Sabotér v obraně. Za řadou úmrtí na covid jsou zřejmě zdivočelé protilátky

Lidský imunitní systém je vždy připraven. Jakmile se objeví nový podnět, hned reaguje. V případě virové nákazy prakticky v okamžiku, kdy virus do těla pronikne.

Článek si také můžete pustit v audioverzi.

Náš obranný systém postupně aktivuje celou řadu složitých reakcí a produkuje celou řadu molekul, které mají virus zneškodit. Nejznámějším typem imunitních molekul jsou protilátky, především bílkoviny, jež mohou virus i přímo zneškodnit.

Navzdory své zásadní roli v ochraně organismu před různými útoky nejsou protilátky vždy prospěšné. Mohou se změnit i v nepřítele svého vlastního těla a výrazně mu uškodit. Významná část tzv. autoimunitních chorob vzniká právě v důsledku vlivu takových „zdivočelých“ protilátek.

Protilátky se někdy mohou obrátit i proti svým spolubojovníkům, tedy jiným částem imunitního systému. A přesně to se zřejmě děje z nezanedbatelné části i v případech úmrtí osob nakažených virem SARS-CoV-2.

Část nakažených má patrně v těle tzv. „autoprotilátky“ proti sloučeninám, které tvoří první linii obrany proti novému koronaviru. V podstatě tak zevnitř sabotují obranu organismu a zhoršují vyhlídky na zvládnutí infekce. Problém se jinak neprojevuje, a tak lidé, kteří tento konkrétní typ autoprotilátek mají, nemohou mít ani tušení, že mají podle všeho výrazně vyšší riziko vážného průběhu nákazy.

Nová data také přesvědčivě ukazují, že výskyt těchto „zrádných“ autoprotilátek se zvyšuje s věkem. Výsledek by tedy mohl pomoci vysvětlit, proč je u starších lidí nákaza o tolik vážnější.

První pozorování v tomto smyslu pochází z minulého roku od týmu Jean-Laurenta Casanovy z Rockefellerovy univerzity v New Yorku, jenž pracoval s údaji z první vlny pandemie. Laboratoř Casanovy se výzkumu autoprotilátek věnuje dlouhodobě, a tak se rozhodla ověřit, jak vypadá situace v případě covidových pacientů.

Výsledek byl nečekaně výrazný. Na zhruba tisícovce pacientů z intenzivní péče se ukázalo, že více než desetina měla nějakou hladinu „zrádných“ protilátek proti tzv. interferonům. Kdybychom měli pokračovat v naší vojenské metafoře, interferony jsou jakési světlice, které viry napadené buňky vypouštějí do okolí. Existuje jich několik typů, ale obecně slouží k tomu, aby varovaly další buňky v okolí, že hrozí zvýšené nebezpečí virové nákazy, a připravily se k obraně.

Casanova s kolegy v práci, kterou nakonec vydal časopis Science, ukázal, že 13,7 procenta ze zkoumaného vzorku pacientů mělo měřitelné hladiny autoprotilátek proti interferonům, konkrétně proti interferonům typu I. Zhruba 10 procent pak mělo těchto protilátek tolik, že interferony v jejich těle nebyly prakticky žádné. Imunitní systém je prakticky okamžitě odstraňoval.

Výsledek z první studie se pak podařilo autorům ověřit celosvětově – na vzorku čtyř tisíc pacientů s velmi vážným covidem z 38 zemí světa. V práci, která vyšla letos v srpnu, zjistili, že přibližně 13,6 procenta z těchto pacientů mělo protilátky proti interferonům. A podíl dosáhl dokonce 18 procent mezi těmi pacienty, kteří na covid nakonec zemřeli.

Čtenáře asi napadlo, že jen samotný údaj o procentu pacientů s tímto typem antiprotilátek bez kontextu neříká nic. Co když mezi zdravými lidmi je 10 procent lidí se stejnými protilátkami? Pak by covidu podléhali vlastně stejně snadno jako ostatní.

Proto měl Casanovův tým v pokusu kontrolní skupiny zdravých lidí a lidí, kteří nákazu prodělali pouze lehce, u nichž měřil hladiny autoprotilátek také. A dospěl k závěru, že v těchto skupinách se „zrádné“ protilátky prakticky neobjevily. Objevily se v několika promile (cca 0,4 %) případů, rozhodně ne u 10 procent zkoumaných osob jako mezi vážně nemocnými.

Tento nápadný protiklad podnítí samozřejmě další otázku: co je dříve? Co když tyto antiprotilátky nejsou příčinou, ale následkem? Co když vznikají až v důsledku vážné infekce? I na tuto otázku byl Casanova připravený.

V druhé zmiňované studii z letošního roku jeho skupina získala zamrazené vzorky 35 tisíc zdravých lidí z doby před pandemií. A zjistila, že protilátky proti interferonům se skutečně ve zdravé populaci vyskytovaly už před rokem 2020. Jen ne příliš často.

Podle již zmíněné letošní práce autoprotilátky proti interferonu typu I byly zjištěny u 0,18 procenta dospělých. Je také příznačné, že podíl se zvyšoval s věkem: autoprotilátky mělo přibližně 1,1 procenta lidí ve věku 70 až 79 let a 3,4 procenta osob starších 80 let. Což dobře odpovídá pozorování, že riziko vážného průběhu covidu velmi výrazně roste s věkem.

Není nijak překvapivé, že věk hraje takovou roli, říká k výsledku imunolog Václav Hořejší z Ústavu molekulární genetiky. „Všeobecně se ví, že imunitní systém s věkem začíná být hůře regulovaný, a přibývá tedy problémů.“ Ostatně i dnes tak rozšířená autoimunitní onemocnění se projevují ve většině případů až v pozdním věku.

Navíc svou roli hraje i náhoda. Dnes se předpokládá, že autoprotilátky vznikají často v důsledku nějaké předchozí přirozené infekce. Nemusí to být nic životu nebezpečného, může jít klidně o zcela bezpříznakovou nákazu prakticky neškodným virem. Tělo si proti němu vytvoří protilátky, které ale někdy k naší smůle mohou mít takový tvar, že reagují i na některé látky našeho vlastního organismu. U několika méně často imunitních poruch byl tento princip přesvědčivě prokázán, u dalších existuje jen podezření na možné mechanismy.

Stejně jako s jinými autoimunitními potížemi i s protilátkami proti interferonu se dá velmi dobře žít. Virové infekce jsou různé a ne všechny zbraně imunitního systému jsou proti nim účinné. Takže i lidé s těmito protilátkami si mohou v boji s jinými infekcemi vést výborně.

SARS-CoV-2 pro ně ovšem představuje velké riziko. Logicky zřejmě proto, že zrovna vyšší hladina interferonů v boji proti němu pomáhá. (Což se ví všeobecně, bohužel léčby covidu založené na tomto principu se z nějakého důvodu neosvědčily. Biologie bohužel není tak jednoduchá.)

Pozorování není zdaleka první svého druhu. První pozorování toho, že protilátky proti interferonu zvyšují riziko některých infekcí, pochází z roku 1984. V samotném případě covidu se také nemusí jednat o jediný přitěžující faktor tohoto druhu.

Jiné výzkumné skupiny objevily i protilátky, které neútočí jen na interferony, ale také na buňky imunitního systému (konkrétně B-buňky, jež produkují protilátky proti SARS-CoV-2). I skupina Casanovy je prý na stopě dalším možným nebezpečným autoprotilátkám.

Otázkou je, zda poznatek v brzké době nějak pomůže pacientům. Sami autoři tvrdí (jsou nepochybně zaujatí), že to rozhodně stojí za pokus. Podle nich by relativně jednoduchý protilátkový test mohl pomoci lépe určit pacienty, kteří jsou covidem abnormálně ohroženi.

Ale čeští kliničtí lékaři jsou k nasazení takových testů skeptičtější. „Je to jen jeden střípek do mozaiky celé řady dalších potenciálních laboratorních prognostických faktorů,“ domnívá se Marek Štefan z Nemocnice Na Homolce.

Pavel Dlouhý, primář infekčního oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a šéf České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, si zase myslí, že rizikové pacienty se podaří vytipovat i bez podobného testu. „Připravili jsme na letošní podzim širokou škálu kritérií, která by měla zachytit rizikové pacienty velmi spolehlivě,“ říká.