Lidé na jaře „sušili“ i infarkty doma. Teď naštěstí chodí, říká šéf nemocnice

A co ty menší v regionech? Jak vidí současný vývoj epidemie samotní zdravotníci? Odpovídal ředitel Všeobecné fakultní nemocnice v Praze David Feltl.

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu:

Kolem 10. listopadu měl být podle matematických modelů vrchol epidemie, a tedy i náporu na nemocnice. Jak to ve Všeobecné fakultní nemocnici vypadá?

Nekoná se ani drama, ani selanka. Říkal jsem od začátku, že jsme schopni postarat se o obrovské množství pacientů, ale v situaci, kdy se o ně bude mít kdo postarat. Tím, jak nákaza jde komunitně společností, jsou samozřejmě nakaženi i zaměstnanci. Přibývání pacientů a na druhou stranu ubývání zaměstnanců, protože jsou na nemocenské, to byla asi ta hlavní prudká zatáčka, kterou se nám velmi těsně podařilo vybrat.

Předseda České lékařské komory Milan Kubek řekl, že nemocnice se řítí do katastrofy. Takže nemá pravdu?

Ono je to dost závislé regionálně. Myslím, že v tuhle chvíli ještě třeba východní Morava na tom není úplně dobře. Ale neznám detaily, jenom sleduji média. Myslím, že v Praze jsme z nejhoršího venku. Ale nechci to ani zlehčovat, ani nijak dramatizovat. Situace je taková, jaká je, ale před čtrnácti dny bylo hůř.

Přichází vám méně hospitalizovaných, máte méně zesnulých?

Trošičku máme. Neřekl bych úplně o moc, spíš je to taková rovinka. Už nepřibývají, a tak se nám s tím daří nějakým způsobem vypořádat. A hlavně se nám vracejí zaměstnanci z nemocenské.

Máme tady jednu otázku od naší divačky Věry, která se ptá: „Jak byste jednoduše popsal český scénář, co se v českých nemocnicích, třeba v porovnání se zahraničím, teď ukazuje?“

Jestli se něco ukázalo, tak to, že české zdravotnictví má vnitřní rezervy a velkou absorpční kapacitu. Umíme se nějakým způsobem zorganizovat a absorbovat tenhle velký náraz, byť to není nebolestivé. Nikdo si nemůže namlouvat, že tady je to v pohodě, nic se neomezilo a že všechno běželo.

Jak se ta absorpční schopnost zvětšila u vás? O kolik jste se dokázali nafouknout?

Nafouknout jsme se nedokázali, dokázali jsme se přetransformovat. Já jsem to říkal od začátku, že nechceme jít tou jarní cestou, že zavřeme nemocnici a budeme čekat. Na jaře jsme ale nevěděli, co se děje, a teď už to trochu víme. Infarkty, mrtvice, rakoviny, porody, úrazy, to prostě nepočká na to, až přejde covid-19. V návaznosti na to, kolik nám přibývalo pacientů s covidem-19, jsme přetransformovávali ostatní kapacity. Den ode dne, týden od týdne. A pořád jsme do poslední chvíle drželi aspoň nějakou plánovanou péči a držíme to vlastně doteď. Byť samozřejmě limitovaně.

Pojďme se teď podívat na ty volné kapacity. Co se týká akutních lůžek na ARO a na JIP, tak tam by měla být volná asi čtvrtina, standardních lůžek s kyslíkem je prázdných zhruba třetina. Pokud se takto podíváme na ta čísla, tak tam vůle ještě je. Je to tak?

Záleží na tom, jak u které nemocnice. Velkou vlajkovou lodí naší nemocnice je intenzivní péče nejvyšší kategorie, tedy mimotělní oběh a podobně. A tam tedy opravdu sbíráme pacienty zeširoka, zdaleka. Teď aktuálně, což je republikový unikát, nám běží sedm mimotělních oběhů současně. Obecně k číslům – u pacientů s covidem-19 ty kapacity máme opravdu natěsno, protože ty nejkritičtější pacienty sbíráme. Ten zbytek se mění den ode dne. Pak je třeba víkend, který je o něco klidnější, takže rázem se nám ta kapacita pro covid-19 zdvojnásobí a už si začínáme říkat: Dobře, tak pojďme třeba otočit zpátky jednu lůžkovou stanici na necovid, protože máme některé další pacienty, kteří také potřebují léčbu. Tím pádem se nám kapacita pro covid-19 jakoby sníží, takže to vypadá špatně, ale my se mezitím staráme o další pacienty, kteří doteď čekali.

Jak tuhle flexibilitu zvládají vaši lékaři?

Zvládají to výborně. Protože my jsme tuhle filozofii přijali za svou. Tedy takovou, že jedna diagnóza nemá mít červený koberec a ostatní čekárnu před nemocnicí.

A děje se to podle vás i nyní?

Děje se to, samozřejmě. Když se srazí pod nemocnicí dvě tramvaje a máte sto zraněných, tak se přivezou na chirurgii. Tam se o ně staráte okamžitě a zaplní vám JIP. A pak třeba musíte odložit o týden operace, které by normálně byly. Teď se taky stala takováhle nehoda, jenom netrvá hodinu, ale trvá dva nebo tři měsíce.

Podle zákona má být péče dostupná úplně pro všechny. To je trošku narušeno, ne?

Pochopitelně. Ale záleží na tom, jak definujete dostupnost péče, protože dostupnost péče je taková, která je v místě a čase přiměřená. A nekompromituje šanci na vyléčení. Takže operace žlučníkových kamenů počká půl roku, operace rakoviny slinivky prostě půl roku nepočká. Tohle je ten rozdíl v dostupnosti a v tom, co vnímáme jako dostupnost.

nebo v jihomoravských nemocnicích. Dalo se tomu nějak předejít, aby to ty menší nemocnice zvládaly? Nebo prostě nejsou nafukovací…

Nemyslím si, že se tomu dalo nějakým způsobem předejít. My jsme samozřejmě taky pomáhali. Nikde jsme o tom moc nemluvili, protože nám přišlo důležitější to udělat. Brali jsme pacienty zejména na tu nejintenzivnější a nejtěžší péči. Jsou to pacienti z Liberce, České Lípy, Mělníka, Havlíčkova Brodu a tak dále… Nějakým způsobem si pomáháte, protože příště v téhle situaci můžeme být my.

Hrozí tedy, že ta péče o pacienty může být v regionálních nemocnicích kvůli té vytíženosti horší?

To je hrozně spekulativní otázka. Na to se nedá laicky odpovědět. Já mohu mluvit jenom za naši nemocnici. U nás je péče proti předcovidovému období srovnatelná na sto procent. Ale měli jsme připravené, řekněme, i válečné nebo apokalyptické scénáře, že těch pacientů bude ještě pětkrát tolik a půjdeme přes hranu kapacit. I s tímhle se musí počítat. Manažer nemocnice musí brát v úvahu i scénáře typu snížení standardu péče, aby nám nestála fronta před branami nemocnice.

Kolik taková zdravotní sestra na covidovém oddělení stíhá obsloužit pacientů?

Něco jiného je nejvyšší intenzivní péče, kdy na mimotělním oběhu potřebují dvě tři sestry nebo zdravotníci toho pacienta obsluhovat. Jiná je situace třeba na standardním interním oddělení, kde ta péče je úplně stejná. Ten rozdíl je v tom, že samozřejmě musí oblékat a svlékat ty ochranné pomůcky. A to je vyčerpávající.

Je tady dotaz od pana Václava, který se ptá: Jak vnímáte vy a vaši lékaři pravidla, kdo má dostat přednost na ventilátoru? Máte nějaká taková?

Máme. My máme excelentní paliativní tým, který má tohle rozpracováno. Ono se to vznešeně jmenuje alokace vzácných zdrojů. Když to řeknu jednoduše, tak řeší modelové situace, kdy mám dva pacienty a jeden ventilátor. Zdůrazňuji, že na to nedošlo. Máme to sice připravené, ale nepoužijeme to, to jsem si jistý.

A co se tam píše?

Když to řeknu ve dvou větách, tak se tam popisuje, na základě jakých kritérií se dělají ty žebříčky pacientů, kteří mají dostat přednost. Každý si představuje, že je dvacátník a osmdesátník a jeden ventilátor. A dostane ho dvacátník a ten druhý má smůlu. Takhle jednoduché to zdaleka není. Tam je spousta dalších kritérií.

Lůžek je tedy zatím dost, jak jsme viděli ve statistikách. Vy máte asi 6,5 tisíce zaměstnanců. Můžete říci, kolik sester a kolik lékařů z vašeho personálu je aktuálně nakažených?

V pracovní neschopnosti, covid necovid, je v tuto chvíli kolem pěti set zaměstnanců. Měli jsme i tisíc. To už jsem měl zatajený dech. To bylo na hraně.

Já jsem od přírody optimista. Dokážu si to představit, ale myslím si, že to nenastane. Vím, že to bylo v Belgii, kde to bylo tak kritické, že opravdu pozitivní bezpříznakoví zdravotníci chodili do práce. U nás se to ale nestalo.

Nedělejme si iluze. I samotní lidé reagovali instinktivně na jaře tak, že se stáhli, protože jsme se všichni báli, co se tedy bude dít. Viděli jsme obrázky z Lombardie, viděli jsme obrázky z Wu-chanu, takže lidé seděli doma a přecházeli spoustu nemocí.

Na podzim je to jiné?

Teď se to děje mnohem méně, lidé docela chodí. My jsme viděli, jak na jaře v kardiologii poklesl počet infarktů. A to nedává žádný smysl, takže evidentně se musely nějaké infarkty „usušit“ někde doma. Teď pacienti chodí výrazně víc, protože už se tolik nebojí, a je to samozřejmě strašně dobře. U onkologie se to ale počítá po letech, kdy ty statistiky dojíždějí. Takže i statistiky nemocnosti a úmrtnosti se teprve ukážou. Počítejme rok nebo třeba dva, než se na to budeme moci podívat ve zpětném zrcátku.

Jak moc ta necovidová péče u vás klesla?

Na vrcholu, někdy před čtrnácti dny, byla zhruba na padesáti procentech. V některých oborech méně, někde více. Když máte koronární jednotku a léčíte tam akutní příhody typu infarktu, tak tam žádné útlumy nejsou a hotovo. Jako jednu z posledních věcí jsme tlumili obecně celé kardiocentrum.

A kde by to mohl být největší problém?

V této chvíli nevidím nějakou jasně definovanou skupinu pacientů, kde bych řekl: Aha, pozor, tady tiká časovaná bomba a za rok sklidíme strašný neúspěch. Možná nekoukám správně. Ale vidím, že napříč obory došlo k mírnému nebo až střednímu útlumu zdravotní péče. Teď je i velká debata mezi odborníky ohledně úmrtnosti, kdy někteří tvrdí, že stoupá dramaticky, a jiní, že moc ne. Za rok ale budeme chytřejší.

Debata kolem dat ohledně úmrtnosti se docela vyhrotila i v úterý na zdravotnickém výboru Sněmovny. Šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek řekl, že by byl pro možné omezení informací o zemřelých na covid-19. Byl byste pro?

Já neznám metodiku, jak se přesně definuje úmrtí na covid-19. Možná bych ji měl znát, ale já jsem pro velkou transparentnost. Nemáme co tajit, i když zde existuje kritika ohledně definice úmrtí s covidem-19 a na covid-19.

A co používáte vy? Na covid-19, nebo s covidem-19?

Existuje obojí. Nechci to ani zlehčovat, ani nijak přehnaně dramatizovat. Do jedné skupiny se mohou řadit senioři a extrémně obézní pacienti, kteří obecně nejsou dobrá prognostická skupina, a pak jsou ta úmrtí s covidem-19, kde se objevují pacienti vážně nemocní, kteří mimochodem umírají i v různých chřipkových epidemiích.

Na druhou stranu, bez toho covidu-19 by možná nějaké další roky žili. Je to tedy nemožné odlišit, kdy byl příčinou úmrtí covid-19?

Ať někdo přijde s metodikou, a já ji budu dodržovat.

Už podruhé během podzimu se nám vyměnil ministr zdravotnictví, vy jste tu nabídku na tuhle funkci dostal. Sám jste prohlásil, že jste se rozhodoval přesně dvě vteřiny. Proč jste odmítl?

Odmítl jsem ze dvou důvodů. Zaprvé – ta práce, kterou dělám, mě strašně baví a dává mi smysl. Já jsem budovatel. Baví mě za sebou vidět nějakou práci. A druhý důvod je ten, že ministr je politik. Dělá politika ve vládě, která má nějaké zabarvení, a moje světonázorová orientace není úplně kompatibilní se zabarvením téhle vlády.

Jan Blatný politik není, Roman Prymula také ne. Jako člověk z praxe byste ministerstvu neprospěl?

V této konstelaci určitě ne.

Myslíte politickou konstelaci. Tedy vládu Andreje Babiše s ČSSD podporovanou komunisty…

Ta poslední dvě slova, to je to, co by mi vadilo nejvíc ze všeho.

Pojďme ještě k tomu, co nás čeká. Můžeme předpovědět, kdy by se zdravotní péče mohla vrátit do normálu? Co je k tomu potřeba?

Je potřeba, aby těch pacientů bylo málo, a abychom se tím pádem mohli nějak zvednout a začít zase ta lůžka a ty kapacity uvolňovat pro ostatní pacienty. Za Všeobecnou fakultní nemocnici – a na Zlínsku to bude určitě jinak, protože v Praze se ta situace lepší – je ambice, abychom začali od 23. listopadu normálně poskytovat zdravotní péči a nabírat pacienty. Samozřejmě že budou pořád covidoví pacienti a předpokládáme, že každá klinika se o ně postará. Ale začneme zase rozjíždět nemocnici.

Čekáte před jednotlivými klinikami fronty pacientů?

Nečekám, protože tu péči poskytujeme pořád. Samozřejmě že ji poskytujeme méně, ale pořád dramaticky víc než na jaře. Na jaře jsme poskytovali péči zhruba ze 40 %, takže 60 % šlo někam pod stůl. Teď je to obráceně, jedeme na 60 %, možná 70 %. Onkologie jede skoro na 100 %, kardiologie třeba na 90 %, tudíž nečekám, že by třeba 24. listopadu stála před Všeobecnou fakultní nemocnicí fronta zájemců, na které se nedostalo v předchozích měsících. To určitě ne.

První vlnu jsme podle vás zvládli. Co tu druhou?

Nezvládli jsme ji. Ale zvládneme.