Článek
Ani půlstoletí nezahojilo všechny rány.
Jaroslav Zajíc se do konce svých dnů neztotožní se smrtí bratra Jana. Upálil se 25. února 1969 na protest proti sovětské okupaci a komunistickému režimu a po Janu Palachovi se stal Pochodní č. 2.
„Já jsem se s touto formou protestu nikdy nesmířil a do konce svých dní nesmířím. Skutečnost je ale taková, že se vždycky v národě objeví lidé, kteří tuto úlohu sehrají. Když se podíváte třeba na parašutisty Kubiše s Gabčíkem, vidím tam jisté paralely,” zamýšlí se Jaroslav nad Janovým činem.
I po půlstoletí se mu hovoří těžko. „Byl to protest proti čirému zlu. Tito kluci zvolili extrémní formu protestu, protože doufali, že to lid vyburcuje,” dodává Jaroslav.
Podle něj se jen hrstka odvážných dokáže odhodlat k něčemu, co se stane spouštěčem společenských změn.
„Většina lidí se bojí, jen pár vystoupí z řady a dokážou ostatní strhnout. Paradoxně až po dvaceti letech v Palachově týdnu a v jiné generaci jejich čin Palacha a Jendy zafungoval. Je to možná jistá zákonitost. Lidé se tehdy nechali několikrát zmlátit. Přišli znovu a znovu. A nakonec společnost přiměli k velké reakci,” vrací se k počátkům sametové revoluce, která v roce 1989 skoncovala s komunistickým režimem.
Jaroslav Zajíc v rozhovoru mluví o útlaku rodiny i o poznání zlých lidí a opravdových přátel.
Rozhovor najdete v úvodním videu.
