Tatiana Drexler: I tato StarDance byla krásná, ale to nejhezčí chybělo

„Letos se mi to s covidem zdálo celkově těžší: Psychická zátěž, starosti, aby všechno fungovalo, dojíždění z Německa. Poprvé jsem cítila, jak mě to pendlování vyčerpává,“ říká Tatiana Drexler v rozhovoru. Porotkyní byla už podesáté, jestli přijme nabídku i příště, zatím nechce předjímat.(Autorka rozhovoru se s Tatianou Drexler zná, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Letos občas nevyřadila soutěžící porota ani diváci, ale covid. Občas se také měnili tanečníci, jednou dokonce chyběla moderátorka, dvakrát byla změna v porotě. Jak moc to bylo náročné pro tebe?

Pro mě to určitě náročné bylo. Já beru tu nemoc a všechna opatření opravdu vážně, snažím se být ohleduplná. A očkování považuju za ohleduplné jednání. Snažíme se, abychom nikomu neublížili, nejsou tam jen mladí lidé. Mám sice pocit, že už i mnoho mladých lidí pochopilo, co znamená být ohleduplný, ale bohužel ne všichni ve StarDance. Takže jsme měli hodně lidí v karanténě a museli se hledat náhradníci.

Žiješ v Hannoveru, pravidelně, týden co týden, dojíždíš na přenos do Prahy. Věděla jsi pokaždé, kdo bude ten který týden tančit a s kým budeš sedět v porotě?

U tanečníků jsem přehled neměla, u porotců ano. Jsme v úzkém kontaktu, často si píšeme. Takže jsme věděla, že onemocněl Zdeněk Chlopčík a že místo něj produkce požádala Václava Kuneše. Celkově byl letošní ročník stejně krásný jako ty všechny předtím, jen ten závoj covidu byl prostě všude. Nekonaly se například párty po přenosech, to je škoda. Pro mě sice tolik ne, já jsem si jich užila dost. Ale ti mladí, kteří se strašně snaží, už neměli párty jako sobotní vyvrcholení toho celotýdenního dění. Ti, co si potřebovali poplakat, si tam poplakali, ti, co se radovali, tak se tam radovali. Všichni jsme se objímali. A tohle nejhezčí nám letos chybělo.

Když mluvíš o očkování jako projevu ohleduplnosti k ostatním, jak vnímáš názory některých lidí, že když člověk – tak jako ty – není obézní a sportuje, tak má dobrou imunitu a nic vážného mu nehrozí?

Ale ne všichni před kamerami a za kamerami okolo mě jsou vrcholoví sportovci s dobrou imunitou. A i když já jsem, tak bych si nemusela všimnout, že jsem infikovaná a mohla bych někoho nakazit. Tohle dost sleduju, včetně výzkumů.

To se v tobě probouzí vystudovaná matematička?

Možná. Matematické modely a vědecké výzkumy čtu raději než beletrii. Fakt si je detailně studuju. Bohužel pravděpodobnost se právě u covidu nedá vypočítat. Nemoc může skolit mladší lidi, než jsem já. A zdravé. Řada z nich těžce onemocněla a i po dlouhých měsících ještě nestojí na nohách. Ani těhotné mladé ženy nejsou v bezpečí.

Když jsme spolu mluvily na jaře, pochvalovala sis, jak vážně berou lidé v Německu protiepidemická opatření: Dodržují rozestupy, nosí roušky, očkují se. Jaká je situace dnes?

Různá v různých spolkových zemích. Země, které byly v západním Německu, mají devadesátiprocentní proočkovanost. Naopak Sasko z bývalé NDR má jen padesát procent…

V Česku je to něco přes šedesát procent.

Myslím si, že v postsocialistických zemích lidé ještě nepochopili svobodu. Že to neznamená „dělám si, co chci“, ale že součástí svobody je i ohleduplnost. Není pravda, že proticovidová opatření jsou politickou otázkou, jak se toho chytají nacionalistické strany, které se chtějí vymezovat a dělat problémy, jenomže do detailu nedomýšlejí, o co vlastně jde. Osobně bych to řešila zavedením povinného očkování. V Německu se to chystá. Tři čtvrtiny lidí jsou pro. Je to drtivá většina, která se nechce nechat stále omezovat těmi lidmi, kteří jsou sice velmi hlasití, ale v naprosté menšině.

Když se vrátíme ke StarDance, nedivila ses, že v době covidu se letošní ročník vůbec konal?

V létě byla ale situace jiná: Už bylo k dispozici očkování, lidé byli víc venku, nákaza se nešířila. Měli jsme pocit, že je to za námi. Takže když se StarDance začala připravovat, tak jsme všichni měli pocit, že už to bude dobré. Ale bohužel, ten virus na naše plány nebere ohledy. Nebere je ani na politické systémy, ani na ta či ona nařízení. Dělá si, co chce, svině!

Porotkyní ve StarDance jsi letos podesáté. Po minulém ročníku jsi mi říkala, že za celou dobu tě nejvíc překvapila herečka Pavla Tomicová. Platí to pořád?

U Pavly bych se vsadila, že nedojde ani do třetího kola, ale ona dotančila do finále! Seknu se dost často. Není to soutěž v tanci, jde hodně o sympatie. A já ty vaše české hvězdy až na výjimky neznám, takže netuším, jak jsou populární a jak se projevují v životě.

Hledáš si je před soutěží třeba na YouTube?

To ano. Letos mě mile překvapil Mirai Navrátil. Podívala jsem se na jeho koncert – a wau! Bomba! To je exploze, to je ďábel! A do studia přišel takový tichoučký, skromňoučký chlapeček. Tak jsem si říkala: Ježíši, kde to dítě bere na tom pódiu tu energii? To je zvláštní. Jako kdyby byl pro to narozený, pro to zpívání. To mě překvapilo.

A měla jsi svého favorita? Třeba po prvním kole, po druhém?

Já si myslím, že tentokrát má celá porota jednoho stejného favorita.

Aha. Jeho jméno mi před vyhlášením vítěze asi neřekneš.

Jasně, že ne.

Všichni jste chválili Terezu Černochovou, ale ta vypadla těsně před finálovou trojkou.

Myslím si, že byla fakt výborná na to, že je žena plných tvarů. To není často nejlehčí. Opravdu mě překvapila. Byla dobrá.

Stane se ti někdy při hodnocení, že jako porotkyně nevíš, co říct? Že ti dojde řeč?

Vždycky. Fakt pokaždé.

Vždyť už jsi porotkyní po desáté.

Ale mám pocit, že už jsem všechno řekla. Já samozřejmě vidím okamžitě, co je na tanci špatně a mohla bych udělat půlhodinovou přednášku, jak se zlepšit. Akorát, když je vidím, jak tam chudáčkové stojí a jak se třesou, srdce mi to láme. Já se snažím říct něco, co na tom bylo špatně, ale tak, abych neublížila a abych i pochválila. A většinou na to máme dvě věty, protože pan Fronc, což je druhý režisér, chodí po každém druhém vystoupení za námi k pultu a prosí: „Buďte kratší!“ Takže sedíš a přemýšlíš: Všechno je špatně, co řekneš, abys i pochválila? No… Jak to vymyslíš? Aha? Už teď? Mluv!

Víš, že oni nikdy netančili, a ty jim řekneš, že jdou přes paty místo přes špičky. Vždyť to je pro ně nepřirozené. To se nemůžou za tak krátkou dobu naučit.

Nemůžou, ale někteří se to naučí.

Ale pro diváky je to přece strašný detail.

To je detail? To je základní charakteristika pohybu. Základ! Kdybys šla normálně dup dup, bylo by to absurdní. Jako kdybys chtěla psát článek a neuměla „a“ a všude bys ho vynechala.

Víš, co mi vždycky naskočí, když tě vidím? „Vystri sa!“

Protože strašně moc lidí je hrbatých. Například Mirai je nenormálně shrbený. Nevypadá to dobře. Jak má tu partnerku držet? Vždyť ona chudinka má bolavá záda a on na ní takhle leží!

Bylo ti někdy někoho na parketu vyloženě líto?

Všech je mi líto. Vím, jak se tanec strašně těžko učí. Vypadá to, jako že to je hračka, ale kdo to nezkusil, neví, o co jde. Jestliže se to někdo aspoň trošku naučil jako mladý, tak má výhodu. Ale když je někdo akademický typ jako například paní farářka Martina Viktorie Kopecká a najednou má tancovat… Nikdo si neumí představit, jaká je to dřina.

Ale ona umí nejvýš vykopnout nohu.

Ano. Ale to bohužel není základní charakteristika žádného tance.

V kolika letech tanečníci začínají s tréninky? V šesti?

Myslím, že tohle úplně nehraje roli. Například Carmen Vincelj, která byla devětkrát mistryní světa, začala tancovat v šestnácti.

A ty?

Já jsem dělala sportovní gymnastiku, takže jsem se od dětství pořád nějak hýbala. Ale tančit jsem začala také až někdy v patnácti. Záleží na hodinách, kolik jich natancuješ. Když začneš dřív, je to lepší. Ale když děti začnou tančit velmi malé, tak často chtějí víc tančit ty mámy než děti, a nutí je do toho. A když se pak dostanou do puberty, tak s tím skončí. To je ztracená energie.

V Hannoveru pracuješ jako trenérka. Ovlivnil tvou práci covid?

Mám štěstí, že tři mé páry jsou v národním týmu a tito sportovci mohli trénovat po celou dobu. V malém týmu, vždy jen ten pár a já. Překvapilo mě, když po měsíci navrhli, že chtějí víc trénovat. Protože chtěli zdrhnout z domu. Byla jsem jediná osoba, kterou kromě rodičů a sourozenců viděli. V těch patnácti šestnácti jim to doma lezlo na nervy, takže chtěli víc tréninků. (směje se) Říkali mi historky z domova, stěžovali si, jak je to strašné a že ztratili život. Dva z těch párů měly smůlu, že měly jet za mládež na mistrovství světa. Jenomže dva roky to mistrovství nebylo. A až bude to příští, tak oni už budou patřit do dospělých. A já jim povídám: „Dětičky moje, jestli si myslíte, že život v šestnácti končí, tak se velmi mýlíte. Dokonce ještě i v mém věku je to ok. Nebojte se!“

A je?

Bomba! Je to pořád lepší. Proto jsem se snažila je psychicky povzbudit. A nelhala jsem jim!

Říkáš, že tanec je nejtěžší sport? To je nadnesené, nebo je to fakt?

Já si to tak myslím. Před dvěma týdny, kdy jsme měli ve StarDance profesionální skupinu 420PEOPLE, jsem se o tom znovu přesvědčila. Protože to, co ti tanečníci sportovně zvládají, aby z toho mohli udělat umění, je neuvěřitelné. Náhodou jsem viděla, jak se zahřívá jeden z nich, no to byla paráda!

Už to byl vrcholový výkon?

Sto procent sportovců by to považovalo za sport, a on se jen rozcvičoval. Dělal dřepy v takové rychlosti, že já bych umřela. Pak začal skákat a kadeřnice Blanka Hašková ho upozorňovala: „Prosím tě, dávej si pozor, není to tu tak vysoké!“

Aby se nepraštil do hlavy o strop?

Přesně. Oni dělají dřepy na jedné noze, s druhou nohou u ucha v rámci rozcvičky, než jim začne ten jejich výkon. A pak ta jejich jemná koordinace, zvlášť když tancují spolu. Krásné! Já si fakt neumím představit, že by nějaký sportovec zvládl tanec na takové úrovni, na jaké by tanečníci zvládli mnoho sportů. Hodně je to o kondici.

A ve StarDance mají sportovci výhodu?

Až takovou ne. Myslím, že výhodu mají spíš herci, protože trénovali tanec už na DAMU. Sice jiný, ale umí se pohybovat před publikem. A když se jim něco nepovede, tak umí zahrát, že to je schválně. To sportovci moc neumí.

Tomáš Verner to měl dobré, to nepopřeš.

Není sportovec jako sportovec. On jako krasobruslař, který je na ledě ladný, má opravdu výhodu. Kdyby skákal do výšky, asi by výhodu ladného pohybu neměl.

Co příště? Budeš v porotě StarDance i po jedenácté?

Netuším. Pokaždé když mi zavolají, řeknu si: Tak ještě jednou. A to se opakuje už tolik let! Mám to ráda, jako když se dítě vrací na tábor, kde se mu líbilo. Co bude příště? Člověk nikdy neví, co se stane. Letos se mi to s covidem zdálo celkově těžší: psychická zátěž, starosti, aby všechno fungovalo, dojíždění z Německa. Poprvé jsem cítila, jak mě to pendlování vyčerpává.

Až si odpočineš…

…tak uvidím.

Tatiana Drexler byla před časem i hostem pořadu Televize Seznam Moje místa. Jeho záznam najdete na www.stream.cz, stejně tak navazující pořad Intimní zpovědi.