„Šéfová“ z TV má jasno: Nejsem sebevrah, platit dluhy a nájem nejde

„Ten podnik je moje miminko. Prakticky z betonové díry jsem udělala něco, co má historii. Poslední, na co myslím, je to tady zavřít,“ říká majitelka italské restaurace Sempre Pagana.

V prosinci od toho však nebyli daleko. Uvěřili, že přes Vánoce budou smět mít otevřeno, jenže vláda rozvolnění uspěchala a po pouhých 12 dnech restaurace zase narychlo zavřela.

„Jako všichni jsme byli natěšení. Nakoupily se zásoby. Měli jsme objednáno 250 gramů čerstvých bílých lanýžů. Ty stojí 78 000 korun za kilo. Měli jsme připravené meníčko na silvestra. A skončili jsme tak, že jsme čerstvé bílé lanýže snídali, obědvali i večeřeli. Pomalu i na cappuccino jsme si je strouhali,“ vypráví syn a manažer restaurace, Santo Pagana.

Vtipná historka, která však ilustruje, jak draho přicházejí podnikatele neustále se měnící pravidla. „Člověk je unavený z toho nevědomí. Nevíte co, nevíte kdy, nevíte jak. Práce je můj život. Kdybych nebyl na ty prostory vázaný srdcem, už dávno bych dělal něco jiného,“ tvrdí Pagana mladší.

A něco jiného někde jinde už dělá většina z původního sehraného týmu. „Bylo nás osm. Hezká parta, taková malá rodina. Při první vlně jsem držela všechny přes půl roku, což mě vyčerpalo finančně. I mé privátní peníze,“ vzpomíná Jitka Pagana. „Vycvičený kuchař je teď v nějaké autodílně. Je to škoda, bolí to,“ říká. Zůstali tři.

Jitka a Santo před časem navázali na Zdeňka Pohlreicha a v televizní show Ano, šéfová radili českým hospodám, jak na to. Teď mají sami těžkou hlavu. Pro podnikatelku je těžký už jen pocit někomu dlužit: „Vždycky všechno zaplatím do posledního halíře. A teď mi najednou rostou dluhy. Dluhy, za které nemůžu. Teď jsme na nějakých 300 000 na nájmu a na službách.“

Vládní kompenzace podle šéfky podniku nestačí. „Je to směšné. Stát zaplatí třikrát 50 procent nájmu zpět. Padesát procent, to je hezké, děkujeme, ale kde jsou služby? To, co pošlou, jsem hned poslala majiteli (objektu, pozn. red.).“ Jak se kupí nezaplacené nájmy, obavy z budoucnosti rostou.

„Až nás jednoho krásného dne z toho spánku probudí, dostaneme se do těžké situace. Kolik těch půlnájmů budu muset zaplatit? Půl roku budu muset platit jen nájem. To jsou věci, které mě děsí,“ předpovídá mladý kuchař.

Obrat restaurace v loňském roce spadl téměř o 100 procent. Menu stojí na luxusních surovinách, jenže argentinské krevety nebo drahé ryby v polystyrenové krabičce podle Pagany nefungují.

„Nejsme obyčejná pizzerka, neorientujeme se na špagety a pastu. Poptávka po luxusních surovinách je teď užší. Uvažovali jsme, že budeme rozvážet pizzu nebo lasagne, které v krabičce přežijí, ale zavedená konkurence je enormní. Bojovali bychom s větrnými mlýny.“

Když z Prahy zmizeli zahraniční turisti, vsadily některé podniky na výdejová okénka nebo rozvoz. „Okénko je v našem případě sebevražda. Jsme v uzavřeném atriu, navíc naše restaurace je v suterénu. A abychom se podělili o 30 procent marže se službou, to nám nedávalo ekonomický smysl,“ vysvětluje Santo Pagana.

Přesto jsou Paganovi připravení otevřít okamžitě, jak to bude možné. „Čekáme, kdy otevřeme, abychom nebyli zaskočení. Ono to s naší vládou může jít docela rychle,“ říká manažer.

„Půjdeme do toho, protože jinou možnost nemáme. Musíme se ale dohodnout s pronajímatelem. Protože splácet nájem a dluhy, to je sebevražda. To bychom všichni dělali zadarmo a to mi za to nestojí,“ uzavírá zakladatelka restaurace s italským názvem Sempre Pagana. V překladu paradoxně „Navždy Pagana“.