Článek
Nezodpovědné rozhazování peněz, které budou splácet děti našich dětí, anebo záchrana ohrožené ekonomiky promyšlenými injekcemi ze státního rozpočtu. Takového hodnocení se už dočkala vláda Andreje Babiše za své hospodaření s veřejnými financemi v roce 2020. Oba extrémy zřejmě přehánějí. Česko mělo v evropském srovnání třináctý nejvyšší, tedy průměrný schodek. Země s nejhorší bilancí, kterými jsou Malta a Španělsko, překonaly hranici deseti procent svého ekonomického výkonu. Přiblížily se k ní rovněž další dva středomořské národy, tedy Italové a Řekové.
Státní dluh Česka vyskočil podle Eurostatu z třiceti na osmatřicet procent HDP. Česko si tím bezpečně udrželo čtvrtý nejnižší státní dluh mezi zeměmi evropské sedmadvacítky.
Pro odpůrce společné měny to může být argument, proč nevstupovat do eurozóny. Mezi šesti zeměmi s nejmenším dluhem jsou vedle Čechů také Bulhaři, Dánové a Švédi, kteří si rovněž udrželi nezávislou měnovou politiku. Proto nemohou bezuzdně rozhazovat a spoléhat, že se za ně zaručí Evropská centrální banka.
Srovnání s minulou krizí ukazuje, že rozpočtová uměřenost patří přes všechny pochybnosti k profesní výbavě všech tuzemských správců státní pokladny. Bilance ministrů Miroslava Kalouska a Eduarda Janoty z roku 2009 se neliší od výsledků jejich nástupkyně Schillerové o jedenáct let později. Jejich schodek dosáhl 5,4 procenta HDP a byl o šest desetin procenta lepší než evropský průměr. Současná ministryně byla lepší o sedm desetin.
Při prvním nárazu krize nezáleží na ministrech financí ani na tom, v jaké zemi žijí. Také tímto způsobem je možné vyložit údaje o rozpočtových deficitech jednotlivých členských států. Příjmy jejich rozpočtů se snížily zhruba stejně, jako se propadl jejich ekonomický výkon. Schodek pak vytvořily tím, že udržely výdaje na předkrizové úrovni. Posunout tyto základní mantinely zřejmě vyžaduje mimořádné vládní kroky, ať už jde o úspory, nebo dotační programy. Proto se jen málo zemí nějak výrazně lišilo od průměru.
Podpořit trpící ekonomiku rozhazováním státních peněz se přitom obecně vyplatí. Třetina z těch evropských států, které zvýšily své výdaje proti období před krizí nejvíc, zažila v průměru hospodářský propad pouze o 3,5 procenta. Nejnápadnějším příkladem je Litva, jejíž ekonomika také díky sedmiprocentnímu zvýšení státních výdajů zůstala téměř na úrovni roku 2019. Přitom ve třetině těch států, které se při rozhazování držely nejvíc zpátky, ekonomika v průměru zpomalila o sedm procent.
Česko za Babišovy vlády patřilo do průměru, když pokles HDP o 5,6 procenta kompenzovalo schodkem 6,2 procenta.
U státního dluhu není tak důležitý první náraz, proto správci rozpočtů dostanou konečný účet za krizi až se značným odstupem. Prudký růst zadlužení o desítky procent HDP zažily po minulé krizi ty státy, které vyráběly vysoké schodky několik let po sobě. Kromě nejznámějších příkladů z Řecka, Španělska a Itálie sem patří také Slovinci, Slováci a Chorvati.
Češi tehdy prokázali rozpočtovou kázeň a díky úsporám ministra Kalouska po roce 2010 si polepšili v žebříčku nejnižších dluhů o dvě místa, když přeskočili Litevce a Rumuny.
