Článek
Tenhle článek jsem napsal „na míru“. Pro sebe. Protože „pro všechny“ se napsat nedá, lépe řečeno já osobně jsem z takových textů nezjistil to, co potřebuji vědět.
A taky proto, že jde o téma, ve kterém mám svého „koně v dostihu“, jak se říká. Tím „koněm“ je to, že chci žít na podzim 2021 pokud možno normální život, radostný a spokojený, a zároveň chci, abychom já i moji blízcí zůstali zdraví. A chovali se slušně a ohleduplně k lidem kolem sebe.
Dostali jsme se do velmi nešťastné situace, kdy víc energie věnujeme sporům mezi sebou než tomu, jak pandemii překonat. Měli bychom se chovat racionálně, ale místo toho „zaujímáme stanoviska“ a bojujeme jako lvi za to, že mám „pravdu“ a jiní se „mýlí“.
Co hůř, přiřazujeme ke svým názorům a stanoviskům jakési morální kvality. Pleteme si praktická opatření a ideje, lépe řečeno jsme obojí propojili, a i to nám často brání chovat se rozumně. Protože tohle není válka idejí, a už vůbec ne abstraktních. Tohle je snaha projít důstojně a pokud možno bezpečně situací, kde rozhodují přírodní zákony.
Řešíme reálný a praktický problém. Abych se vrátil na počátek textu, nepotřebuji vědět, kdo „má pravdu“ v nějakém vyšším, absolutním smyslu. Chci vědět čistě věcně, co mám dělat, abych minimalizoval riziko a maximalizoval možnost běžně žít. Jak se mám chránit, co můžu a co bych neměl dělat.
Nezajímají mě metafory a myšlenkové konstrukce, ale například to, jestli si mám nasadit respirátor v taxíku. Bez ohledu na to, jestli mi řidič říká, že je to oukej.
Jak jsem už napsal, je to text „na míru“, odpovídá tedy na otázky, které si kladu já. Jestli v něm chcete najít ponaučení, hledejte ho s přihlédnutím k tomu, jaká je vaše konkrétní situace. A vůbec neříkám, že jsem našel správné odpovědi a že budou fungovat i pro vás. Ale lépe to nešlo.
Kdo jsem: 53letý muž, v relativně dobrém zdraví odpovídajícím věku. Nemám nadváhu, každý den cvičím, hodně se hýbu. Piju alkohol, ale ne moc. Jím ne úplně zdravě, ale střídmě. To samé platí pro mou ženu. Mám rodiče okolo 80 let, rovněž relativně v dobrém zdravotním stavu, a děti mezi dvaceti a třiceti. Všichni jsme naočkovaní.
Co chci vědět: Jak se máme chovat a co dělat, abychom sebe i ostatní co nejméně ohrožovali. Všichni máme své zájmy a svou práci (tu samozřejmě s výjimkou rodičů), a chceme být pandemií co nejméně ovlivněni. Jistěže bychom na ni nejradši vůbec nemysleli, ale všichni jsme natolik inteligentní, že víme, že když zavřete oči, tak problémy nezmizí.
Jak jsem postupoval: napsal jsem seznam několika otázek, na které buď nevím odpověď, anebo „vím“, ale zároveň si uvědomuji, že spousta lidí má na tu samou otázku odpověď opačnou. Pak jsem si vzal tužku a sestavil seznam lidí, které v oblasti medicíny či souvisejících přírodovědných oborů považuji za největší kapacity.
Nakonec jsem na něm měl asi patnáct jmen. Všem jsem napsal, že připravuji tento text, a předložil seznam otázek. Asi polovina odpověděla. Když je cituji, jsou to jejich stanoviska a názory. Když píšu bez zmínění konkrétního člověka, jsou to mé závěry a interpretace. Z čehož plyne, že případné chyby či omyly jsou také mé vlastní.
Zde je mých 10 bodů pro covidový podzim v Česku 2021:
1. Být naočkovaný je správné. Jak jsem zmínil, jsme naočkovaní celá rodina. Moc jsme v této věci neváhali. Osobně jsem racionální člověk, který věří vědě. Objev vedoucí k tzv. mRNA vakcínám považuji za jeden z největších v biologii za dlouhou dobu. A ano, jsem přirozeně skeptický, například k farmaceutickému průmyslu. Ale v tomto ohledu benefit vysoce převažuje známá rizika.
2. Ano, vakcíny nejsou bez rizika. Víme, že v určitém procentu způsobují nepříjemné vedlejší účinky a že v extrémním případě můžou skončit i hospitalizací nebo smrtí. A ano, uvědomuji si, že vakcíny byly vyvinuty rychle a testovány a schváleny ve zrychleném režimu.
Na druhou stranu, vzhledem k tomu, jak rozsáhlou akcí očkování proti covidu je (velmi hrubý odhad je 6 miliard naočkovaných dávek vakcíny!), máme neuvěřitelné množství dat, které se zároveň každý den zvyšuje. Jinak řečeno, víme o vakcínách a jejích účincích víc než o onemocnění, kterému mají zabránit.
Nevíme nic o dlouhodobých účincích. Ale zrovna tak nevíme nic o tom, jaké mohou být dlouhodobé dopady covidu. Je to nemoc způsobená „novým“ virem, který to slovo má dokonce v názvu.
Všichni ti, které jsem oslovil, očkování doporučují a považují za správné.
3. A ano, vakcíny nefungují tak dobře, jak jsme si před začátkem masového očkování mysleli. Nejsou „tečkou“ za pandemií, protože jejich účinnost je nižší, než naznačovaly první studie. A v čase se dál snižuje, rychleji než původně odhadovali jejich tvůrci.
Na druhou stranu, možná jsme si po prvních zveřejněných studiích vytvořili příliš velká očekávání. „Původně se říkalo, že ochrana kolem 60 až 70 procent bude úspěch a pro řešení pandemie to bude významná pomoc,“ připomíná epidemiolog Rastislav Maďar, děkan lékařské fakulty v Ostravě. Je pravda, že rychle zapomínáme.
Plně očkovaní lidé se mohou covidem nakazit, vážně onemocnět i zemřít. To jsme věděli od začátku (účinnost nikdy nebyla deklarovaná jako stoprocentní), a jestliže je dnes celosvětově plně očkováno cca 2,8 miliardy lidí, je jasné, že stovky milionů onemocní, desítky miliónů budou mít vážný průběh a milióny lidí zemřou.
Zároveň platí, že vakcíny nabízejí proti posledním dvěma alternativám poměrně silnou ochranu, byť i ta v čase klesá. Očkovaní lidé mohou covid šířit, ale méně a kratší dobu než neočkovaní. Kritici očkování mají pravdu, když říkají, že za trvající pandemii nenesou vinu pouze neočkovaní, ale už neříkají, že by se očkováním toto riziko dalo výrazně snížit.
Co zůstává s otazníkem (a mé situace se netýká, protože mám děti dospělé), je očkování mladých lidí a mladistvých. Rodiče nezajímá „epidemiologický benefit“ toho, že své dítě nechá naočkovat. Zajímá ho pouze a jedině to, zda očkování zvýší, anebo sníží riziko jakýchkoli zdravotních problémů.
K tomu je poctivé napsat, že na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Kdybych měl děti, tak je do 12 let asi očkovat nenechám, později spíše ano.
4. Důležitá otázka. Mám si nechat dát třetí dávku? Odpověď: Ano. Shodují se na tom prakticky všichni, kterých jsem se na to ptal. „Ano, půjdu na ni sám hned, jakmile na mě přijde řada,“ napsal mi například epidemiolog Hynek Pikhart, působící na University College London. „Ano, zejména pokud jste neprodělal covid,“ tvrdí imunoložka Martina Koziar Vašáková, přednostka Pneumologické klinicky v Krči a náměstkyně ministra zdravotnictví.
Jediné trochu zdrženlivější stanovisko mi řekl Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEM. „Doporučil bych vám to v této chvíli a v dnešní epidemiologické situaci, pokud by vám bylo o pár let víc. Řekněme šedesát. Ale ta situace se může do konce roku změnit,“ říká.
5. Mají si nechat dát booster neboli třetí dávku mí rodiče? Ano. Tam neexistuje nejmenší pochybnost, u nikoho z těch, které jsem oslovil.
6. A mé dospělé děti? Shrnul bych odpovědi jako opatrné „asi ano“, po kterém často zaznělo nějaké vysvětlující či upřesňující „ale“. „Ano“ říká například kardiolog Josef Veselka a Hynek Pikhart, Petr Smejkal radí počkat (jak se bude vyvíjet situace a až budou další data). „Odolnost proti infekci to u nich zvýší,“ říká imunolog Václav Hořejší, ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. A lékař Martin Šimša, který je autorem velmi sledovaného a v době covidu respektovaného twitterového účtu @Simmar_cz, mi napsal: „Pokud dobře tolerovaly první dvě dávky, pak bych jim booster doporučil.“
7. Zdravý očkovaný člověk bez příznaků se nemusí testovat. Na to jsem se zeptal, opět ze své pozice padesátníka, který nemá rizikovou práci ani rizikové chronické onemocnění. A odpověď, kterou jsem dostal (a přijal), byla v tomto bodě nejpřekvapivější: NE. Pokud necítím příznaky, nebo jsem nebyl v kontaktu s někým pozitivním, všichni odpovídají, že testování smysl nedává.
Může to být něco, co podpoří vnitřní klid, zejména když člověk plánuje návštěvu lidí, kteří jsou rizikoví. Nebo když absolvujete nějakou událost s vyšším rizikem. Některé instituce k tomu své zaměstnance vyzývají. Hynek Pikhart z Londýna napsal: „Na pracovišti máme doporučeno se testovat dvakrát týdně, já sám se testuju tak dva až tři dny poté, co třeba navštívím větší kulturní nebo sportovní akci“.
Ale konsensus je, že to pro běžný život nutné není a že to bilanci rizik nijak výrazně neovlivní.
8. Mám si nechat změřit protilátky? Ne. Opět velmi jednoznačná odpověď, až překvapivě. Měl jsem za to, že právě množství protilátek by mohlo být určitým objektivizujícím parametrem, který by zároveň usmířil naočkované s těmi, kteří se nechtějí nechat naočkovat, protože jsou přesvědčeni, že mají dostatečnou přirozenou imunitu.
Zdálo by se mi to fér a rozumné. A bral bych to i jako dobrou indikaci toho, zda potřebuji již zmíněnou třetí dávku.
JENŽE: „Ani nízká hladina protilátek neříká, že imunita nebude fungovat,“ tvrdí Šimša, a Pikhart to potvrzuje z druhé strany: „Není konsensus, jaké hodnoty jsou dostatečné, aby člověk neonemocněl.“ Zkrátka, „nedává to žádný praktický smysl“ (Hořejší).
Dnes používané testy navíc nejsou standardizované, takže každý měří trochu něco jiného, a bylo by velmi obtížné je porovnávat. Měření protilátek se stalo populární a hodně se o něm mluví, ale nikdo z „mých“ expertů vlastně neví, proč to tak je.
Někteří si přitom sami vlastní protilátky měřili, zejména poté, co byli očkováni. Ale dalo jim to jen určitou relativní informaci, podle toho, jak se množství protilátek měří v čase, případně jak se liší od hodnot naměřených u kolegů. Ale všichni dodávají, že šlo vždy o informace „pro zajímavost“, případně v rámci nějaké studie, kde mají přesně danou důležitou roli, ovšem bez zobecňujícího přesahu.
A samozřejmě, v budoucnu se to může změnit. „K uznávání protilátek velmi pravděpodobně dojde, ale bude to vyžadovat víc studií a dat, a taky mezinárodní konsensus,“ říká Maďar.
9. Co mám dělat, když covidem onemocním? Podle mě otázka, na kterou překvapivě málo lidí zná odpověď. Po roce a půl pandemie čteme, že metody léčby pokročily (ve fázi klinických testů jsou nové léky, například od Mercku), a známe anekdotické případy těch, kteří se díky intenzivní terapii nemoci v podstatě vyhnuli. Viz třeba loni Donald Trump, teď nedávno komik a podcaster Joe Rogan. Ten byl tři dny po objevení symptomů opět negativní.
Velmi slibnou léčbou je aplikace tzv. monoklonálních protilátek, ta však dává smysl co nejdříve po objevení prvních příznaků. Rozhodně ne již při těžkém průběhu nemoci. Léčba je drahá, nicméně v českých nemocnicích je těchto léků poměrně dostatek. Doporučuje se nasadit pro rizikové pacienty.
„Velmi dobře fungují. Potlačí virus, sníží virovou nálož,“ říká o léčbě monoklonálních protilátek primář Martin Straka z nemocnice v Sokolově. „A jsou v každé nemocnici. Potřebujete mít pozitivní PCR test a jeden rizikový faktor, kterým je i hypertenze nebo obezita. Když se do nemocnice nedostanete, což se může stát, pak existuje antivirotikum v tabletách. Já bych si ho doma vzal.“
Všichni pak samozřejmě doporučují kontaktovat svého praktického lékaře. Covid „vyležet“ se nedoporučuje, zvlášť když nastanou silnější příznaky. „Praktik by měl hned po pozitivním testu posoudit, pro jakou léčbu jste případně kandidátem,“ říká Smejkal.
Zároveň se ale všichni shodují na tom, že ne vždy to jsou praktici schopni nebo ochotni rozhodnout. „Když praktik neví, doporučuje se obrátit na plicní nebo infekční oddělení v nejbližší nemocnici. Samoizolace má smysl u zcela zdravých lidí do 45 let. Ale i ti by se měli pozorovat, zda nevzniká dušnost, neobvyklé bolesti a další příznaky,“ říká Martin Šimša, který jako lékař středočeské záchranky vozil vážné případy pacientů s covidem do nemocnice. Včetně těch mladších.
10. Co pro běžný život představuje riziko? Mám pro nadcházející období změnit chování a sám se omezit? Tady je jednoduchá, poměrně pozitivní odpověď. Pokud jsem očkovaný, pak experti soudí, že to není třeba.
„Pro relativně zdravého očkovaného nevidím riziko skoro nikde. Sám chodím prakticky všude,“ říká Straka. „Rizikové je především nenechat se očkovat,“ opakuje dnešní vakcinační mantru Hořejší. Veselka pak vidí potenciální riziko na akcích, kde se míchají očkovaní a neočkovaní. Což je asi pravda, při současné relativně nízké proočkovanosti (necelých 57 procent) to je však asi skoro všude. Jak to řešit? „Respirátorem,“ říká Veselka.
Zajímavý postřeh má Pikhart: „Osobně doporučuju minimalizovat dlouhý kontakt právě s neočkovanými lidmi. Většinou mají celkově sklon k podceňování možnosti nákazy a rizikovějšímu chování.“
Takoví lidé se dají poznat i jinak: například že nenosí respirátor ani tam, kde je to nařízeno nebo doporučeno. „Popírání“ rizika je obvykle v jednom „balíčku“ s různými druhy rizikového chování: od ignorování všech doporučení až po odmítání očkování.
Bonusová otázka je zjevná: Jak moc může relativně nízké riziko ovlivnit zhoršující se epidemiologická situace? Může opět dojít k vysokému zatížení nemocnic, budou se zavírat školy, omezovat větší akce? Bude se opakovat to, co jsme prožili minulou zimu?
Osobně si myslím, že spíš ne. V Česku je mnohem víc lidí s nějakou formou imunity, vůle k drastickým vládním opatřením bude hodně nízká. Napoví i to, jak se bude v příštích dnech a týdnech vyvíjet situace v Británii a dalších zemích.
Poměrně nešťastná je v Česku situace ohledně konce Babišovy a nástupu nové vlády. Nedokážu posoudit, která strana si dělá větší naschvály (navzájem se obviňují z neochoty spolupracovat), ale je to v zásadě jedno. Považuji to za nedospělé a hloupé.
„Je pravda, že odcházející vláda UŽ nechce být moc tvrdá, a budoucí vláda JEŠTĚ nechce být tvrdá,“ komentuje to Rastislav Maďar.
Ale na druhou stranu, cynicky řečeno, loni jsme měli vládu rozjetou a s jasným mandátem, a víme, jak to dopadlo. Skoro se chce říct, že platí libertariánské „čím méně vlády, tím lépe“, a to i pro covid.
Nejvíc naše zdraví a společenská situace s tím spojená závisí na nás samotných. Ne každý to chce slyšet a dal by přednost tomu, aby za něj bylo rozhodnuto a postaráno. Covid nás – pokud bych chtěl být po deseti praktických radách trochu filosofický – učí i to, že ne na všechno je „pilulka“ a že někdy se každý musí sám rozhodnout, co je dobré a co špatné.
Ať se vám to povede.
