Článek
Sametová revoluce vypukla v Hradci Králové v pondělí 20. listopadu a spustili ji především herci a studenti. Divadelníky k tomu přiměly informace režiséra hradeckého Divadla Vítězného února Oldřicha Kužílka a dramaturga Jaroslava Etlíka. Ti se víkend předtím zúčastnili pražského setkání zástupců divadel, které vyústilo ve stávku herců několika divadel v Praze. K ní se posléze připojili i herci z hradecké divadelní scény.
Pro studenty bylo prvním signálem přicházejících změn náhlé přerušení výuky na univerzitě. „Že se něco děje, jsme naplno zjistili v pondělí. Ve škole jsme měli začínat Mezinárodním dělnickým hnutím, které ale zrušili. Takže jsme nejdřív měli radost právě kvůli tomu, protože ten předmět neměl nikdo rád,” vzpomíná dnes již lékárnice Hana M. a dodává, že nějaké indicie se ale k hradeckým studentům dostaly už o víkendu.
Studenti farmacie plánují další kroky.
S přerušením vyučování tehdy souhlasila většina profesorů.
K divadelní stávce se tedy přidali i studenti. Ti hned v pondělí založili stávkový výbor. „To byli lidé, kteří v dalších dnech jezdili do Prahy do centra dění, kde pro nás sbírali nejčerstvější informace,” vysvětluje tehdejší studentka farmacie. Ke stávce se podle ní vedle Farmaceutické fakulty UK přidala i Pedagogická a Lékařská fakulta. Stávkovat prý nešla jen tehdejší Vojenská lékařská akademie, která to měla zakázané. Ke studentům se připojila i většina profesorů, kteří jim dovolili scházet se v hlavní aule, takže se na univerzitě v revolučních dnech neučilo.
Vedle hradeckých studentů jezdících do Prahy zjišťovat informace o dění v hlavním městě jezdili naopak rozšiřovat povědomí i herci z Prahy do krajských a dalších měst. Jedním z nich byl i herec Petr Kostka, kterého se Haně M. podařilo zachytit při projevu.
Herec Petr Kostka, který přijel do Hradce Králové informovat o dění v Praze.
Radši nic neříkej
„Informovanost byla strašně špatná – nebyly mobily a po telefonu taky nebylo jednoduché si volat. Pamatuji si, jak jsem kvůli událostem v Hradci volala rodičům a oni říkali: ‚Radši do toho telefonu nic neříkej,’ protože mohly být odposlouchávané a nikdo nevěděl, co bude,” popisuje bývalá studentka farmacie.
Tisk, tehdy ještě v područí komunistické strany, o násilnostech na Národní třídě neinformoval. První deník, který se o tom odvážil napsat, bylo Svobodné slovo. Hradečtí studenti na něj proto podle vzpomínek Hany M. od časného rána pravidelně stáli frontu i přes chladné, téměř zimní počasí. Novin navíc bývalo jen omezené množství, vstávat kolem čtvrté ráno se proto prý vyplatilo. „Najednou to pro nás bylo nepředstavitelné, že se do novin dostalo něco, na co bylo do té doby informační embargo. V novinách byste si nikdy nepřečetli něco, co by šlo proti komunistům, a teď to tam najednou bylo.”
„Tenhle řidič autobusu nemohl projet, protože jsme šli po silnici, takže se nás ptal, co se děje. Ten byl asi zrovna v pohodě, ale samozřejmě jsme narazili i na lidi, kteří nám to nevěřili."
Studenti se v Hradci Králové kvůli plánování dalších kroků scházeli hlavně na kolejích, kde bydleli studenti medicíny i farmacie. Odtamtud se v úterý 21. listopadu společně vydali na Žižkovo náměstí v historickém centru města. Na místě pak přečetli své důvody ke stávce a také požadavky.
Na Velkém (tehdy Žižkově) náměstí posléze demonstrace probíhaly každý den až do generální stávky 27. listopadu. Nejprve tu protestovali hlavně studenti, podle vzpomínek Hany M. se k nim postupně začali přidávat i ostatní lidé. Nechyběl ani lidský řetěz na znamení pospolitosti a soudržnosti.
Hradečtí studenti scházející se před kolejemi.
Stávkující studenti.
Na rychlý spád protestních akcí měla podle lékárnice vliv informace o údajném ubití studenta Martina Šmída v Praze během policejního zásahu 17. listopadu. „Sice to asi byla účelově vypuštěná informace, aby události nabraly správný směr. Dění v jednotlivých městech to ale tenkrát celkem popohnalo, i když se to pak samozřejmě dementovalo a nebyla to pravda,” vzpomíná Hana M. K násilí podle ní v Hradci Králové při protestech na rozdíl od Prahy nedocházelo.
Provizorní temná komora
„Když nebyla demonstrace, scházeli jsme se před kolejemi nebo v prostorech uvnitř. Tam jsem potom později vyvolávala fotky – v suterénu kolejí jsme si udělali provizorní temnou komoru. Fotky, nápisy, to všechno se rozšiřovalo po městě, aby se co nejvíc lidí dozvědělo, co se děje,” vysvětluje lékárnice.
Pro studenty bylo především důležité dostat na svoji stranu dělníky, na kterých si tehdy socialismus zakládal. „Chodili jsme do podniků a továren – v nich byla ta síla, v dělnickém lidu. Jezdilo se nejenom po Hradci, ale i do okolí. Vždycky se vybralo několik lidí a ti vyrazili s materiálem přesvědčovat dělníky, aby se přidali k nám,” uvádí.
Přesvědčování prý nebylo vždy jednoduché, pracující studentům často nevěřili a z podniků je vyháněli. „Strach měli především ředitelé firem. Pár dní to trvalo, postupně se pak ale přidávali.”
Protestní akce vyvrcholily po celé republice včetně Hradce Králové generální stávkou 27. listopadu. Na Žižkově náměstí se tehdy na podporu požadavků studentů sešlo na dvacet tisíc lidí. „To už se potom přidali i lidé z podniků a nám už bylo jasné, že je vyhráno,” říká tehdejší studentka farmacie.
Hana M. se v listopadu 1989 v Hradci Králové zúčastnila pouze prvních dvou demonstrací, v následujících dnech ji totiž přemohla angína. Nechodila tak sice do ulic, pracovala však alespoň na vyvolávání fotografií, které byly důležitou součástí tehdejší komunikace s ostatními lidmi. „Chtěla jsem být potřebná, tak jsem byla aspoň u fotek,” vzpomíná. Ven s fotoaparátem znovu vyrazila až v den generální stávky, tedy 27. listopadu.
Nejoblíbenější fotografie Hany M. z revolučních dní.
„Když jsem na náměstí zahlédla v okně maminku s miminkem v náručí, říkala jsem si: Tak tohle dítě už bude jednou smět cestovat svobodně, aniž by muselo při cestě za svojí tetou do Západního Berlína shánět výjezdní doložku, prokazovat dostatečně kvalitní prospěch ve škole a tak dále. Pak mi došlo, že takhle už vlastně budu moci cestovat i já,” uzavírá Hana M.
