Strýc Karel to viděl jinak, ale my to nevzdáme, říká potomek Schwarzenbergů

Když se v horkém létě 1947 v československém parlamentu projednával speciální zákon, později nazvaný Lex Schwarzenberg, padaly z řad poslanců různé důvody, proč je třeba zabrat obří jmění, kterým na jihu Čech disponovala hlubocko-krumlovská větev Schwarzenbergů.

Třeba poslanec za Československou stranu lidovou Josef Plojhar dle dobových záznamů zdůraznil, že tlumočí názory celé jihočeské Národní fronty, když konstatuje, že v nové demokratické republice nemůže být šlechtic a k tomu Němec majitelem tak rozsáhlého majetku.

Některé výroky z té doby si v rozhovoru pro Seznam Zprávy vybavuje i Adam von Pezold, pravnuk posledního majitele hlubockého panství Adolfa Schwarzenberga a také synovec nedávno zemřelého Karla Schwarzenberga.

„Když se zákon schvaloval, jedním z těch deklarovaných cílů bylo, že z majetku budou mít užitek všichni lidé v Československu. Když se dnes podívám, jak to vypadá třeba na Hluboké, je to v majetku nějakých pěti nebo šesti lidí. Státu to rozhodně nezůstalo. Nejdříve vadila velká koncentrace schwarzenberského majetku, místo toho tu máme novou koncentraci,“ hodnotí dnešní stav zástupce šlechtického rodu.

Jak to dopadlo s nevráceným schwarzenberským majetkem - nejen se zámky, ale i s rybníky či jihočeskými pivovary - ukázala i nedávná analýza Seznam Zpráv. V rámci privatizace se k němu dostali i někteří politici a straničtí kmotři.

Matka Adama von Pezolda Alžběta (76) přitom usiluje o návrat majetku neúspěšně už od 90. let. A smrt jejího nevlastního bratra Karla Schwarzenberga na úsilí rodiny o zneplatnění zákona Lex Schwarzenberg nic nezmění.

„My určitě budeme v našem boji za spravedlivé zacházení pokračovat, protože ani nemůžeme jinak. I kvůli závěti mého pradědečka Adolfa a dědečka Jindřicha,“ říká v rozhovoru Adam von Pezold.

Jak vaši rodinu zasáhla zpráva o smrti Karla Schwarzenberga?

Vždycky je těžké a smutné, když někdo zemře, ale myslím, že celé Karlově rodině přináší útěchu vědomí, že měl dlouhý a naplněný život.

Měli jste vy nebo vaše matka - nevlastní sestra Karla Schwarzenberga - ještě možnost se s ním před skonem vidět?

Maminka navštívila Karla krátce před jeho skonem, když byl ještě v nemocnici v Praze. Setkání to bylo velmi milé, ale také smutné, protože se viděli naposledy.

Kromě toho, že se v posledních dnech mluvilo o úmrtí Karla Schwarzenberga, také se diskutovalo o zákoně Lex Schwarzenberg z roku 1947, na jehož základě byl vašemu pradědečkovi Adolfovi Schwarzenbergovi zabrán majetek. Změní se teď něco na vašem úsilí o jeho navrácení?

Já osobně bych byl velmi rád, kdyby se změnil přístup politiků k Lex Schwarzenberg. Je to totiž absurdní situace, se kterou se má rodina potýká už tolik let. Dnes už bych řekl, že v rámci společnosti panuje celkem shoda, že je to zákon vůči mé rodině zcela nespravedlivý, že šlo ze strany státu o krádež, ale nikdo neví, co s tím. Politici tvrdí, že je to na soudech a soudci zas říkají, že je to na politicích. Třicet let let si to všichni přehazují jak horký brambor a nikdo nenachází odvahu říct: „Omlouváme se, byla to krádež a něco s tím pojďme udělat.“

Váš zesnulý strýc Karel měl k věci jiný přístup. O majetek hlubocko-krumlovské větve nepožádal, ač by mohl.

I strýc Karel - ačkoliv měl k té věci trochu jiný přístup - to ale vnímal tak, že zákon Lex Schwarzenberg není morální, není spravedlivý. A já doufám, že ze strany českého státu ještě přijde ochota onu zvůli řešit, protože jde především o dodržování práva. A Česko je přeci právním státem, nebo ne?

My určitě budeme v boji za spravedlivé zacházení pokračovat, protože ani nemůžeme jinak. I kvůli závěti mého pradědečka Adolfa a dědečka Jindřicha, kde jasně stojí, že je naší povinností usilovat o navrácení majetku v Čechách, který naše rodina poctivě spravovala a bezdůvodně jí ho sebrali nejdříve nacisté a potom komunisté.

Jste tedy připraven pokračovat v soudech třeba i po zbytek života?

Samozřejmě. Není to věcí jednoho člověka, je to záležitostí už několika generací naší rodiny. Naším rodovým heslem je: „Nic než spravedlnost.“ Řídili se jím mí předci a i já považuji za svou povinnost o spravedlnost a spravedlivé zacházení usilovat. To by přeci udělal každý.

Představte si, že by k vám domů přišel pán v uniformě a řekl, už tu nebydlíš, a vše, včetně vašich brýlí a rodinných fotek, je teď moje. Následně by za pár let přišel pán v jiné uniformě, který navíc bojoval proti pánovi v první uniformě, a na krádež vašeho domu, včetně všech osobních věcí by dokonce vymyslel zákon. Pak sice uniformy zmizí, přijde svoboda, ale ten svobodný stát se najednou tváří, jakoby to ti pánové v uniformách nic neukradli. Prostě se tváří, že je to tak v pořádku. Myslím, že nikdo by si to nenechal líbit.

Těch třicet let o restituci usilovala vaše matka Alžběta. Ona je nadále tím klíčovým člověkem, co za rodinu bojuje?

Ano, ona uplatňuje nárok, já to pomáhám koordinovat. Zní to v této souvislosti asi zvláštně, ale moje matka je silně nematerialisticky založený člověk, vystudovala archeologii a vedle rodiny jsou pro ni důležité hlavně knihy. Pokud má ke čtení dobrou knihu, je z jejího pohledu všechno v pořádku. Je pro ni tedy značně stresující a vyčerpávající zabývat se procesem vleklých soudních řízení, která hlavně mají pořád tentýž výsledek, zdůvodňovaný pořád a znovu stejnou větou, aniž by soudy braly v potaz různorodost těch žádostí.

Ale ani moje matka není ochotna akceptovat, že se naše rodina bezdůvodně dostala do situace, kdy nemá právo prakticky na nic. A do toho jsme ještě roky museli poslouchat komunistickou propagandu, již nasála řada lidí, kteří říkali „nemohli jim přece ten majetek vzít bezdůvodně, museli alespoň částečně kolaborovat, vždyť nikdy není kouře bez ohně“. To už se naštěstí mění, ale i tak je to velmi frustrující pocit, to mi věřte.

Nemáte ale pocit, že sotva něco svedete, když v Česku zjevně není politická vůle Lex Schwarzenberg znovu otevírat?

Ale tady jde přece o právní otázku, na niž se obvykle hledá právní odpověď v ústavě. A mně připadá divné, když stále slýchám něco o politické vůli. V normálním světě nemůže jít o otázku politické vůle. Když budeme akceptovat Lex Schwarzenberg, příště tu může být třeba nějaký Lex Sedláček. Nemůže to být tak, že ústava platí, jen když je to pro stát výhodné. Hlavní koncept demokracie je, že všichni jsme si před zákonem rovni.

Jsem si vědom, že naše situace je unikátní, protože v celém světě neexistuje zákon, který by byl namířený proti jednomu člověku, přičemž neříká nic o tom, čeho se ten člověk měl dopustit. Je zřejmé, že jsme jako rodina neudělali nic protiprávního ani protistátního. Bojovali jsme velice aktivně proti fašismu a za Československo, pomáhali jsme české exilové vládě a stejně jsme nakonec přišli úplně o vše, včetně dobrého jména, které se komunisté snažili pošpinit, aby tu krádež nějak zamaskovali.

Jsou ale slyšet i argumenty, že tu byl už v roce 1919 jiný zákon, který majetkově postihl Habsburky. Tudíž nejde o úplnou novinku. To jsem slyšel třeba i od pana Hrdličky, který dnes na Hluboké vlastní „schwarzenberský“ hotel Štekl (doplnění v poznámce pod článkem).

Také to občas slýchám, ale tato argumentace mi přijde hloupá. Rodina Habsburků byla naší panovnickou dynastií a tam šlo o něco jiného. Je otázkou, co je v takové situaci státní majetek, a co je osobní. Ten zákon toto ignoroval, můžeme si o tom myslet své, ale přesto je velký rozdíl mezi Habsburky a naší rodinou. My jsme byli českoslovenští občané, nebyli jsme žádnou panovnickou dynastií, a v našem případě šlo o zabavení majetku jednoho občana.

Ale zatím všechny soudy, které se vaší kauzou zabývaly, jste prohráli. Byla vám vrácena jen rodinná hrobka v Třeboni.

Je to velice komplikované vysvětlit to v rámci krátké odpovědi. Ale řekněme, že soudy stále argumentují jednou větou, kterou použila soudkyně, která náš případ řešila v devadesátých letech, což byla doba, kdy si na náš majetek dělalo zálusk plno lidí s vazbami na politickou elitu. Tu větu v podstatě od té doby opakuje každý soud. A také Výbor po lidská práva OSN rozhodl, že naše právo na spravedlivý proces bylo porušeno. Jenže soudy stále tvrdí, že už náš případ jednou rozhodly a nebudou nic měnit. Ale to přeci není spravedlivý proces, nebo ano?

A také zatím Ústavní soud nikdy nerozhodl, zda je Lex Schwarzenberg v souladu s ústavou, nebo ne. Určitě to není tak, že je už všechno vyřešeno. Ono jde i o to, že pokud ten zákon stále platí, měl by platit ve všech svých paragrafech.

Jak to myslíte?

V tom zákoně, který si může každý přečíst, je třeba uvedeno, že majetek má být po vyvlastnění „spravován jako celek“, tedy se nemá dělit, a to se rozhodně nestalo. Jestli jde skutečně o zákon - a já osobně si myslím, že nejde - měly by být dodrženy všechny jeho paragrafy, ne jen některé.

Většina z těch osmi paragrafů nikdy naplněna nebyla. Třeba to, že budeme jako rodina pobírat nějaký zaopatřovací důchod. Důchody a výsluhy v plné výši měli pobírat i naši zaměstnanci, přitom je známo, že sociální systém, který naše rodina pro zaměstnance zavedla, byl na svou dobu velmi vyspělý, a také vznikl dříve než ten státní. Ani to český stát nedodržel a navíc dopustil, aby část toho majetku skončila v ruinách, přičemž se původně zavázal, že bude pečovat o všechny historické památky.

A jasné je i to, že Lex Schwarzenberg nebyl ve prospěch lidí v Československu.

Asi nikdo nezpochybňuje, že váš pradědeček Adolf nebyl žádný kolaborant, že naopak byl antifašista a pomáhal i za války exilové vládě. Stejně tak, že dědeček Jindřich za své postoje skončil v koncentračním táboře. Nicméně klíčové je, že Lex Schwarzenberg byl přijat už v roce 1947, kdežto polistopadový režim se rozhodl napravovat křivdy vzniklé až po únoru 1948.

Já bych jen připomněl, že my jsme fakticky přišli o majetek už v roce 1940, na začátku války, kdy to zabavilo gestapo, a Adolf Hitler si vyhradil osobně s ním nakládat. Od tohoto momentu jsme jej už nikdy fakticky neměli, byl pryč. A všechno to, co potom následovalo, bylo jen hledání důvodů, jak si stát může ten rozsáhlý majetek ponechat. Zkoušeli to po válce přes Benešovy dekrety, když zjistili, že to právně neobstojí, přišel Lex Schwarzenberg. Ten zákon byl opravdu přijat už v roce 1947, ale k tomu vkladu vlastnického práva došlo nejdříve v červenci 1948. Až tehdy se to začalo řešit, do té doby byl jako vlastník zapsán Adolf Schwarzenberg. Takže i tato argumentace je lichá.

My jsme to už naznačili, ale kolem restitucí vyvstal ještě jeden problém, který se týká právě zemřelého Karla Schwarzenberga. Právě on coby adoptivní syn vašeho dědečka Jindřicha převzal po roce 1965 rodový majetek, nicméně při restitucích si požádal jen o majetek orlické větve, nikoliv hlubocké.

To bylo jeho rozhodnutí. My jsme samozřejmě doufali, že to všechno můžeme dělat od začátku společně, ale můj adoptovaný strýc Karel měl své důvody, proč o to neusiloval. Neznám je přesně, ale když někdo něco nechce dělat, nezbývá než to akceptovat. A znamenalo to, že se o to musela zasadit jen moje maminka.

I kdyby vám soudy daly nakonec za pravdu, nedokážu si ty restituce představit. Většina toho majetku byla dávno zprivatizovaná. Ať si o tom myslíme cokoliv, těžko jej lze novým vlastníkům vzít a vydat vaší rodině.

Je to problém státu, který se majetek rozhodl protiprávně prodat, nikoliv těch lidí, co jej dnes mají. Samozřejmě že se to netýká těch, kteří to v dobré víře koupili. Ale pořád je tu i velká část našeho majetku - lesy, zámky - co státu zůstaly a některé nechal stát úplně zchátrat. O to je to bolestivější sledovat. My bychom se o ty domy postarali, opravili je, vrátili do nich život, ale stát je radši nechá spadnout, než aby nám cokoliv vrátil do správy.

Byl jste teď někdy na Hluboké?

Byl jsem tam naposledy někdy loni, ale ne vždy jdu dovnitř do zámku. Mám to tam sice hodně rád - pořád to vnímám i jako domov své rodiny - ale je to pro mě i trochu smutné. Když tam třeba stojím před pyžamem dědečka a dalšími osobními věci, připadám si jako trofej. Oni nám ukradli úplně všechno, nemáme fotky, nemáme nic…

Vidíte třeba tady tu fotku pradědečka (ukazuje prstem na zarámovaný snímek), tu jsem si musel koupit na Aukru, abych ji vůbec měl. Stejně jako ty cedule v sousedním pokoji. Pokud něco z našich věcí, včetně rodinných alb, chceme vidět, musíme si na Hluboké zaplatit vstupné.

Pozn.: V článku zmíněný podnikatel Tomáš Hrdlička po publikaci textu považoval za nutné zdůraznit, že zákon „Lex Schwarzenberg“ přirovnal ke staršímu „Habsburskému zákonu“ hlavně proto, že ten byl uplatněn nejen vůči někdejšímu panovnickému rodu, ale „neprávem“ i vůči rodině Hohenbergů. Konkrétně poukazuje na majetek zabavený dětem Žofie Chotkové (manželka zavražděného následníka trůnu Františka Ferdinanda dʼEste).