Článek
Netřeba dlouze připomínat, že současná krize nejvýrazněji dopadá na sociálně slabé. Minulý týden jsme na Seznam Zprávách publikovali rozsáhlou reportáž založenou na svědectví několika samoživitelek, s nimiž jsem byla poslední týdny ve spojení.
Před kamerou i mimo ni vylíčily, jak jejich už tak náročnou životní situaci zhoršila koronavirová krize. Kvůli zavřeným školám totiž zůstaly doma s mizernými příjmy, které je ženou do hluboké propasti. Některé mají prázdné lednice nebo si půjčují peníze od známých, aby mohly zaplatit nájem. Oddalovat platby v jejich případě nemá smysl, když jim k uvaření rodinného oběda leckdy zbývá třeba čtyřicet korun.
Je namístě, abych alespoň v krátkosti na následujících řádcích poděkovala všem, kteří zaplavili redakční schránku i kontaktní linku Klubu svobodných matek s dotazy, jak mohou pomoci ženám (ale samozřejmě i mužům!), kteří se jako samoživitelé ocitli v nouzi. Ať už zasláním finančního obnosu, nebo nákupem trvanlivých potravin.
Vypůjčím si slova zástupců organizace Klub svobodných matek, kteří na sociálních sítích pouhé dva dny po publikování reportáže uveřejnili následující příspěvek: „Středeční článek na Seznam.cz způsobil obrovskou vlnu solidarity, kterou jsme ještě nezažili.“ A v návaznosti na to zřídili jakousi „aplikaci“ na rychlejší „menežování“ nákupů pro rodiny s jedním rodičem.
Je nadmíru příjemné vidět, že solidarita v nelehkých časech probouzí v lidech empatii, porozumění a uvědomění, že jednou může být dobře, a pak zas ne. Březen tohoto roku ostatně ukázal, jak snadné je spadnout na dno a čerpat z finančního polštáře, pokud tedy vůbec bylo z čeho rezervu vytvořit.
V českém prostředí je ale bohužel jaksi běžné, že cosi veskrze pozitivního vždy zákonitě přiláká i haldu nenávisti. Zpravidla tomu tak bývá u témat, kde není jednoduché ukázat na „padoucha“.
Komentářům typu „Ať si příště tyhle ženský rozmyslí, před kým roztahují nohy“ nebo „Jakýpak chudinky, měly by se naučit hospodařit s penězi“ bych nevěnovala pozornost, kdyby šlo o ojedinělé útoky. Bohužel, množství podobně laděných zpráv jen dokazuje, v jakém stavu je česká společnost, pokud jde o citlivost ke komplexním sociálním problémům bez jednoduchého řešení.
„Ať si pomůžou si samy. Stačí nedělat děti bez manžela!!!“
„Kolikpak stála tu paní její nabarvená palice?“
„Tak ať si najdou nějakýho chlapa, ne?“
„Prostě to nevyšlo, tak se musí postarat stát. Úžasný.“
„Svéprávný jedinec si má promyslet, co kolik stojí, než si to pořídí. A má si spočítat, jestli na to vůbec má. Pokud to teda dokáže. V opačném případě je to jedinec nesvéprávný. Tečka!“
Tolik krátká exkurze z - často anonymních - internetových příspěvků. Takové a jim dosti podobné reakce některých čtenářů i diváků názorně ukazují, jak moc je toto téma společensky zanedbávané a jak politická scéna neumí nastolovat agendu, která se zdá být na okraji zájmu. Nebýt nasazení například novinářky Nory Fridrichové, dokumentaristky Silvie Dymákové a dalších odhodlaných lidí z několika neziskovek, toto téma by nijak nerezonovalo.
Ještě před pár lety se totiž o situaci samoživitelů moc nemluvilo. To je možná důvodem, proč je opředena tolika mýty, proč je morálka v placení alimentů tak nízká a proč politici takovou diskuzi otevírají jen nárazově. Případně také, proč je vládní návrh zákona o zálohovaném výživném stále jaksi u ledu a jeho šance na úspěch v tomto volebním období zůstává mizivá, třebaže se současný kabinet k zálohovanému výživnému zavázal ve svém programovém prohlášení. Domácnosti s jedním rodičem zkrátka ztrácí prioritu.
A to je špatně. Se zanedbáním řešení problémů v rodinách samoživitelů se totiž roztáčí okem neviditelná spirála dalších negativních sociálních jevů, které mají dalekosáhlejší dopady. Počínaje nižším vzděláním, děděním dluhů, přes horší duševní zdraví u členů takových domácností, horší orientaci ve společnosti až po tvrdé sociální vyloučení. Je potřeba si uvědomit, že právě tyhle sociální jevy často znemožňují vymanit se z finanční tísně, která hraje v sociálně slabším prostředí naprosto klíčovou roli.
Na závěr nelze nepřipomenout, že placení alimentů není možnost, ale povinnost a že mezilidské vztahy, zvláště v rodinách, nejsou jednoduché. Podobně jako tohle téma.
