Článek
Jak teď vlastně vypadá život v Barceloně?
Život tady má teď tak trochu pauzu, ulice jsou kvůli opatřením prázdné a jediní lidé venku, které můžete vidět, jsou ti, již míří do lékáren, nebo ti, co vzali svého psa na menší procházku. Jediná místa, která ještě stále trochu připomínají to staré tempo Barcelony, jsou supermarkety. Jistá omezení se ovšem týkají i jich, je dáno určité číslo zákazníků, kteří můžou v danou chvíli být uvnitř, často se tak před obchodem vytvářejí fronty čekajících lidí. To je asi to jediné, co tu narušuje klid, který vznikl. A také jsou to jediná místa, kde potkáte více lidí.
A jak teď vypadá váš život? Opatření, která španělská vláda zavedla, vás jistě nějak ovlivnila.
Život se mi teď dost zpomalil. Žiji sama a ven si dovolím jít maximálně jednou za týden. Můj den se většinou zakládá na tom, že se snažím zabavit, často proto třeba cvičím nebo vařím. Celkově se snažím být stále pozitivní a zužitkovat čas, který teď všichni máme, takže třeba koukám na filmy nebo čtu knížky, na které jsem v běžném zápřahu neměla čas. Někdy je to ale těžší než jindy, takže jsem začala svoji energii vkládat do pomáhání jiným. Mám doma 3D tiskárnu, takže pomáhám místním nemocnicím a policii tím, že pro ně vyrábím některé zdravotnické potřeby. To mi tak nějak pomáhá cítit se produktivně a více v klidu, když vím, že v téhle situaci dělám, co je v mých silách.
Jít ven na nákup pro vás představuje určité riziko oproti jiným, řešíte to nějak speciálně? Třeba pomocí sousedů nebo kamarádů.
Dostat se k věcem, které potřebuji, je v téhle situaci a s mými zdravotními problémy opravdu dost komplikované. Získat většinu z toho, co bych potřebovala, online, je teď už skoro nemožné. A kdyby to náhodou šlo, stejně bych to pravděpodobně nevyužívala, protože stále jsem schopná se do supermarketu dostat po svých, zatímco jiní tuhle možnost nemají vůbec, a potřebují tak tyhle služby víc než já.
Snažím se to tedy zvládat sama, mám i určitý vzorec, jak vše dělám. Do obchodu chodím maximálně jednou za týden, pokud to jde, snažím se jít jen jednou za dva týdny. Vždy si pečlivě naplánuji, co všechno potřebuji koupit, vezmu si na sebe rukavice a respirátor a vydám se do supermarketu. Je to pomalu první věc, kterou to ráno udělám, jelikož právě v těch hodinách jsou obchody vyhrazené starším lidem a lidem jako já, kteří patří k ohroženému obyvatelstvu. Vždy s sebou také mám dezinfekci a takové malé udělátko, které jsem si vytiskla na tiskárně, a díky němu se nemusím dotýkat dveří nebo případných tlačítek.
Těžší část toho všeho začne, když se vrátím domů. Hned po vchodu do bytu dezinfikuji všechny věci, které musí přijít do ledničky, na tom stejném místě si rovnou sundavám i boty a oblečení. Všechny zbylé věci pak dávám do takové malé karantény na den nebo dva, kdyby náhodou něco bylo kontaminované. Vždy pak jdu hned do sprchy a oblečení vyperu na 60 stupňů. Následující den pak tedy vydezinfikuji zbytek nakoupených věcí a konečně je uklidím, kam doma patří. Nákupní tašku, kabelku nebo boty nikdy neberu dál do bytu, zůstávají u dveří. Musím být také dost opatrná s rukavicemi nebo mobilem.
Jak byste řekla, že se k panující situaci staví lidé ve vaší zemi? Berou všechna opatření vážně? Pomáhají si navzájem?
Jedna z nejlepších věcí na téhle situaci jsou právě lidé. Byly tu vytvořeny úžasné projekty, kde si lidé pomáhají navzájem, a celkově se tu začínají dost stmelovat komunity. Jak už jsem říkala, pomáhám zásobovat nemocnice, no a je to právě díky jedné takové iniciativě.
Celkově tu vidím dost lidí předávat si znalosti, ale hlavně je vidím dávat jejich čas, aby mohli pomáhat. Tatérské salony tu darují své rukavice a roušky, restaurace dodávají jídlo tam, kde je potřeba, a někteří malíři pořádají aukce svých výtvorů, kdy vybrané peníze darují potravinovým bankám. Hřeje mě to u srdce, když to všechno sleduji.
A ano, samozřejmě, vždycky tu budou nějací lidé, kteří se pravidly neřídí. Byl to problém i tady, ale jen na začátku, přijde mi, že teď, když už tahle situace není pro lidi nic nového, se všichni starají a záleží jim na tom, aby to bylo brzy za námi.
I k nám do Česka došla skrz sociální sítě videa ze Španělska, kde lidé zpívají na balkonech nebo vyjadřují různými způsoby podporu zdravotníkům, děje se to i přímo ve vašem sousedství?
Ano, když se situace začala zhoršovat, přišel někdo s tím, že vždy v 8 hodin večer budou lidé tleskat zdravotnickému personálu, a ukážeme jim tak naši podporu. Od té doby to stále pokračuje a každý večer lidé vycházejí na balkon, aby zdravotníkům tleskáním a jiným hlukem vzdali díky. Je to nádherné gesto, ale trochu se bojím, že by to mohlo nějak zastínit to, co se doopravdy děje. Povzbuzování je samozřejmě dobrá a pozitivní věc, ale lidé by neměli zapomínat, že zdravotníci jsou na tom opravdu špatně. Není jich dostatek vzhledem k počtu nakažených, nebyli připraveni na to, co se děje, a nedostávají od vlády věci, které potřebují. Myslím, že až tohle všechno skončí, budou tu muset proběhnout dost velké změny, mělo by se zajistit, aby o lidi, jako jsou zdravotníci, bylo postaráno vždy a za jakýchkoliv podmínek. Tohle se už nesmí opakovat.
Vídáte se v téhle době s rodinou? Jak vnímají celou situaci oni?
V téhle době svoji rodinu bohužel vídat nemůžu, je to tak lepší jak pro moji bezpečnost, tak i pro jejich. Skoro každý den si ale voláme, a nedávno se dokonce moje prarodiče naučili používat videohovor, což je v téhle situaci vážně užitečné. Není to u nás ale jen růžové, někteří moji příbuzní jsou teď v nemocnici, testy na koronavirus jim vyšly pozitivně. S nimi žádný kontakt nemám. Obvykle se s nimi spojí jen jeden člověk a ten pak informuje i zbytek rodiny, víc teď ani dělat nemůžeme.
Máte strach?
Nebála jsem se sama o sebe, se svým zdravím jsem se vyrovnala už před dlouhou dobou a beru to tak, že cokoliv se stane, se i stát mělo. Kdybych náhodou onemocněla, tak vím, že jsem dělala, co jsem mohla. Byli to ale moji bližní, o které jsem se bála, zejména o prarodiče. Věděla jsem, že jakmile se nemocnice zaplní, budou mít jen malou šanci, že se jim vůbec dostane nějaké léčby.
Teď už se spíš nebojím, vím, že dělají, co můžou, a jsou opatrní. Stejně mi ale vadí ten pocit bezmoci, že nemáme vše potřebné k vlastní ochraně a nevíme, jak s tímhle virem vlastně bojovat. Snažím se nad tím ale moc nepřemýšlet, protože s tím stejně nic neudělám. Také se už nijak nesnažím mít přehled ve všech číslech a statistikách, ta data se neustále mění a zabývat se tím je akorát zbytečně stresující. Až tohle všechno skončí, určitě si přečtu shrnující články a na ta data se podívám, právě teď je ale podle mě nejdůležitější se obrnit vůči panice, kterou někdy média všemi těmi čísly budí. Měli bychom se teď hlavně starat o sebe - kromě fyzického zdraví i o to duševní.
