Rom, gay a Slovák, moje smrtelná trojkombinace, směje se úspěšný návrhář

„Chtěli bychom s partnerem adoptovat dítě, ale to zatím nemůžeme,“ odkrývá Pavel Berky své soukromé plány v rozhovoru, který vznikl v rámci pořadu Televize Seznam Moje místa. (Autorka a Pavel Berky si při natáčení tykali, pozn. red.)

Pavle, když si hned na začátku probereme všechny předsudky, s nimiž jsi musel v životě bojovat: Rom, gay a k tomu ještě Slovák v Praze. Jak ses s touto startovní pozicí dokázal vypořádat?

Říkám tomu „moje smrtelná trojkombinace“. Jsem naštěstí ten typ, kterého nějaké urážky a hejty vždycky bolí jednou. Takže jsem s tím větší problém neměl.

Ani v dětství?

Moc ne. Samozřejmě, stalo se, že mě někdo zmlátil, nebo se posmíval a nadával. Nebo nás nepustili spolužáci sednout v autobusu vedle nich. Ale vždycky jsem si říkal: Jsem tady s vámi a já přesně vím, jak dopadnete vy a jak dopadnu já.

A měl jsi pravdu?

Měl. Spolužáci teď sedí doma se svými čtyřmi dětmi, mají hypotéku a tak, a možná nadávají, když mě vidí v televizi.

Pocházíš z malé vesnice s názvem Velké Teriakovce, kde byla asi pětina romských obyvatel. Pak jste se ale přestěhovali do nedalekého města, do Rimavské Soboty. Byla to velká změna?

Byl to velký skok. Ale já byl tehdy ještě hodně malý, chodil jsem do školky, tak jsem to moc nevnímal. Velká změna byla, že jsme najednou nebyli už obklopení všemi těmi bratranci a sestřenicemi. Už k nám nechodily tety na obědy, na kávičky. Za širší rodinou jsme pak jezdili do rodné vesnice na víkendy.

Můžeš nám představit svou rodinu?

Základní rodina, to je maminka, tatínek a dvě děti. Já a moje sestra. Moje máma je ze čtyř dětí. A táta… Kolik ten má vlastně sourozenců?

Teď doma dostaneš…

No! Ježíšmarjá. Prostě – na Slovensku máme takovou větší rodinu. Z máminy strany máme část rodiny i v Česku. Když budu počítat všechny z každého pokolení, tak naše rodina – to klidně může být kolem dvou set lidí. Přesně to neřeknu.

Maminka pracuje jako zdravotní sestra…

…dlouho pracovala, v nemocnici. Už nepracuje. A tatínek zdědil živnost po svém otci, dělal klíče a opravoval deštníky. A pak si udělal rekvalifikační kurz na záchranáře. To mu bylo nějakých pětačtyřicet let.

Tak to je statečný.

To jo. Oni byli oba vždycky hodně aktivní. Na nějakou dobu se i přestěhovali do Prahy, když se sestře, která tady žije, narodily holčičky, tak chtěli být s nimi, pomáhat. A máma jezdila dlouho do Německa jako ošetřovatelka.

Když jste ještě žili na Slovensku a ty ses rozhodl, že pojedeš do dvě stě kilometrů vzdáleného Trenčína na střední uměleckou školu, jak to rodiče brali?

Rodiče hlavně udělali dobře, že se s námi odstěhovali z vesnice do města. Tím nás dostali do prostředí, kde jsme měli trochu větší rozhled. A pak už pro ně nebylo tak těžké pochopit, že chci jít ještě dál. Ten Trenčín byl fakt hrozně daleko. Chtěl jsem tam, ale zároveň se bál, že mi bude smutno. První rok byl strašný: Celý týden jsem byl zavřený na internátu, domů jsem jezdil jen na víkendy – a tím, jak to bylo daleko, tak jsem přijel v noci v pátek a v neděli ráno už jsem musel jet zpátky. Bylo to náročné.

Slyšela jsem, že jsi na té škole docela zlobil…

Hodně. Chodil jsem i za školu.

Nebavilo tě to tam? Už na základce sis pořád maloval nějaké návrhy oblečení do sešitů, takže bych čekala, že když ses dostal na tuhle střední školu, bude tě to bavit.

Hm, ale já jsem na to kašlal. Já jsem exceloval ve výtvarné výchově, ale všechny ostatní předměty – matematiky, jazyky – mě nebavily. Paní ředitelka, když teď občas zajedu na nějakou akci do Trenčína, tak vždycky říká: Kdybys nebyl tak talentovaný, tak jsme tě dávno vyhodili. Držela nade mnou ochrannou ruku, za to jsem jí velmi vděčný.

Co rodiče?

Zlobili se. Když se na to teď dívám zpětně, tak je jasné, že jsem si toho nevážil. Puberťák.

Pak ses přihlásil na vysokou školu umělecko-průmyslovou do Prahy – a nepřijali tě. To pro tebe asi byla výchovná facka, ne?

Byla. Byl jsem přesvědčený, že se dostanu. Dokonce na té střední škole mi tehdy učitelský sbor držel palce, takže možná i proto jsem si říkal, že to vyjde.

Že rozrazíš dveře a vezmou tě!

Jasně, přišel Berky! Ale už když jsem přišel na přijímačky a srovnal svoje portfolia výtvarných prací s věcmi ostatních uchazečů, tak bylo jasné, že nemám šanci. Tak holt příště, řekl jsem si.

Pak jsi odjel do Francie, aby ses zdokonalil ve francouzštině, ze které jsi maturoval. Co ti dala tahle zkušenost?

Chtěl jsem prostě odjet někam, kde nikoho neznám, nic nevím. To pro mě byla nejlepší škola. Nepracoval jsem sice v oboru, byl jsem na hostelu, kde jsem připravoval nástěnky pro turisty – co se kde děje a podobně. Potřeboval jsem se zdokonalit v jazyku a také jsem potřeboval někde pracovat, než se budu znovu hlásit na tu vysokou školu.

A po roce ses na ni dostal. Ale nevážil sis toho, odešel jsi z ní…

To zní hrozně, Blanko. Proč mi to děláš?

Snažím se pochopit, že když ti o to tolik šlo, jak jsi mohl odejít.

To jsou takové věci mezi nebem a zemí.

Je pravda, že ses tehdy účastnil různých soutěží i ve světě. Kamkoliv jsi přišel, tak jsi vyhrál…

Občas se to povedlo.

No, nikde tě nevyřadili. Tak sis řekl, že potřebuješ pracovat na své značce a ne studovat? To byl ten důvod?

Je to tak. Na mě na té škole najednou bylo všechno moc umělecké. Už jsem se potřeboval hodit do toho byznysu. Móda je byznys, ať si říkáme, co chceme. Je to jeden z největších byznysů na světě. Mám rád, když se v módě balancuje mezi uměním a komercí. A to se v té době na škole moc netolerovalo. Chtěl jsem prostě skočit rovnou do vody a plavat v ní.

A nelituješ dneska, že jsi tu školu nedodělal?

Nelituju. Všechno zlé je pro něco dobré. Lituju jen toho, že jsem tam nestrávil víc času se spolužáky, v ateliéru, protože tam byla vynikající atmosféra.

Kdo chce uspět v módě, tak musí mít dost ostré lokty, řekla bych. Být dravý, být obchodník. Jsi takový?

Nejsem.

Na to máš tedy svého přítele Matěje Parduse?

Přesně tak. Matěj je v té naší společné značce ten mozek, já jsem ruce. Matěj je prostě ten obchodník.

Matěj je ale přitom muzikant…

Je muzikant, je hodně umělecký založený, i jeho rodina. On je taková dobrá duše. Možná mi chtěl na začátku spíš pomoc, když viděl, jak tápu, že sice dělám nádherné kolekce, všichni je obdivují, ale pak nevím, co s nimi.

Že je neumíš prodat?

Neuměl jsem to. A přitom jsme potřebovali zaplatit složenky. To ho asi štvalo, tak mi začal pomáhat. A dneska je velká část značky on.

Co bylo dřív? Spolupráce, nebo vztah?

Vztah. Pak přišla spolupráce. Na té značce jsme začali pracovat až po nějakém roce vztahu.

Když ses později přihlásil do reality show Prostřeno a pak do MasterChefa, dělal jsi to proto, abys pomohl vaší značce?

To vůbec ne. Ale je zvláštní, že jsem strašný introvert, ale na druhé straně mě lákají reality show. A to nejen jako diváka. Proto jsem se do nich přihlásil. Navíc vaření jsem vždycky miloval, byla to moje druhá velká vášeň. A s Matějem jsme na tyhle všechny pořady koukali a Matěj řekl: No tak se tam přihlas, ne? Baví tě vařit, tak uvidíš, co ti řeknou ostatní. Tak jsem se přihlásil, nejdřív do Prostřeno!. A když jsem šel na MasterChefa, tak jsem myslel, že mě vyřadí už při castingu.

A oni tě hned vzali. Tedy vlastně oni ti řekli, že do příštího kola nepostupuješ – a ty ses rozbrečel.

Jo.

Ale pak dodali, že jdeš rovnou do finále!

Přesně, to byl šok, ježíšmarjá. To bylo na pokraji infarktu. Vůbec jsem netušil, že bych se mohl hned dostat do top 16.

Pomohla ti tahle soutěž i jako návrháři? Třeba i tím, že děláš dvě věci na výborné úrovni a můžeš občas od jedné utéct k té druhé?

Takhle jsem s tím nepočítal, jako návrhář mám svůj okruh zákazníků. Ale zjistil jsem, že tohle utíkání z jedné sféry do druhé mě baví. Vyhovuje mi to.

Vaření tě baví natolik, že právě vydáváš i kuchařku?

Je to tak. Pojal jsem ji docela vážně. Bude krásná, designová, se spoustou krásných receptů. Jednoduchá jídla, ale i ta hodně náročná, kdy vám příprava zabere celý víkend. Ta kuchařka je takové moje dítě, naše dítě, moje a Matějovo.

Vaše dítě… Mimochodem, vy se s Matějem netajíte tím, že byste chtěli mít děti. Už víte, jak to zařídíte?

To je u nás doma velká otázka. Protože vlastně nevíme. Máme nabídky od kamarádek, že poskytnou vajíčka a tak, ale…

Tohle v Česku ale není zrovna legální způsob.

No, to bychom asi museli někam ven. Nevím. Líbí se mi představa adoptovat dítě, ale to jako pár také nemůžeme. Ani svatbu jako heterosexuální páry mít nemůžeme, adoptovat dítě, to bude ještě větší překážka. Zatím to necháváme nějak plynout. Jak se to vyvine. Zatím máme kočky. Bojím se, že může přijít moment, že dítě nakonec mít nebudeme.

Rozhovor s Pavlem Berkym vznikl při natáčení Televize Seznam: Pořad Moje místa a Intimní zpovědi najdete v archivu portálu www.stream.cz.