Článek
Premiér se ve svém nedělním hlášení pustil do médií. Podle něj straší a vyvolávají paniku.
Pro představu, zde je pár ukázek myšlenkových pochodů předsedy vlády: Já jsem tady proto, abych vás uklidnil a dal vám některé pozitivní zprávy, které bohužel česká média nevysílají… Média straší… Dneska v médiích slyšíme, jak jsme nejhorší a horší než Španělsko a Francie…
V médiích pracuju skoro třicet let. Zažila jsem relativně dost vypjatých situací, kdy novinářům ujížděly nervy a bylo to na jejich práci znát.
To se ale o éře koronaviru a o způsobu, jakým o něm referují média, rozhodně říct nedá.
Naopak: žádná vláda v krizové situaci nedostala takovou podporu od novinářů, jakou zažil zjara kabinet Andreje Babiše.
Až na výjimky měl premiér osobně nebo jeho nejbližší spolupracovníci Adam Vojtěch a Roman Prymula prakticky neomezený prostor v médiích. Není to můj názor, ale konkrétními fakty podložené konstatování.
Vím to proto, že jsme si v Neovlivní.cz nechali od experta na politický marketing Petrose Michopulose zpracovat datovou analýzu hlavní zpravodajské relace klíčových českých televizí, které byly pro většinu lidí hlavním zdrojem informací.
Z jeho rozboru jednoznačně vyplynulo, že jejich bezzubost umožnila především Andreji Babišovi a jeho lidem z hnutí ANO hrát s veřejností oblíbenou hru „Já vám budu vyprávět pohádky a lhát, čekat, jak to dopadne, a pak se prohlásím za vítěze.“
Největším problémem byl fakt, že premiéra a jeho tým v přímém přenosu nikdo nekonfrontoval s realitou. „Ministr Vojtěch řekne 17. 3. ve vstupu v Událostech ČT, že nedostatek ochranných pomůcek je zodpovědností nemocnic. Pronese to po více jak měsíci, kdy ho televize nechávaly opakovat věty o tom, že všeho je dost. Teď slibuje dodávky do konce týdne. Je to už třetí konec týdne, který slibuje. Přesto ani tentokrát nemusí odpovídat na otázku, že už jsme podobné věty slyšeli několikrát. V atmosféře strachu z pandemie už většina klíčových médií převzala úlohu krizového šiřitele názorů vlády,“ napsal autor datové analýzy Michopulos.
A v praxi to pak vypadalo třeba následovně, jak ukazuje jeho analýza zpráv z 18. 3.: „Ve večerních Událostech mluví Andrej Babiš v živém vstupu a Marcela Augustová se ho ptá, jestli nebylo chybou pozdní svolání Ústředního krizového štábu. Tato otázka zazní tři týdny od ohlášení prvního infikovaného pacienta. Předseda vlády začne číst z připraveného papíru útoky na předsedu Senátu Miloše Vystrčila a viní ho z komplikování vztahů s Čínou. Čte dlouhé pasáže, ve kterých chválí sám sebe a vládu a pomlouvá na přeskáčku kdekoho. Moderátorka ho ani jednou nepřeruší, a když Babiš dočte celý připravený text, rozloučí se s ním Marcela Augustová větou: „Děkujeme, pane premiére.“
Tolik k tomu, jak jsou novináři na premiéra a jeho vládu oškliví a zlí.
Během léta jsme pak v reálu při sledování nákazy v dolech OKD zažili, jak nefunguje chytrá karanténa. Pak jsme sledovali, jak hygiena nezvládá trasování a nikdo se těm nešťastným ženským, které jedou nadoraz, nesnaží pomoci. Vláda naopak povzbuzovala Čechy v cestování, zcela rozvolnila veškerá opatření a znepokojivé trendy v covidové situaci v zemi, které se objevily už s koncem školního roku, jednoduše ignorovala.
Realita je dnes taková, že se nákaza v zemi vymkla kontrole.
Jak to? Počty pozitivně testovaných rychle rostou, selhalo trasování a u podstatné části nakažených díky tomu nevíme, kde se nakazili. Máme problém i s včasným testováním.
A stockholmský syndrom médií tak pomalu začíná mizet.
Možná se v příštích dnech stane zázrak. Křivka nákazy se zploští, virus nezesílí a nemocnice nebudou plnit pacienti s vážnými příznaky. Zatím tomu ale bohužel nic nenasvědčuje. Normálnímu člověku v takové situaci dojde, že je proto lepší být připravený. Kdyby nastala ta horší varianta.
Jenže co když vláda ve skutečnosti zase nic nedělá? Co když se chová stejně jako na jaře, kdy premiér i ministr zdravotnictví ujišťovali, že ochranných pomůcek je dost, abychom pak pro doktory doma šili roušky?
Zkušenost zjara zkrátka novinářům velí, aby se dokola ptali vlády: Udělali jste dost? Jaké máte připravené scénáře? Jaké jsou kapacity lůžek? Kolik máme plicních ventilací? A odpovědi ministrů konfrontovali s informacemi z terénu.
Jen tak budeme vědět, jak si skutečně stojíme.
Premiér tomu říká strašení, já tomu říkám podstata novinářské práce. Upřímně musím říct, že bych o koronaviru taky ráda nepsala. Není to nic, v čem bych se vyžívala, a věřím, že většina kolegů to má stejné.
Důvod, proč o tom píšeme, je jediný. Vláda nás doteď nedokázala ujistit, že to má pevně v rukou. Nikdy žádné své rozhodnutí nepodložila veřejnou analýzou, kde by své kroky opřela o jasná data. Proč se tak rozhodla a co od toho čeká.
Důkazem, že takový postup na důvěryhodnosti nepřidá, jsou vládní veletoče z konce prázdnin. Tehdy premiér osobním zásahem zhatil plány epidemiologů na přísnější používání roušek. Aby je pak za pár týdnů vláda musela kvůli nezvládnuté situaci opět zavést. Řídila se v prvém případě analýzou? Nebo v druhém? Ani jedno. Jak totiž pravil premiér, řídila se jen selským rozumem.
Jenže ten zjevně nestačí, jak se ukazuje na vývoji posledních týdnů. Proto novináři i odborná veřejnost tolik volají po zpřístupnění zdrojových dat o nákaze. Jenže ta Babišův tým odmítá vydat, za což ho mimochodem čekají žaloby.
Novináři nejsou svatí. Dělají chyby, někteří se z nich i snaží poučit. Ale se strašením, jak tomu říká premiér, rozhodně přestat nesmí. Při schopnostech této vlády to je skoro povinnost.
