Článek
Stovky převážně žen s dětmi nocují v posledních dnech v prostorech pražského hlavního nádraží. Jde o Romy, kteří uprchli před válkou na Ukrajině.
Mnoho z nich bylo v rodné zemi zvyklých na částečně kočovný život, kdy po území Ukrajiny přejížděli za sezonními pracemi. Z tohoto stylu života je válka násilně vytrhla.
S jejich adaptací má státu pomoct nezisková organizace Romodrom. Podle jejího ředitele Nikoly Taragoše je to i pro ně výzva. Velkou naději ale vidí v tom, že dvě třetiny romských běženců jsou děti.
„Jestli se někdo dá rychle a solidně formovat, jsou to děti. S těmi se dá pracovat velice dobře, pokroky vidíte téměř každý den. A to je to, co nám dává naději pro budoucnost,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Do Česka přišli Romové, kteří byli zvyklí kočovat po Ukrajině kvůli sezonním pracím a tady jsou úplně vykořenění. Má podle vás tato situace dobré řešení?
To je složitá otázka. Jsme v situaci, kdy nevybíráme z optimálních řešení, ale ze všech špatných to nejméně špatné. Z těch řešení, která vznikají, nemáme úplně velkou radost, ale řekněme, že na nějakou dobu a v současné situaci alespoň dokážou něco ošetřit.
Jak to myslíte?
Kupříkladu to vzniklé stanové městečko, které se teď chystá v Praze, je z nouze ctnost. Určitě by bylo lepší třeba modulární bydlení a úplně nejlepší prostě zvolit ubytovací kapacitu ve státních objektech a tam ty lidi ubytovat.
Nicméně už vidíme, že politická vůle úplně není, protože se blíží volby. I když se jednotliví ministři snaží. Pan (ministr vnitra a předseda STAN Vít) Rakušan je velice aktivní a bohužel to celé na něj teď padá, ale pokud pořádně nebouchne do stolu, tak kraje – jen vyjma dvou – se k tomu moc nepřipojily.
Chápu jejich obavy, ale bavíme se o tom, že ti lidé, kteří sem přicházejí, jsou ze dvou třetin děti. Děti do 15 let. A tam stačí velice málo – volnočasové aktivity, adaptační skupiny a podobně – k tomu, abychom podchytili tu nejmasivnější část těch lidí. To se teď nějakým způsobem probírá a věřím tomu, že aspoň pár pilotů, které se teď odehrají, by mohlo otevřít cestu do budoucna.
Ale co řešení okamžité situace?
Ano, co s tím mezidobím. Budou tady asi vznikat stanová městečka, budou asi alternativy jako modulární bydlení, ale optimální to vlastně není. Těm lidem se zkřížily jejich standardní cesty. To, jak kočují.
Faktem je, že jsme teď v bodu, kdy jsou ti lidé ve válce a nedokážeme nikomu zaručit jeho standardní situaci tak, aby to pro něj bylo takové, jak je zvyklý. Je důležité si přiznat, že jejich kočovné dráhy budou narušené. Ať přijedou kamkoliv, ať je to Polsko, Slovensko, Německo nebo Česko, budou se snažit o to samé. Budou kočovat uvnitř a snažit se najít práci. Jediný možný lék je jim tu práci nabídnout.
A bydlení?
V momentě, kdy jim systém nedá možnost bydlet, budou bydlet na divoko ve stanech. I podle toho, jaká bude příležitost sehnat práci. Ale to už od společnosti bude vnímáno negativně.
Nikola Taragoš
Od roku 2001 působí jako výkonný ředitel obecně prospěšné společnosti Romodrom, která pomáhá Romům dostat se ze sociálního vyloučení. Organizace nyní pomáhá i Romům, kteří uprchli z Ukrajiny před Ruskem rozpoutanou válkou. V organizaci začínal jako dobrovolník, který pracoval s dětmi, později pracoval s vězni.
Takže když jim nabídnete trvalé bydlení, budou ochotni tam zůstat a najít si trvalou práci? Nebo je to zase potáhne dál kočovat?
To se teď dá strašně těžko predikovat. Ale faktem je, že standard, který je zde v Česku, by je mohl natolik uhranout, že by si ho chtěli ponechat. A moc to souvisí se stabilizací.
Když se podíváme jen na horizont jednoho roku, když se vám narodí děcko nebo to děcko tady bude žít jeden rok v nějakém standardu, tak předpoklad, že se stabilizují a budou si chtít ponechat tento způsob života, práce, standardu bydlení, je velice pravděpodobný. Protože když se rozhlédnete, kočovní Romové už u nás nejsou. A je to dáno tím, že jim byla dána nabídka se nějakým způsobem začlenit.
Bohužel ta nabídka není úplně taková, jakou bychom si přáli, a zhruba u 50 procent českých Romů dochází k tomu, že jsou ve vyloučených lokalitách nebo bydlí různě na ubytovnách, což také není ideální prostředí. Nicméně, jak říkám: s tou nabídkou bude docházet automaticky ke změně schémat chování a uvažování. Ale rovnou musím dodat, že se to nebude týkat celé skupiny ve 100 procentech. To by bylo utopistické a skutečně to tak nefunguje. Ale řekněme, že solidní část se přizpůsobí.
Dá se tedy říct, že ukrajinští kočovní Romové jsou dostatečně „tvární“ a ochotní se přizpůsobit?
Ano, velice rychle se budou adaptovat. Tyto zkušenosti máme. Viděli jsme Romy ze Slovenska. V momentě, kdy sem přicházeli a dostali tady nabídku, tak se hned uchytili a snažili se do systému zapojit. Bohužel, systém k nim nebyl zas tak přívětivý.
V těch prvních vlnách, kdy odcházeli Romové do Kanady či Anglie, se tady uvolnilo místo a přicházeli slovenští Romové, kteří se tady uchytili. A to je pravděpodobně stejná cesta, která je teď před námi. Ale samozřejmě, že nějaká část z nich si určitě bude svůj život chtít ponechat.
Říkal jste, že velkou část romských běženců tvoří děti. V čem je s nimi jednodušší práce?
Pokud se ptáte na to, jestli se někdo dá rychle a solidně formovat, tak jsou to děti. S dětmi se dá pracovat velice dobře, pokroky vidíte téměř každý den. A to je to, co nám dává naději pro budoucnost. Muži jsou mezi běženci zastoupeni minimálně, většina z nich zůstala na Ukrajině a bojují za svoji vlast. Ten zbytek jsou buď muži v důchodovém věku a nebo nějakým způsobem nezpůsobilí pro výkon vojenské povinnosti.
Ministr vnitra Rakušan označil Romodrom za jednu z hlavních spolupracujících organizací. Co je teď základem vaší práce s romskými uprchlíky?
Do procesu vstupujeme od momentu, kdy mají vyřízené základní kolečko dokladů, pojištění a mají přiznaný statut uprchlíka. Děláme to, že v základním balíčku stabilizujeme jejich situaci na úrovni nějakého sebezaopatření, zdravotního stavu a navedení dávek.
Od momentu, kdy jsou jim navedeny dávky, s nimi spolupracujeme na tom, aby byli samoobslužní a otevíráme i kapitolu zaměstnávání. To je vlastně jedna z nejpoptávanějších záležitostí. Oni jsou skutečně zvyklí pracovat.
Bohužel je to ale tak, že pokud jdou do práce, tak nechávají děti samotné, což je i pro nás velice nezvyklá situace. Nejsme úplně zvyklí a připravení na to, že jsou tam čtrnáctiletí, patnáctiletí jakoby zástupci rodičů, kteří se starají o ty děti. Když jim kdykoliv nabídne práci, jdou do ni strašně rádi.
Někteří populisté už však přišli s tím, že Česko jim slouží jen jako jakýsi „bankomat“ na dávky.
Ti běženci určitě nejsou přesvědčeni o tom, že to, co získají jako podporu, bude trvalé. Nejsou na to ani zvyklí. Byť je informujeme, že to bude určitou chvíli pokračovat, oni tomu ani sami nevěří. Myslí si, že to bude jednou a hned se ptají na práci. Taky se občas stane, že dostanou peníze a ta částka je pro ně v situaci, kdy mají někoho na Ukrajině, kdo je tam bez prostředků, tak určující, že se seberou a jedou za nimi a třeba tam se s nimi o tyto finance podělí.
To je možná to, co některým vadí…
Představte si situaci, kdy jste v nějakém bodě stabilizace. Jste mimo válečný konflikt, získala jste nějaké peníze a spojíte se s někým ze své rodiny, který řekne: „Tento příbuzný už umřel, my jsme tři dny ani nepili, ani nejedli.“ Tak řeknete: „Dobře, co mám udělat? Jsem tvoje máma, babička, jedeme za vámi nazpátek.“ Měli jsme tu už řadu rodin, které se vrátily do místa konfliktu. Je to hrozně dynamický proces, ale i pro nás je to něco, co se učíme.
Máte nějakou možnost pomoct i lidem s maďarskými pasy, kteří na statut uprchlíka či dávku nedosáhnou?
V základě se na ně pohlíží jako na občany Evropské unie, kterým je zde garantován plný servis sociálních služeb jako občanům EU. Tento servis dostávají všichni ukrajinští běženci. I ti, kteří vypadnou ze systému, mají možnost na to dosáhnout.
Leckdy nejsou úplně dobře informováni a stávají se předmětem dohadů. Myslím, že je to teď ne úplně malá skupina lidí, ale je potřeba i pro ně vytvářet příležitosti tak, aby tady nedocházelo k bezdomovectví, protože i u nich je to stále ta samá skladba – ženy s dětmi.
