Článek
Neschopnost a zbabělost vládních politiků v boji s koronavirovou pandemií sledujeme v přímém přenosu už několik měsíců. V tom přívalu smutných a ještě horších zpráv poněkud zapadá jedna vášeň současné Babišovy vlády. A tou je tajení informací.
Prvně jsem se s tím setkala v první půli loňského roku, kdy jsem se snažila z úřadů vymoci informace, kam přesně zamířila slibovaná bilionová vládní pomoc pro podnikatele a firmy.
„Tyto údaje není možné sdělit, protože podléhají bankovnímu tajemství,“ napsala mi v prvním kole státní rozvojová banka. Spolu s právníky a kolegy jsme pak podali nespočet žádostí podle paragrafu 106, advokáti hrozili soudy a nakonec se to povedlo. Seznam příjemců pomoci byl zveřejněn.
Už letmý pohled do něj ale potvrdil to, co mi celou dobu říkali samotní podnikatelé: na státní pomoc dosáhl jen zlomek z nich.
A definitivně to bylo jasné na konci roku, kdy se při konečném účtování ukázalo, že z naslibovaných „bambilionů“ zbylo 184 miliard. A i tahle částka jde s úspěchem rozporovat.
K tajnostem přitom nebyl žádný zákonný důvod. Šlo o veřejné peníze a ani rozvojová banka se svým argumentem o bankovním tajemství nakonec neuspěla.
Kdo měl ale setsakramentský důvod k tajnostem, byli vládní politici. Dokud jsme neviděli pod pokličku, mohla s námi vláda dál hrát hru, jak moc pomáhá byznysu. Nebyla data, nebyla kontrola.
A podobná situace se odehrává už měsíce na ministerstvu zdravotnictví. A nic na tom nemění výměny jeho vedení.
Je to přitom vždycky stejné. Přijde nový ministr a první, co udělá, je to, že řekne, že je třeba být transparentní. Naslibuje zpřístupnění veškerých informací. A když pak o ně požádáte, ukáže se, že to nepůjde.
Monopol na data o koronavirové nákaze vznikl už v éře Adama Vojtěcha, který vytrvale tajil podklady, na základě kterých vláda rozhoduje o omezení života v zemi. Vojtěch odmítal vydat data nejen novinářům, ale i starostům, a dokonce i svým vládním kolegům, jak si mi anonymně postěžovalo několik z nich. Veřejně to nakonec přiznal například Jan Hamáček, který navzdory své funkci šéfa Ústředního krizového štábu od Vojtěcha v dubnu nedostal třeba výsledky plošného testování.
Když Vojtěcha vystřídal Roman Prymula, slíbil zveřejnit kompletně všechno. Realita se ukázala ve chvíli, kdy jsem po něm v říjnu chtěla strategii, podle níž bude stát další boj s covidem-19 řídit. „Není to možné do doby, než se podaří stabilizovat nárůst pozitivně diagnostikovaných osob na onemocnění covid-19,“ reagoval jeho úřad.
A to samé se stalo i s Janem Blatným. I on krátce po jmenování sliboval absolutní otevřenost. Dokonce zpětně zpřístupnil obří sadu dat, která politici do té doby pro svá rozhodování dostávali. Dlouho mu to ale nevydrželo. iRozhlas tento týden upozornil, že poslední zveřejněná data jsou už dva měsíce stará. Například hlášení hlavní hygieničky nese datum říjen 2020. To samé reporty ředitele zdravotních statistiků Duška o stavu epidemie.
A když teď po Blatném chceme detailní data o tom, komu přesně, odkud a z jaké struktury obyvatel dal stát první vakcíny proti koronaviru, následuje seriál výmluv jako za Vojtěcha. V úterý na tiskovce, zněla první odpověď. Ve čtvrtek, následovala další.
Zkrátím to. Nedal nic, ve čtvrtek ráno ministerstvo zveřejnilo alespoň celkový počet očkovaných.
Nejde o nějakou umanutost. Snahu za každou cenu vědět všechno. Jde o to, že informace jsou jednou z cest k důvěře. Teprve ve chvíli, kdy budeme znát všechna data, na jejichž základě vládní kabinet kormidluje dění v zemi, můžeme mít ke krizovým opatřením důvěru. A bez základní důvěry nikdo nemůže po lidech chtít, aby dodržovali něco, čemu sami nevěří. Když si teď vicepremiér Hamáček stěžuje, že lidé neposlouchají a „kazí“ čísla, měl by začít u vlády, ve které sedí.
Navíc když na datech sedí úzký okruh lidí a neumožní oponenturu ke svým výchozím analýzám, hrozí, že se země v boji s pandemií vydá špatnou cestou. Při pohledu na oficiální statistiky o nákaze a vládní strategii brzda–plyn už dnes můžeme s úspěchem pochybovat o tom, že kabinet vybral tu správnou.
Vysvětlení pro vládní tajnůstkaření mě napadají hned tři: úřednický aparát je za poslední roky natolik zdecimovaný, že to, co produkuje, rozhodně není určeno pro veřejnost. Ta by se oprávněně mohla začít ptát, co že to za její peníze úřady vytvářejí. A jak je možné, že na základě takových podkladů ministři tak dramaticky ovlivňují její životy.
To druhé je opět politické. Po všech těch chvástavých výrocích ze Strakovky, jak jsme best in covid, je přísun špatných zpráv nanejvýš nežádoucí. Díky nim je totiž vidět, jak je současná vláda neschopná. A zveřejnění takových špatných zpráv, kterými data o nákaze a státní strategii boje proti ní objektivně jsou, je proto třeba zabránit.
Poslední důvod je v personálním obsazení ministerstva zdravotnictví. Jan Blatný přišel z Brna do Prahy bez jakýchkoli kontaktů, navíc do resortu, který byl po Vojtěchově odchodu totálně personálně rozvrácený. Blatný si s sebou nikoho nepřivedl. A jeden ze dvou lidí, na které hned zkraje vsadil, je již zmiňovaný šéf statistiků Dušek. Klíčový člověk přes data o nákaze. A také člověk, který se už od jara netají tím, že tyhle údaje prostě dávat z ruky nechce a nebude. Protože jim stejně nikdo nerozumí a jejich zveřejnění by jeho optikou jen zbytečně děsilo laickou veřejnost.
„Jestli chcete podepsat, že jsem blbý, s tím není vůbec žádný problém. Já si takhle připadám od dětství. Ale já ta data nikdy v životě nemůžu otevřít,“ komentoval na jaře četné žádosti o zveřejnění detailních informací ke stavu epidemie.
Tak jak vládní boj s nákazou poslední rok popisuji, kloním se ke kombinaci všech tří variant. Bohužel. Protože naděje na to, že se to změní, je kvůli tomu minimálně do voleb nulová.
