schopné plně přijmout zodpovědnost?
Neodvažuji si odhadnout, jaká by byla ochota vzít na sebe odpovědnost. Samozřejmě nikdo nerad přiznává nějaké pomýlení. Je pravdou, že Japonci obecně nejsou příliš dobří v momentální improvizaci. Když nastane nějaký nečekaný problém, Češi jsou koumáci, ti začnou hned přemýšlet, počínaje tím, jak obejít příslušné nařízení nebo jak si z té situace pomoci. Japonci, když dojde k nějaké situaci, vytáhnou červenou brožurku a jede se podle červeného scénáře. Zelenou, a jedou podle zeleného scénáře. Když si vzpomeneme na Fukušimu v roce 2011, tehdy se dávali Japonci za vzor ukázněnosti. Třeba takhle stáli před benzinovými pumpami a čekali, až přijede benzín. Nikdo nepředbíhal, všichni byli srovnaní a disciplinovaní.
No, já mám jiné zkušenosti. Ona to nebyla disciplinovanost, ale spíš bezradnost. Na tuto situaci neměli manuál. Takže příslušný úředník přišel a řekl: Tady se postavte, něco se bude dít. A ten Japonec tam takhle bude čekat třeba půl dne, protože prostě bylo řečeno, že se má čekat, tak se bude čekat. Češi by po dvou hodinách začali brblat a vymýšlet, co se s tím dá dělat. V tom Japonsku to jinak nejde, když si vezmete, že máte 126 milionů lidí na území pětkrát větším, než je Česká republika.
Takže ta disciplína musí být zažitá pod kůží daleko více, než známe my. A Japonci jsou v tomto ohledu skutečně mistři v organizování. Čecha by okamžitě napadlo, jak nařízení obejít. Japonec na to ani nepomyslí. Pokud hry budou, bude vyžadována obrovská disciplína, že si nedovedu představit nějaké masivní rozšíření nákazy, které by zkomplikovalo situaci a rozšířilo se do světa natolik, aby Japonci museli nějakou zodpovědnost přiznávat. Nedovedu si to představit.
