Článek
Konec sedmdesátých let minulého století, to byla doba, kdy se o Pavlíčkovi začalo mluvit jako o nadějném muzikantovi. Jeho jméno začalo hodně silně rezonovat po založení Pražského výběru, jehož produkce nešla tehdejším komunistickým kulturtrégrům pod nos, a proto kapela více nehrála, než hrála. Její výtečná deska, lidově zvaná Straka v hrsti, se nesměla dočkat vydání (k tomu došlo až v roce 1988), a proto se celá osmdesátá léta šířila tahle nahrávka z kazety na kazetu. Taky jsem měl doma jednu. Zvuk opravdu nic moc, ale obsah, ten byl důležitý.
S kytarou, respektive kytarami, je Michal Pavlíček srostlý, jsou podstatnou součástí jeho duše i těla. Ale není podle vlastních slov jejich sběratel. „Mám jich doma 15 nebo 20, nevím to přesně, ale všechny jsou funkční. Během vystoupení jich vystřídám i patnáct,“ říká ve stém dílu Ušáku. A vypráví o tom, jak ho ta která kytara může inspirovat, jak se na každou hraje trochu jinak a že některá má docela drzé čílko. Z jeho znalostí kytarových tajemství těžil a těží Pražský výběr, BSP, Big Heads, Stromboli, Bára Basiková a dlouhá plejáda ať už sólových interpretů, tak i dalších hudebních uskupení.
Ne každému se povede vystoupit na jednom jevišti s Rolling Stones, ZZ Top, Kiss či Frankem Zappou. Pavlíčkovi s různými uskupeními ano. Sám říká, že se leckdy musí na pódiu doslova rvát s pocitem, že mu to zrovna dnes nejde úplně ideálně, ale když se podívá o něco později na záznam, bývá překvapený, jak dobře koncert vypadal. Muzika zkrátka někdy bývá boj, ale kdo ho nepodstoupí, na vrchol se určitě nedostane.
Tvorba Michala Pavlíčka je nesmírně pestrá, neomezuje se na jeden styl. „Když píšu rockovou písničku, tak vím, že ta není pro Pražský výběr, ale pro BSP, stejně tak, když skládám zasněnou skladbu, vím, že je určená Stromboli.“ Stoprocentním důkazem skladatelské všestrannosti je poslední album z loňského podzimu Pošli to tam. Od rockové pecky přes melancholickou baladu, undergroundovou temnotu až k instrumentálkám, v nichž pochopitelně hrají prim opět a zase kytary. A tak to bude u Michala Pavlíčka vždy. Zaplať pánbůh…
