Šéfka Národní rozpočtové rady už ví, kdy bude Česko s dluhy nejhorší v EU

Navýšení penzí o 300 korun nad zákonnou valorizaci vyjde jen pro příští rok státní rozpočet na dalších 10 až 11 miliard korun. A v dalších letech půjde ještě o vyšší částky, protože se o navýšení bude znovu zvyšovat předepsaná valorizace.

„Systém penzijního pojištění je dlouhodobě v nerovnováze,“ podotýká respektovaná ekonomka Eva Zamrazilová. „Loni činil schodek kolem 40 miliard, letos bude obdobný. Za posledních 25 let vygeneroval deficit zhruba 400 miliard korun, a všechno se to propsalo do dluhu. A to je problém. Systém by měl být vybalancovaný a valorizační schéma by mělo vybalancovanost celého systému zohledňovat. Přece není možné si na dodatečné, jaksi nadstandardní zvýšení penzí donekonečna půjčovat,“ dodává předsedkyně Národní rozpočtové rady.

Tedy říkáte: když chce vláda vydat příští rok 11 miliard navíc a další roky další miliardy navíc, měla by říct, kde a jak chce ušetřit, nebo jestli zvedne daně? Zkrátka toto vám chybí?

Samozřejmě. Zajímá mě příjmová stránka. Protože tady padají návrhy typu digitální daně, ze které ovšem nedostaneme víc než 3 miliardy. Nebo sektorové daně, což by zase byly jen malé jednotky miliard.

Tady zkrátka chybí nějaká vybilancovanost rozměrů. A jestliže je na příští rok plánován schodek 390 miliard, tedy vyšší, než byl schodek v covidovém roce – 367 miliard, to je z pohledu ekonomického a z pohledu zdravého rozumu vysloveně velice zvláštní situace.

Celý rozhovor s Evou Zamrazilovou si můžete pustit v audioverzi:

Pokud bych citovala ministryni financí: Alena Schillerová to vysvětluje tím, že se nacházíme v době pandemie, kdy ekonomika potřebuje podpořit. Podle ní se můžeme zadlužovat, protože kondice veřejných financí Česka je dobrá, třeba ve srovnání s jinými evropskými státy a kdy jindy si půjčovat než když je tu krize nebo krize hrozí a ekonomika potřebuje investice i ze strany státu.

Tady bych se krátce vrátila k tomu, co vlastně stojí za tím, že vláda cítí potřebu zvyšovat penze. Stalo se, že zrušením superhrubé mzdy a novou formou zdanění roste čistá mzda. No a logicky – valorizační schéma důchodů vůči tomu snižuje proporci důchodů. Máme jako jedna z mála zemí důchody nezdaněné, takže i tímto se poměr důchodu k čisté mzdě samozřejmě zhoršil. Jenomže to znamená, že jeden nesystémový krok, který nastal v prosinci, vytváří potřebu dalšího nesystémového kroku, což je nyní ona nadstandardní valorizace penzí.

A k tvrzení, že si to můžeme dovolit: Letos možná ještě ano. Ale už nejsme čtvrtí nejlepší, jak se říkalo, už jsme šestí nejlepší. A během nějakých tří, čtyř, pěti let narazíme na zákonnou dluhovou brzdu.

A to je už jisté?

To je už dneska naprosto nevyhnutelné. Vycházím z toho, jaký je stav veřejných financí podle střednědobého výhledu na roky 2023/24, který předložilo ministerstvo financí současně s návrhem státního rozpočtu.

Dluhová brzda, to není zase až tak výhrůžně. Dluhová brzda donutí vládu, aby udržela dluh proti HDP v určité míře, do 55 %. Co by to reálně znamenalo?

Měla by se vypracovat nová rozpočtová strategie tak, abychom se znovu vrátili pod onu hranici 55 %.

Daný zákon se schvaloval řadu let, původně měla být dluhová brzda v míře 50 %, protože se obecně vycházelo z toho, že finanční trh je malý a mladým dlužníkům toleruje méně než těm velkým, často citovaným ekonomikám jako Itálie, Japonsko a tak dále. Zapomíná se na to, že Japonsko je tiskař části světových rezervních měn a je v naprosto jiné pozici. Itálie je klíčová země eurozóny. Nemůžeme nechat padnout Itálii, protože by se rozpadla celá eurozóna. A tak dále. My jsme malý, mladý dlužník a nemůžeme si dovolit to, co si dovolí velcí, tradiční hráči.

A co by ta dluhová brzda tedy znamenala pro běžný život lidí v Česku?

Muselo by se začít skutečně šetřit.

Tedy rozsáhlé škrty? Kde třeba, v jakých kapitolách?

Primárně to vždy odnesou investice. To znamená, že by se pravděpodobně přestalo investovat. Odnesly by to obce, které hospodaří dobře, ale kterých by se to týkalo, protože by měly velmi omezené investice. Obecně by se postupně zhoršovaly služby, a pak by záleželo na té konkrétní politické reprezentaci, jaké kroky by pro konsolidaci zvolila. Ale konsolidace by určitě bolela.

A malá poznámka k tvrzení, že kondice financí je dobrá, že jsme na špici…

Říká to paní ministryně financí Schillerová.

V roce 2024 budeme mít jak podle Mezinárodní měnového fondu, tak podle nejnovější zprávy platformy nezávislých fiskálních institucí už v roce 2024 nejvyšší deficit z celé Evropské unie. To prosím nejsou čísla, která by počítala Národní rozpočtová rada nebo já; vycházím z renomovaných mezinárodních zdrojů. Z těch vyplývá, že během tří, čtyř nebo pěti let jednak nebudeme v té nejlepší desítce, jednak budeme mít největší vzestup zadlužení z celé evropské 27.

Zkrátka to, co teď vládě prošlo před volbami sněmovnou, budeme muset v příštích letech zaplatit.

Jistě. Národní rozpočtová rada se dívá do dlouhého horizontu. Kolegové z rady na Slovensku mají ve svém názvu takový podtitulek: „Lobujeme za mladou příští generaci“. A o to jde. Dnešní navýšení penzí o 300 korun odnesou, nebo zkrátka budou muset zaplatit naše děti a naše vnoučata. Prostě si půjčujeme peníze na úkor budoucnosti.

Když ministerstvo představilo návrh rozpočtu, který počítá na příští rok s téměř 400 miliardami deficitu, vláda ústy ministryně financí tvrdila, že není možné schodek snižovat rychleji, protože by to dopadlo právě na ekonomiku. Potažmo na obyvatele. Že to v téhle době nejde dělat rychleji, aby to tolik nebolelo.

Všechny ostatní země to dokážou. Německo bude mít za dva, tři roky vyrovnané hospodaření. A to proto, že mělo před covidem vybalancovanou strukturu hospodaření.

My doplácíme na to, že od nějakého roku 2016, 2017, 2018 se tady soustavně zhoršovala struktura hospodaření. To znamená, že peníze, které plynuly z dobrého hospodářského růstu navíc, se okamžitě projedly. Abych to řekla jednoduše: Projedly se místo toho, aby se ušetřily – třeba jako v Německu, které bylo neustále kritizováno orgány Evropské komise za to, že málo utrácí.

Projedli? Zahrnujete do toho i investice, které jdou třeba do infrastruktury nebo do toho, co skutečně potřebujeme?

To určitě ne.

Tady se přidávalo především resortu Ministerstva práce a sociálních věcí. Skutečně se neustále přidávalo na většině různých sociálních dávek. A opět nesystémově. Problém je samozřejmě i v tom, že se třeba zvyšovala minimální mzda, která rostla velmi rychle, nadměrně.

To podle vás není nutné?

Není. Jsou země, které minimální mzdu vůbec nemají.

Přinejmenším lidem, kteří na tom nejsou dobře, je garantována alespoň minimální mzda, aby se jim vyplatilo pracovat.

Z tohoto úhlu pohledu minimální mzda smysl má. Ale ona v těch posledních letech rostla opravdu nadměrně rychle. Stejně tak jako celkově růst mezd by i minimální mzda měla navazovat na růst produktivity práce, a pak by to bylo v pořádku. Ale zase byla zvyšována arbitrárně. Argumenty zněly, že za tu minimální mzdu pracují třeba tři, čtyři procenta zaměstnanců. Jenomže systémem zaručených tarifů to tlačilo celé mzdové spektrum, čili rostla i průměrná mzda. A potom – opět – vidíme ten dopad, že když máme nadměrný růst mezd, tak se nám sníží podíl důchodu na mzdě, kterou jsme uměle vyhnali.

Takže zase nebude valorizace dostačovat.

Je to začarovaný kruh, který jsme v těch posledních letech tady bohužel roztočili.