Článek
S Václavem Havlem se přátelil od sedmnácti let. Martu Kubišovou v listopadu 1989 „vystrčil“ na balkon Melantrichu, aby zaplněnému Václavskému náměstí zazpívala Modlitbu pro Martu.
Dnes hudební kritik Jiří Černý vzpomíná, že v jednom z rozhodujících momentů sametové revoluce nebyl vůbec nervózní: „Uměl jsem to s mikrofonem, věděl jsem, že se nesmím přeřeknout. Myslel jsem na technické věci. Kdybych myslel na to, že pode mnou stojí dvě stě tisíc lidí, bylo by to jiné.“
Byl ale překvapený, že to „prasklo“, pád komunismu v Československu nečekal. „Nenapadlo mě, že to komunisté za týden všechno prohrají. Oni vůbec neměli čas se vzpamatovat,“ říká ve Výzvě Seznamu.
Zvolení Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989 dodnes považuje za zázrak. „Znalo ho hrozně málo lidí. Zdálo se mi, že při volbě nebude hrát žádnou roli, když ho disidenti měli za přirozeného vůdce. Nikdy mě nenapadlo, že ten starý komunistický parlament bude do posledního muže a ženy volit Havla, že jsou to takoví zbabělci.“
Slabý Hutka a zklamání z Nohavici
Hudební publicista Černý ve Výzvě komentuje i politickou angažovanost umělců a současné české protestsongy. Například Ovarovou revoluci Jaroslava Hutky označuje za umělecky slabou.
Kritický je také ke svému dlouholetému příteli Jaromíru Nohavicovi, který začátkem listopadu v Moskvě převzal od prezidenta Vladimira Putina Puškinovu medaili za „zásluhy o upevnění přátelství mezi národy“.
„Musí vědět, jak je na tom intelektuální opozice v Rusku. Přijetí státní ceny je typ veřejného vyjádření a on musí vědět, že tím posiluje Putina a podtrhává ty lidi, co tam už několik let chodí každý týden demonstrovat proti tomu systému,“ říká Černý.
Proč v roce 1989 nenavrhoval Václava Havla jako kandidáta na prezidenta? V čem se spletl v porevolučním hodnocení komunistů? A proč podle Jiřího Čerrného žijeme v normálně fungující demokracii?
Podívejte se na celý rozhovor v úvodním videu.
