„Sebevražedná mise“ provázená skandály. Pachuť po olympiádě v Japonsku roste

Na pouličních lampách, na mostech, ve stanicích metra. Panoramata japonského hlavního města na nějakou dobu doplňují červené bannery s frází: „Tokio 2020: Spojeni emocemi.“

Před dvěma týdny skončila v Tokiu jedna z nejkontroverznějších olympiád vůbec. O společné emoci, kterou by Japonci sdíleli, však může být řeč jen v případě národní hrdosti - medailová bilance 58 získaných cenných kovů nakonec umlčela i ty, kteří hrám od začátku nefandili. Na olympiádách však nikdy nejde jen o sportovní výkony.

Tokio vyhrálo nabídku na pořádání letních olympijských her 2020 pouhé dva roky po zemětřesení v březnu 2011 a následné jaderné katastrofě ve Fukušimě. Nabídku japonská vláda přijala jako součást ambice obnovit ekonomiku - březnová katastrofa způsobila přímé finanční škody v rozsahu 154 miliard dolarů. Bylo to už podruhé, co pořádání olympiády znamenalo pro Japonce šanci zmátořit se z ničivých zkušeností. O sedm desetiletí dříve se Japonsko stalo první asijskou zemí, která po druhé světové válce hostila globální světovou událost.

Nad pocity národní hrdosti ale nakonec převažují realistické emoce. Ve fázi nabídky byly celkové náklady na olympijské a paralympijské hry v Tokiu odhadovány na 6,65 miliardy dolarů. Konečné náklady na pořádání olympijských her nakonec stouply na 15,4 miliardy dolarů - šlo o nejdražší hry v historii. Právě konečná cena je důvodem rozporuplných pocitů, které si Japonci z her odnášejí.

Účtu za Tokio 2020 se dopodrobna věnovala i studie Oxfordské univerzity. Stavba nemocnice s 300 lůžky v Japonsku stojí zhruba 55 milionů dolarů. Za peníze věnované na olympiádu jich tak mohli Japonci postavit téměř 300. Průměrná škola stojí zhruba 13 milionů. Po celém Japonsku jich mohlo vyrůst 1200. Několik japonských vládních auditů navíc udává, že skutečné výdaje několikanásobně přesahují oficiální účet - studie udává 111 až 244 procent v závislosti na zvolenou položku. Většina částky pochází z kapes japonských daňových poplatníků.

„Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a hostitelská města nemají zájem na tom, aby po nákladech kdokoli pátral. Sledování má tendenci odhalit překročení nákladů a ostudu pro MOV i hostitelská města,“ uvedl pro AP autor studie Bent Flyvberg.

MOV se sídlem ve Švýcarsku se nakonec zdá být vítězem pořádání OH. Vysílací práva mu zajistila 3 až 4 miliardy dolarů. Zbylých zhruba 18 procent výdajů pokryly sponzorské dary.

Nad dlouhým seznamem kontroverzí, které hry poznamenaly, většina Japonců lomí rukama ještě nyní.

V únoru 2021 rezignoval vedoucí organizačního výboru olympijských her a bývalý premiér, 83letý Joširó Mori. Post opustil po nespokojeném nátlaku za své komentáře, že ženy příliš mluví. Místo byl nucen opustit i Hiroši Sasaki, kreativní ředitel olympijských her, a to za ponižující poznámky o urostlé komičce Naomi Watanabe. Směrem k její postavě naznačil, že by mohla při slavnostním zahajování vystupovat jako „olympig“ (olympijské prase).

Kreativní tým opustil také skladatel Keigo Oymanda - vyšlo najevo, že šikanoval své zdravotně postižené spolužáky a svými skutky se chlubil. Pouhý den před zahájením her byl vyhozen ředitel slavnostního zahájení Kentaro Kobajaši za videa z 90. let, ve kterých vtipkoval o holokaustu.

Všechny tyto kontroverzní vyhazovy navíc probíhaly uprostřed pandemie covidu-19. Poté, co se v minulém roce rozhodlo o odkladu her, japonská olympijská ministryně Seiko Hašimoto uvedla, že v roce 2021 proběhnou „za každou cenu“.

Nově vybudovaný stadion pro 68 tisíc lidí tak navštívila pouze tisícovka návštěvníků slavnostního zahájení. Japonský olympijský výbor (JOC) zakázal přístup divákům na většinu míst. Za zrušení OH podepsalo petici asi 450 tisíc lidí, od události se distancovala většina sponzorů, například generální ředitel společnosti Rakuten hry označil za „sebevražednou misi“. Přesto všechno ale nakonec proběhly.

„Vypadá to, že vláda chtěla hostit hry pro svou vlastní hrdost. Chtěla zachovat svůj závazek smlouvy s MOV. Nebyl však žádný závazek vůči zdraví lidí, naočkovaných bylo velice málo,“ říká pro The Diplomat 23letý Takaši Kitano. Oproti původnímu předpokladu, že do zahájení OH dostane dvě dávky vakcíny nejméně 40 procent Japonců, jich nakonec bylo asi 18 procent.

„Už tu byla varianta delta, ale vláda tvrdila, že zajistí, aby byli během her lidé doma. Jak asi, když museli dál chodit do práce? Dřív jsme naší vládě do určité míry věřili, ale nyní jsem v ní aspoň já zcela ztratil důvěru, vůbec nemyslí na budoucnost,“ říká 74letý Nobumi Hiramatsu.

Pro server The Diplomat Japonci připomněli i jinou perspektivu bilancování nad OH než jen finance a covid.

Hořká pachuť v Japoncích zůstává i po tenisovém utkání Naomi Ósakaové s Češkou Markétou Vondroušovou. Když Ósakaová prohrála, sociální sítě okamžitě zaplavily diskuze, zda je skutečně Japonka. „Lidé v Japonsku ji mají rádi, protože žádnému jinému japonskému sportovci se v mezinárodním tenise nevedlo tak dobře. Je však smutnou realitou, že lidé nemají z někoho, kdo má smíšenou krev, dobrý pocit, zvláště když je jeden z rodičů tmavý,“ řekl Hiramatsu.

Jiní zadoufali, že hry přinesou změnu do japonské společnosti, kde menšiny stále trpí diskriminací a předsudky. Někteří událost využili pro svůj coming out, například profesionální boxerka Makoto Kikuči. „Doufala jsem, že tím, že se stanu jednou z nejlepších sportovkyň, budu moct otevřeně mluvit o své sexualitě a pomoct těm, kteří se cítí osamělí,“ uvedla Kikuči. OH v Tokiu se zúčastnilo 179 gayů, leseb, bisexuálů, trasngender, queer a nebinárních sportovců, uvádí Outsport.com. To je oproti OH v Riu v roce 2016 více než trojnásobek.

Olympiáda také v Japonsku otevřela problematiku duševního zdraví, které stále nepatří mezi běžná komunikační témata. Podle Tokijce Kitana lidé v Japonsku věří, že sdílet duševní problémy není vhodné. „Třeba žádat o přestávku v práci, když jste unavení, je považováno za slabost,“ řekl.