Šéf spořitelny: Konec předsudků! Nejsme montovna, Západ doháníme

Šéfa největší české banky Seznam zastihl na konferenci nazvané Kam kráčíš, Česko? pořádané nedávno Aspen Institutem v areálu Pražské křižovatky. Tomáš Salomon na ústřední otázku konference odpovídá s nezdolným optimismem: „Kráčíme správným směrem, kráčíme odhodlaně a postupně velmi úspěšně konvergujeme do Evropy.“ Země úspěšně dohání vyspělejší evropské státy, což podle něj dokládá řada ekonomických kritérií.

Dobře, když se tak úspěšně přibližujeme Evropě, kdy dohoníme v platech Německo? To je nejpřesvědčivější měřítko konvergence neboli sbližování s bohatým Západem.

Proč vás zajímá zrovna Německo? Když to budeme měřit paritou kupní síly vzhledem k hrubému domácímu produktu, tak jsme už dříve překonali Portugalsko a letos jsme se dostali na úroveň Španělska. Myslím si, že přijde den, kdy dohoníme z tohoto pohledu i Německo. Těch ukazatelů, které bychom mohli sledovat, je ale víc než jenom parita kupní síly.

Na co bychom se ještě měli dívat?

Je strašně důležité se zbavit předsudků a nálepek, třeba že je Česko montovnou, že je příliš závislé na automobilovém průmyslu… Když se podíváte do dat hlouběji, není to zdaleka tak špatné. Jsme v desítce nejbezpečnějších zemí na světě. Z hlediska komplexity ekonomiky jsme taky v TOP 10 zemí, dokonce z hlediska celosvětového. První je Japonsko, čtvrté Spojené státy a sedmé je to vámi zmiňované Německo. My jsme devátí.

Co znamená komplexita ekonomiky?

Diverzita. Kdybychom byli čistě závislí na automobilovém průmyslu, určitě neskórujeme takhle vysoko. Dále všichni vědí, že máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě a jsme na to pyšní. Zmíním ale další věc, ne až tak známou. Jsme mezi TOP 5 evropskými zeměmi z hlediska podílu vyspělých technologií na průmyslu. U nás tvoří 14 procent. Před námi jsou pochopitelně země jako Švýcarsko nebo Německo, ale jsme v první pětce. Já bych si přál, aby lidé znali i tato fakta a nebyli tak nesebevědomí. Máme být na co pyšní. Ale otázka je, jestli jsme tohoto příznivého prostředí schopni dostatečně využít. A jestli se nám sociální rozdíly příliš nezvětšují.

Ještě k tomu autoprůmyslu. Na něm přece Česko opravdu do značné míry závislé je. Tvoří 10 procent našeho HDP a zhruba čtvrtinu průmyslové výroby i exportu. Sektor automotive přitom čekají velké a riskantní změny v souvislosti s evropským bojem proti emisím skleníkových plynů. Není to riziko pro celou českou ekonomiku?

My máme díky velikosti České spořitelny velmi dobrý přehled o struktuře průmyslu. Jsme největším poskytovatelem korporátních úvěrů. Takže jsme si dělali analýzu koncentrace rizik na jednotlivých částech průmyslu. A zdaleka ji nevidíme tak nebezpečnou.

Jiná věc je, jestli budeme schopni do budoucna se postupně měnícím se podmínkám přizpůsobovat, protože automobilový průmysl se opravdu mění. Je otázka, jestli jsou jednotlivé podniky dostatečně flexibilní. Jestli ve chvíli, kdy třeba začnou lidé jezdit méně autem nebo kdy budou rozšiřující se elektromobily potřebovat jiné typy dílů, tak jestli firmy budou schopné se přizpůsobit.

Já věřím, že ano. Už proto, že ještě před třemi lety jsme od našich klientů slyšeli: „My nechceme investovat, nechceme kupovat nové výrobní linky, protože nemáme lidi.“ Dneska od nich slyším: „Zvažujeme investice a investujeme – do automatizace a robotizace.“ To samo o sobě pomáhá restrukturalizaci ekonomického prostředí. Myslím, že to je strašně dobře.

Vy jste na konferenci vystupoval v bloku nazvaném Kvalita života – regionální rozdíly. Regionální rozdíly, přesněji zaostávající regiony hlavně severní a severozápadní Čechy a příhraničí Moravskoslezského kraje, to je v Česku docela velký problém. Nebo je to jen náš další předsudek?

Rozdíl ekonomického potenciálu mezi regiony určitě existuje. Také ale nemyslím, že by to byl ten největší problém. Spíš vidím jako problém schopnost lidí se na regionální úrovni spojovat do určitých smysluplných komunit, do určitých smysluplných sdružení a spolků, které můžou rozvoji toho regionu pomoci. Stát může jenom vytvářet určité prostředí, ale zájem na tom, aby se podmínky v tom regiony změnily, by měli mít primárně lidé, kteří tam žijí. A příslušná zastupitelstva.

Aktivita lidí je ale dost nabourána tím, že jich mnoho cítí bezmoc. Mají malé šance něco změnit, zvlášť, když žijí třeba v pohraničí, kde není dost dobře placené práce, kde není zájem o kvalifikovanou pracovní sílu. Nebo ve městech, kde přibývá chudinských ghett a s nimi i společenských konfliktů.

Samozřejmě, důvěra lidí v instituce, v politickou scénu a v konkrétní politiky, to je něco, kde bychom se mohli významně zlepšit. Jde to ruku v ruce s ekonomickým potenciálem regionu. A je to v tom, abychom nenechávali ty lidi stranou. Z tohoto pohledu může pomoci i vznik neziskových organizací a zodpovědnost jednotlivých zaměstnavatelů.

Kolega z firmy E.ON, který s vámi vystupoval na konferenci, mluvil o jedné zajímavé zkušenosti. Ve firmě prý zjistili, že manažeři – já bych řekla „pražská elita“ – nejsou ani schopni domluvit se s lidmi z jiných sociálních vrstev, s lidmi vyššího věku. Že když manažeři běžně používají termíny jako „budget“ a podobně, jejich vlastní montéři jim nerozumí. To je varovné, ne?

Ne, to už myslím, trochu posouváte. My jsme hovořili o takzvaných bublinách. Fenoménem současné digitální epochy je kromě jiného i to, že lidé vlastně nemají důvod vytvářet a posilovat kritické myšlení, potkávat se fyzicky a vyměňovat si názory. Na různých typech sociálních sítí, v digitálním zařízení, které máme každý dneska u sebe, se můžete vzdálit do virtuální bubliny, najít si tam lidi, kteří mají stejný názor jako vy. V tu chvíli máte pocit, že žijete jen v tom svém světě.

Ale skutečný svět může být různý. A s tím si myslím, že by bylo fajn něco udělat. To se nedá nikomu vnutit, ale my jsme přesvědčeni, že je to o vzdělání a vzdělávání. O posilování toho sebevědomí, samostatnosti, schopnosti kriticky myslet, učit se nové věci. Únik do bubliny jakéhokoliv typu je vlastně to nejpohodlnější, co můžete udělat. Najednou žijete ve virtuálním světě a podstatné věci kolem vás vám unikají. Tak to mě netěší, to musím říct.

Rozhovor s Tomášem Salomonem je součástí pořadu Špičky byznysu, který vysílá TV Seznam v úterý. Šéf největší české banky v něm také vysvětluje, jak se bankovnictví změní s rozvojem moderních technologií a proč je dobré, aby lidé chodili do své banky dvakrát ročně stejně, jako chodí k zubaři.