Článek
Senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost začal ve středu tohoto týdne sbírat informace o tom, jak postupovala vláda a především vicepremiér Jan Hamáček ve dnech, kdy měla zprávy o ruském útoku ve Vrběticích a blížila se ke chvíli, kdy musí výsledky vyšetřování oznámit veřejnosti.
Senátoři si vyslechli informace o chystané cestě Jana Hamáčka do Moskvy, ale v příběhu sledují především to, jak v inkriminovaných dnech postupoval Hrad a především prezident Miloš Zeman. Jeden z členů výboru, senátor Václav Láska, říká, že Senát v této kauze musí plnit svou povinnost kontrolovat prezidenta. A připouští, že zjištění, k nimž senátoři dospějí, mohou po podzimních volbách vést až k podání nové ústavní žaloby na prezidenta.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy však senátor Láska také formuluje dilema, které jako politik hledající pravdu o Vrběticích a o postupu vicepremiéra Hamáčka cítí.
„I pro mě je to těžké, protože útočení na Hamáčka je trošku zpochybňování role vlády, která to jako celek zvládla vůči Rusku dobře. Tam člověk trochu cítí, že kdyby se to všechno položilo na stůl a všichni věděli, co Hamáček dělal, Rusové řeknou: Vy jste neskuteční kreténi. A budeme všem pro smích. To je dilema, které z toho cítím i já.“
Všech pět senátorských klubů se už před čtyřmi týdny shodlo, že budete mapovat terén pro možnost případné ústavní žaloby na prezidenta Zemana. Senátní výbor pro zahraničí, obranu a bezpečnost si následně začal předvolávat klíčové svědky v případu politických reakcí na kauzu Vrbětice. Jaký je tedy aktuální vývoj?
Opravdu chceme důkladně zmapovat, jaká byla role Hradu v inkriminované době, kdy se stát dozvěděl o zapojení ruských špionů do výbuchu ve Vrběticích. Co prezidentská kancelář v tu dobu dělala a nedělala. Chceme prostě naplnit to, že Senát je kontrolní institucí vůči prezidentovi republiky a chceme v tom jako Senát postupovat společně. V gesci to má právě výbor pro zahraničí, obranu a bezpečnost.
Své zkoumání zaměřujete na chování prezidenta a jeho kanceláře v inkriminované době, zároveň ale zkoumáte i okolnosti v té době plánované a připravené cesty vicepremiéra Jana Hamáčka do Moskvy. Vnímáte to tedy jako spojité nádoby?
Vůči Hradu je to opravdu projev povinnosti a kompetence Senátu jako celku. U pana Hamáčka nás samozřejmě zajímá, jak to celé bylo. Senát nemá vůči vládě kontrolní pravomoc, ale chceme v těch věcech mít naprosto jasno.
Budete si na uzavřené zasedání výboru zvát i zaměstnance prezidentské kanceláře? Například kancléře Vratislava Mynáře? Nebo i prezidentova poradce Martina Nejedlého? Už teď například víme, že písemná zpráva BIS o Vrběticích do prezidentské kanceláře dorazila 7. dubna, přitom prezident Zeman uvedl, že se se situací seznámil až 17. dubna od premiéra Babiše a vicepremiéra Hamáčka. Co se tedy dělo s tou zprávou v mezičase?
To nás samozřejmě taky zajímá. Nicméně nemyslím si, že by úředníci z Hradu do Senátu přišli. Jednak oni pro nás nejsou partnerem, jednak dávají okázale najevo, že nás i v ostatních věcech ignorují. Takže z naší strany by to bylo asi opravdu jen formální pozvání. Bude-li o tom diskuze v Senátu, budu se přiklánět k tomu, že není důvod si zástupce Hradu zvát. Kdyby ale někdo projevil zájem a řekl: chceme vám to vysvětlit, tak mu ten prostor dáme. Ale nemyslím si, že to nastane.
Pokuste se tedy shrnout, co vás na postupu Hradu, respektive prezidenta Zemana ve věci Vrbětic nejvíc popuzuje?
Pořád to samé. Že slouží cizí mocnosti a podráží český stát. To je prostě skupina lidí, včetně pana Nejedlého, kteří slouží Rusku asi ne z nějaké vášně, ale z nějakých finančních prospěchů. Systematicky. A celé Vrbětice jsou jen pokračováním jejich činnosti ve prospěch jiných zemí, nebo spíš jiných mocností, které jim za to zaplatí. Já tohle snad nemám za zlé prezidentovi. Pro mě je to starý pán, který už úplně neovládá, co říká a co dělá, ale je v podstatě kontinuálně řízený Nejedlým a spol.
Všimněte si, prosím, jak je prezident Zeman úplně mimo realitu: už není orientován ani v čase, ani v prostoru. Když se vyjadřoval k Hamáčkově cestě do Moskvy, tak řekl: „Celkem rozumně plánoval cestu do Moskvy, ale když se objevily informace o Vrběticích, tak ji zrušil.“ On není schopen pochopit – on asi nelže, že Jan Hamáček cestu plánoval, když už ty informace o Vrběticích měl. Protože jeho hlava už to nepobírá.
Důležitým detailem je, že v době příprav cesty Jana Hamáčka měla informace o Vrběticích od BIS i prezidentská kancelář…
To je další věc. Ale Miloš Zeman je podle mě člověk, který kvůli své nemoci a stáří – a samozřejmě také kvůli tomu, jaká je povaha, si dělá závěry jen na základě informací, které k němu pouští kancléř Mynář a poradce Nejedlý. Tímto způsobem ho oni řídí. Takže pokud my bráníme Českou republiku, tak vlastně ani není soupeřem prezident, ale lidé kolem něj. Ti ho tímto způsobem manipulují a řídí.
Když se opět vrátím k plánované cestě Jana Hamáčka do Moskvy – v době, kdy už disponoval tajnými informacemi o zapojení ruských špionů GRU do výbuchu, který způsobil smrt dvou českých občanů a miliardové škody. Co bylo podle vás tou Hamáčkovou motivací? Předpokládám, že už jste v senátním výboru od svědků slyšeli řadu detailů.
Myslím si, že za ním prostě někdo přišel a řekl mu: „Podívej se, ty budeš hvězda, zachráníš sociální demokracii, budeš se fotit s Bidenem a Putinem, budeš king! Stačí, když jen uděláš tohle a tohle.“ A Hamáček mohl říct: „Tak já to zkusím.“ Tohle je mimo moje chápání, ale prostě takhle nějak to být mohlo. Protože jiný důvod ta cesta do Moskvy v té době mít nemohla.
Pokud zkoumání detailů kauzy Vrbětice a politických reakcí na ni v Senátu vyvrcholí ústavní žalobou na hlavu státu, neobáváte se, že to v Poslanecké sněmovně nenajde potřebnou podporu? Senát žalobu navrhuje, ale schvaluje ji Sněmovna, a to povinnými 120 hlasy.
Samozřejmě to bude mít smysl jenom ve chvíli, kdy se změní osazenstvo Sněmovny. Sněmovna v dnešním složení nám už řekla: vůbec neřešíme obsah žaloby, ale na prezidenta nám nesahejte! (hlasovalo se v roce 2019 a proti žalobě se postavily poslanecké kluby ANO, ČSSD, KSČM a SPD, pozn. red.). Tohle bych respektoval, a pokud Senát něco spustí, měl by s tím jít do Sněmovny až po říjnových volbách, až bude mít nové složení. Pro současnou Sněmovnu je prezident nedotknutelný.
Z čeho by vlastně ona žaloba na prezidenta měla vycházet? Z jeho nekompetentnosti či neschopnosti vykonávat úřad?
To je strašně těžká otázka. Udělal bych to podobně jako při návrhu minulé žaloby, který neprošel Sněmovnou. Oslovím x ústavních právníků s konkrétními argumenty, připravíme si skutkovou a důkazní osu toho, co chceme udělat – to znamená důkazy i právní kvalifikaci. A když mi sedmdesát procent oslovených ústavních právníků řekne: Ano, tohle má šanci, tak bych do toho šel. Jinak ne. Protože co opravdu nechci, je, aby prezident u Ústavního soudu porazil Senát.
Dá se to nazvat tak, že v Senátu se rodí plán, jak sesadit prezidenta?
Takto bych to neformuloval. Tak to není. Senát chce ustát svou kontrolní roli vůči hlavě státu. A sbírat informace, dávat si dohromady důkazy, zjišťovat, co se stalo, a pak navrhnout nějaký postup. Když řeknete, že chceme sesadit prezidenta, dostanete to do roviny rozdělené společnosti: Nesnášíme ho – ať vypadne. A tak to není.
Budete-li čekat se svým postupem na novou Poslaneckou sněmovnu, která vzejde z říjnových voleb, budete teď tedy pět měsíců stále jen mapovat terén, zvát si další a další hosty a s nimi v detailech probírat, co se dělo kolem kauzy Vrbětice?
To uvidíme. Za mě není kam spěchat. Do října stejně nic dělat nemůžeme. Vrbětice jsou teď horké téma, ale činnost prezidenta je škodlivá už sedmý rok v řadě. Teď je důležitější neprohrát než být rychlí. A situace je teď složitější než při první žalobě, protože si nejsem jist, jestli ty skutky, které jsme dali do první žaloby, můžeme použít znovu – tím, že nám tehdy Sněmovna dala stopku. To budu chtít od ústavních právníků slyšet. Osobně si myslím, že jsme v těžší a horší pozici, než jsme byli před první žalobou.
Co jste vlastně čekal, že hlava státu po oznámení vrbětické kauzy udělá?
Čekal bych asi to, co udělala slovenská prezidentka Čaputová: jasně vystoupí, řekne, že to byl útok cizí mocnosti na náš stát. Ale upřímně řečeno: u Miloše Zemana by mi asi úplně stačilo, kdyby mlčel. Vyšší nároky na něj nemám.
V poslední době u něj ale můžeme vidět zvýšenou aktivitu směrem k podpoře Izraele po útocích Hamásu. Tam prezident posílal podpůrné telegramy, věšel izraelskou vlajku na Hrad, vydal prohlášení… Jak to vnímáte v kontextu jeho postojů v kauze Vrbětice?
To porovnání se samozřejmě nabízí. On je schopen se zastávat cizí země násobně víc než svojí vlastní. Ale to je dáno tím, že ve sporu Izrael-Palestina má jasného favorita. Ve sporu Česko-Rusko má taky jasného favorita, ale není to jeho země, tak to nemůže říct úplně naplno. Proto kolem toho brousí tímto šíleným způsobem a zpochybňuje české vyšetřování.
To ale říkáte hroznou věc: že favoritem českého prezidenta není Česká republika.
To říkám otevřeně už dlouho, to vás nemůže překvapit.
Jaká je podle vás motivace Miloše Zemana? O jeho okolí jste před chvíli řekl, že tam vidíte finanční zájmy. Co vidíte u prezidenta?
On je podle mě manipulován lidmi, které kolem sebe má. Představuju si to tak, že lidé jako Nejedlý a Mynář jsou vzhledem k jeho věku a nemoci schopní ho zmanipulovat tak, že on si skutečně myslí, že Rusko má ve sporu s Českou republikou pravdu.
Komunikuje prezident vůbec s někým ze senátorů? S předsedou Senátu se odmítá scházet poté, co Miloš Vystrčil loni navštívil Taiwan. Chodí za ním na Hrad konzultovat různé záležitosti vůbec někdo z vašich kolegů?
Pokud vím, tak on osobně nekomunikuje vůbec s nikým ze Senátu.
Zároveň víme, že komunikuje s premiérem Babišem, který mu opakovaně říká, že vyšetřovací verze Vrbětic je jen jedna – a to ruská stopa, a prezident tvrdošíjně veřejně říká, že jsou dvě, tedy včetně neodborné manipulace s výbušným materiálem. Nedávno přidal dokonce třetí: jakýsi pokus zakrýt výbuchem manko ve skladu.
Na tom je vidět, že prezidenta nepřesvědčí ani předseda vlády. Já si celkem vážím toho, že submisivní premiér, který dosud dělal všechno, co Hrad chce, si prostě stojí za svým. Díky bohu za to, že česká vláda jako celek tu situace zvládla. Asi z toho nejsou nadšení, asi se za tím nehnali s láskou a vášní, spíš k tomu byli donucení. Ale zvládli to. A koroze prezidentské kanceláře, která se to snaží zpochybnit, je zatím neúspěšná.
Vracím se opět k poněkud zvláštnímu přístupu vicepremiéra Hamáčka, který s tajnými informacemi o ruské vazbě na výbuch ve Vrběticích plánoval cestu do Moskvy, a následně se postavil za veřejné odsouzení ruského útoku a za vyhoštění 18 ruských diplomatů, které kvůli tomu následovalo. Poté, co jste si tuto středu na senátním výboru už vyslechli několik klíčových svědků včetně ředitele Vojenského zpravodajství Jana Berouna, prohlásil jste, že Jana Hamáčka považujete za mimořádné hloupého člověka, který svou naivitou ohrožuje bezpečnost České republiky…
Ano. Za tím si stojím. Z informací, které jsem k tomu už získal od vícero lidí a které se vzájemně podporují, vím, co Jan Hamáček dělal a plánoval. Znovu opakuji, že pan vicepremiér se zachoval minimálně jako mimořádně hloupý člověk, nebezpečný pro Českou republiku.
Ozval se vám na toto silné prohlášení někdo z vlády? Nebo samotný vicepremiér Hamáček?
Neozval. Myslím, že okolí pana Hamáčka tuší, že já jako právník a policejní vyšetřoval tyto věci neházím jen tak do placu. Mám je podložené, a když něco takového řeknu, mám na to důkazy a jsem schopen to ustát. Proto si myslím, že zvolili variantu mě ignorovat, protože se se mnou nechtějí pouštět do křížku.
Vicepremiér Hamáček neříkal pravdu ohledně své cesty do Moskvy, usvědčil ho premiér Babiš i prezident Zeman, přesto vše zůstává při starém. Myslíte, že Senát se dobere toho, jak to bylo? Je k tomu v Senátu vůle? Zjistit, jak v inkriminovaném období fungovala vláda a prezidentská kancelář?
Ta většinová vůle tady je. Ve vztahu k vládě je to dělené tou linií, komu jde o pravdu za každou cenu a kdo chce uvažovat v širších souvislostech. I pro mě je to těžké, protože útočení na Hamáčka je trošku zpochybňování role vlády, která to jako celek zvládla vůči Rusku dobře. Tam člověk trochu cítí, že kdyby se to všechno položilo na stůl a všichni věděli, co Hamáček dělal, Rusové řeknou: Vy jste neskuteční kreténi. A budeme všem pro smích. To je dilema, které z toho cítím i já.
Z toho, co jste zatím zjistili, víte už, co se stalo mezi 16. a 17. dubnem, tedy mezi dnem, kdy se vláda zatím nechystala v kauze Vrbětice udělat nic, a dnem, kdy to oznámila a vyhostila diplomaty? To, co se dělo v předchozích dnech u Jana Hamáčka, ukazuje, že ten postup byl do poslední chvíle velmi nejednoznačný.
Podle mě to byly zprávy novinářů, že ty informace mají a že s tím jdou ven.
Nebyly v tom i zprávy od spojenců, respektive jejich tajných služeb, že vědí, jaké tajné informace máme a že s tím podezřele dlouho nic neděláme?
To tam mohlo být taky. Ale stěžejní bylo, že členové vlády věděli, že to prostě půjde ven a že když to neoznámí v tu sobotu 17. dubna a budou dál lavírovat, dostane se to ven jinudy. A to si správně vyhodnotili, že je nepřípustné.
A v tomto kontextu znovu připomínám – Jan Hamáček plánoval cestu do Moskvy…
Prostě uvažování malého dítěte, které se najednou vidělo jako superman, superhrdina, oslavovaný světem – a úplně mu to zamlžilo vidění.
