Článek
Je to poprvé, kdy přímo voliči Andreje Babiše v přímém přenosu vidí, jak moc mu na nich (ne)záleží.
„Já bych řekl, že Praha není ohrožena. Situace je, bych řekl, nadmíru výtečná. Všechny orgány pracují, jak mají.“
„Není pravda, že by naši zdravotníci neměli respirátory. Tak mi řekněte kde, a já jim to dnes osobně dovezu.“
Tyhle dva výroky dělí osmnáct let. První pronesl v roce 2002 tehdejší pražský primátor Igor Němec pár hodin před tím, než povodeň zatopila nepřipravený Karlín a pražské metro.
Autorem toho druhého je aktuálně český premiér Andrej Babiš. Ještě v sobotu ráno trval na tom, že lékaři a zdravotníci bojující s koronavirovou epidemií mají dostatek ochranných pomůcek a on má vše pod kontrolou. Byla to lež. I jeho vlastní ministr zdravotnictví o pár hodin později pod tlakem zoufalých doktorů musel přiznat, že jen respirátorů chybí nejméně milion.
Mohla bych teď psát o tom, že neschopnost Andreje Babiše a Igora Němce je zcela srovnatelná. Nejenže nejsou respirátory a roušky, ale Babišova administrativa nedokáže zajistit ani dostatečné testování.
Mohla bych psát o tom, že nesrozumitelné projevy současného premiéra připomínají normalizační slovník Miloše Jakeše a rozhodně nevedou k uklidnění občanů. Spíš naopak, jak dokazují prázdné regály u vybraného zboží v drogeriích a potravinách.
Mohla bych psát o tom, že za těch posledních třicet let, co práci politiků sleduji z pozice novinářky, jsem podobné selhání a amatérismus v krizových situacích nezažila. Ani při takových vypjatých okamžicích, jako byly povodně, finanční krize či dělení federace. Bez ohledu na to, jestli vládla pravice nebo levice.
Řekla jsem si ale ne.
V posledních dnech, kdy jsem kromě popisování boje s koronavirovou nákazou stejně jako většina obyvatel sháněla roušku nebo respirátor, jsem mluvila se spoustou lidí. Jejich příběhy, práce a odhodlání jsou v jistém smyslu mnohem důležitější než Babišova nemohoucnost.
Ukazují, že i přes všechen ten normalizační marasmus, který kolem sebe premiér rozsévá, pro lidi pořád ještě něco znamenají slova jako soucit, solidarita a nezištná pomoc těm, na které se mocní vykašlali.
Lékaři léčili, i když neměli potřebné vybavení. „Celý život pomáhám nemocným. Mám se teď k nim otočit zády? Když mě možná nejvíc potřebují?“ odpověděl mi dětský lékař na otázku, jestli se nebojí bez respirátoru vyšetřovat nemocné.
Soňa Peková a její laboratoř Tilia zase napnuly své síly do vývoje nového, rychlejšího testu na nákazu. Nabízí je jiným pracovištím zdarma. Navzdory tomu, že její laboratoř stát ze samotného testování vyšachoval.
Magistra v lékárně, kde jsem v životě nebyla, mi na otázku, jestli náhodou nemají roušku, odpověděla: „Ale paní Slonková, vždyť o tom každý den píšete. Samozřejmě že nemáme.“ A přidala podrobný návod, jak ji doma vyrobit.
Studenti školy, kde jsem před časem byla přednášet, se ozvali, že jsou připraveni donášet seniorům nákupy. V zavřených divadlech šijí místo kostýmů roušky.
Zkrátka minimálně část společnosti se rozhodla, že udělá všechno pro to, aby potřební nezůstali napospas. Když už to nedokáže zařídit ministerský předseda.
Igora Němce tehdy po pražských povodních stála jeho neschopnost kariéru. PR tým Andreje Babiše teď dělá všechno pro to, aby se to nestalo i jemu.
Už před deseti dny z okruhu premiérových spolupracovníků uniklo, že největší starostí Marka Prchala a spol. je právě mediální obraz premiéra, který vznikne kvůli nedostatku roušek. Tušili, že se na ně řítí průšvih obřích rozměrů, jaký ještě neřešili. Je dost dobře možné, že to mediálně uhrají i tentokrát. Ostatně možná stačí nedávat prostor při živě přenášených tiskovkách vlády nepohodlným novinářům a chodit jen na bezpečnou půdu sólo rozhovorů.
Nejsou nepříjemné otázky, nejsou problémy.
Každopádně je to ale poprvé, kdy přímo voliči Andreje Babiše v přímém přenosu vidí, jak moc mu na nich (ne)záleží. Jsou to totiž vedle doktorů právě senioři, které vystavil „jejich“ premiér svojí neschopností největšímu riziku. Tedy lidé, kteří dnes tvoří hlavní část jeho voličské základny.
