Článek
„Zneuctili své uniformy a důstojnost dětství v Kolumbii,“ cituje list The New York Times prohlášení prokurátora vztahující se k incidentu, během kterého došlo ke znásilnění třináctileté dívky sedmi vojáky. Podle Barbosy pachatelům hrozí 16 až 30 let za mřížemi.
Celkem šest z nich bylo obžalováno za účast na zločinu, jeden před soudem stojí jako spolupachatel. Kolumbijské ozbrojené síly vojáky zároveň propustily ze svých řad. Mluvčí armády, Sandra Garciová, dále informovala, že armáda mužům neposkytne právníky, jelikož jejich čin se nijak nevztahuje k jejich práci a s ní spojenými povinnostmi.
Dívka, která se stala obětí znásilnění, pochází z domorodého kmene Embera. Žije se svou matkou a několika sourozenci v oblasti Risalda na západě země. Armáda uvedla, že k incidentu podle všeho došlo v pondělí, předcházelo mu dočasné zmizení dívky. Deník The Guardian informoval, že samotný kmen, ke kterému dívka náleží, zažádal o souzení pachatelů dle zákonů komunity, to autonomním domorodým rezervacím povoluje kolumbijská ústava.
Záležitost se podle listu NYT odehrála v době, kdy jsou mezi občany země a armádou křehké vztahy. Dlouhotrvající občanská válka už dříve přinesla mnohá obvinění vojáků ze zneužívání lidí, zejména těch z chudých a domorodých komunit. Na svědomí podle místních mají mimo sexuální obtěžování i špehování novinářů a aktivistů za lidská práva.
Podle rozsáhlého vyšetřování neziskové organizace Human Rights Watch v prvních letech 21. století kolumbijští vojáci také často zabíjeli civilisty a své činy ospravedlňovali tvrzením, že šlo o partyzány. Podle vyšetřovatelů byla hnacím motorem pro tyto kroky snaha přesvědčit nadřízené o válečných úspěších výprav.
„Ze všech násilných činů vůči ženám se dá vyvodit určitá věc, ať už je ten čin spáchán vojákem, policistou, boháčem nebo někým jiným. Tou věcí je zneužívání moci k odepření ženě práva na vlastní tělo,“ cituje list The Guardian Olgu Amparo Sánchezovou, ředitelku organizace bojující za ženská práva Casa de la Mujer. „Zásadním problémem je to, že život ženy v téhle zemi nemá žádnou hodnotu.“
Někteří, jako je aktivistka Mafe Carrascalová, říkají, že incident odhalil krutost, která proudí armádním systémem a která se musí řešit dříve, než se podobné činy stanou normálním jevem. Pro jiné je alarmujícím vzorem násilí páchaného na ženách, které ve světě probíhá.
Násilí vůči ženám není v Kolumbii neobvyklé, v mnohem větším měřítku se ale projevilo během pandemie koronaviru, kdy byli lidé od 20. března nuceni zůstat ve svých domovech. Podle listu The Guardian zemřelo násilnou smrtí od začátku roku 110 žen, z toho 50 právě během povinné karantény.
„Jsme v ulicích a křičíme ‚už ani jednu‘ roky,“ řekla britskému listu Yamile Roncanciová, ředitelka Femicide Foundation. „Nečekám, že se vše změní zítra, ale doufám, že nyní bude možnost vést veřejnou diskuzi, která povede k opravdové změně.“
Najdou se ovšem i tací, kteří se k incidentu a jeho případným pozitivním důsledkům staví skepticky. Patří k nim také Lejandrina Pastor, poradkyně u Kolumbijské národní domorodé organizace, která v uplynulých letech pracovala s mnoha domorodými ženami a pomáhala jim hlásit zneužívání všeho druhu patřičným orgánům. Znásilnění dané dívky prý bere spíše jako varovný vzkaz vojáků ženám, které se rozhodly o činech armádních příslušníků veřejně promluvit.
