Rodák z Kyjeva: Ukrajinci neprchají před válkou proto, aby sem šli na pracák

Jak uprchlická krize mění váš byznys? Muži odcházejí bojovat na Ukrajinu, do Česka skoro výhradně putují ženy s dětmi…

Co teď víme, tak z Česka odešlo dobrovolně bojovat 50 tisíc Ukrajinců. Pracovali tady napříč obory. To je od automotivu přes řemeslníky, stavby, zemědělství až po služby.

Na Ukrajince, kteří žijí a pracují v Česku, se nevztahuje povolávací rozkaz?

Povolávací rozkaz jim přijde na Ukrajině, ale oni nemají povinnost nastoupit na vojnu. Tam je totiž nuance, že ten povolávací rozkaz člověku musí být předaný fyzicky. Pokud pak nenastoupí na vojnu, je to trestný čin. Muži ale odcházejí bojovat dobrovolně. Padesát tisíc je hodně, co si budeme povídat, bude to mít dopad, ale teď nikdo nedokáže zodpovědět, jak teď bude reagovat ekonomika.

Co vám říkají firmy, pro něž sháníte zaměstnance?

Ptají se, jestli máme náhradu z jiných zemích. Naše agentura kromě Ukrajinců dosud pomáhala s vízy a zaměstnáním také lidem z Kazachstánu, Srbska a Moldavska. Se Srby, budu upřímný, tam je to teď hodně delikátní, protože vidíme, koho oni podporují a jak podporují. Se Srby proto už spolupracovat nebudeme. Ukrajina měla největší prioritu, ročně 40 tisíc Ukrajinců. Kvóty na ostatní země jsou v desítkách, maximálně stovkách ročně. Takže to nejde nahradit.

V Česku je 350 tisíc volných míst. Přicházejí hlavně ženy s dětmi, najdou snadno nějaké příležitosti?

Samozřejmě v Praze to jsou hlavně hotely, jinde typické pomocné práce v kuchyni. Zájem o pracovní síly je z potravinářství, pekařství nebo o švadleny a šičky. Snažíme se v tom být aktivní, je to všechno propojené. Bydlení, zaměstnání a u většiny potřeba dát děti do škol nebo školek. A ti lidé budou muset začít nějak fungovat. Oni nemají kapsy plné peněz. Ukrajinci se chtějí řádně zapojit do systému, neprchají před válkou proto, aby sem šli na pracák.

Budou ale Ukrajinci a Ukrajinky ochotní brát veškerou podřadnou práci? Češi si někdy představují, že Ukrajinec je ochotný dělat 12 hodin denně, sedm dní v týdnu za pár šupů.

Už neplatí, že Ukrajinci jsou levnou pracovní silou. Vůbec ne. To se změnilo. Stane se, že nám volají některé české firmy a poptávají pracovníky, ale my jim říkáme: „To nemyslíte vážně, takovéhle podmínky?! Za to nikdo dělat nepůjde.“ To je stereotyp z divokých devadesátek, kdy se lidem braly pasy, dřeli na hodiny, pak jeli domů a cestou jim někdo peníze sebral. To už neplatí, třeba my zajišťujeme firmám jen kmenové zaměstnance. To se změnilo, protože české firmy jsou v takové nouzi, že nemají lidi. Ukrajinci si už čtou smlouvy, chtějí vědět, kolik budou vydělávat, kde budou bydlet, co je to za firmu, do jakého města jedou.

S vydáváním víz pro Ukrajince souvisela spousta byrokracie, překážek, regulace a také korupce? Změnilo se to válkou?

Dříve dost Ukrajinců jezdilo do Česka na polská víza, protože se dají snadno a rychle získat. Už když byl covid, tak se to ale na českých úřadech fakt zrychlilo. A teď dokonce co roky nešlo, najednou jde. Dřív byl systém takový, že stát vlastně provokoval a podbízel firmy, aby šly do šedé zóny. Tedy přivézt si agenturního pracovníka na polské vízum. Když mluvíme o ideální situaci přes „program kvalifikovaný zaměstnanec“, tak ještě před rokem trvalo pět až šest měsíců, než sem člověk přijel. Dnes je to v řádu týdnů.

Jak vy jste se vlastně dostal do Česka?

Můj otec je operní zpěvák, oba dva rodiče mají vystudovanou hudební akademii. Otec působil v kyjevském divadle, kde byla velká konkurence, takže se poohlížel po jiných příležitostech. A někdy začátkem roku 1994 zjistil, že v Jihočeském divadle v Budějovicích je nábor zpěváků. Původně tam jel na čtyři měsíce, ale nakonec jsme tam zůstali. Tehdy jsem ještě nechápal, proč Češi tak nenávidí Rusy. Ve svých 13 letech, když bylo Nagano, jsem dokonce ve finále fandil Rusku. Později jsem vše pochopil, dnes se cítím jako hrdý Čechoukrajinec, který prožívá stejnou emoci při české i ukrajinské hymně.

A jak jste se vrhnul na podnikání?

Když jsem studoval vysokou školu ekonomickou, tak už na magisterském studiu jsem pracoval v consulting firmě, poradenství pro malé a střední firmy.

Jak si vysvětlujete Putinovu invazi, to chce zcela zničit a rozbombardovat Ukrajinu, aby ji EU nikdy nepřijala?

Rusové mají takový zajímavý komplex. Kyjev počítá oficiální datum 481 našeho letopočtu. Křest Kyjevské Rusi knížetem Volodymyrem rok 988. Kdežto Moskva je založená až v roce 1140 knížetem Dolgorukijem jako příhraniční město, které mělo chránit Kyjevskou Rus před kočovnými nájezdníky. To je ten komplex, že oni říkají, že my jsme ten mladší brácha, ale ve své podstatě oni si vždycky Ukrajinu uzurpovali, chtěli cíleně vymýtit ukrajinský národ, snažili se zničit ukrajinskou kulturu. To si dobře pamatuju.

To se dělo ještě v 80. letech, v éře Sovětského svazu, kdy jste se narodil?

Ano. Za to, že moji rodiče mluvili v Kyjevě ukrajinsky, tak je nazývali Banderovci. Kdo mluvil ukrajinsky, tak byl automaticky fašista. Výsledkem je, že starosta Kyjeva Vitalij Kličko nebo prezident Zelenskyj, už nemají mateřský jazyk ukrajinštinu. Oni jsou rusky mluvící. Naučili se ji, ale podle mě ta ukrajinština jim jde těžko z pusy. To je paradox, že? Ale musíte si to představit tak, že fakt za ukrajinštinu zabíjeli lidi nebo vás poslali do gulagu.

Ale vaše jméno, Oles, je typické ukrajinské, ne?

Ano. V roce 1985, když jsem se narodil, rodiče mě chtěli prostě napsat jakoby do rodného listu jméno Oles. Prostě ryze ukrajinské jméno, nikde není. A když otec přišel na matriku, tak řekli, že takové jméno neexistuje. Taťka měl štěstí, že ho učil zpěv přímo rektor, tak mu poradil, ať jde na matriku znovu a ať mu ukážou knížečku s názvem Jména národnostních menšin Sovětského svazu. Samozřejmě, paní byla hrozně vykulená, že o něčem takovém vůbec ví. A se skřípěním zubů mi zapsala jméno Oles.

Proto je dnes mezi Ukrajinci takový vzdor vůči Rusům, jak vidíme z válečných bojů?

Ano, dnes je tam tolik zbraní mezi lidmi, tam bude partyzánský odboj. Normálně regulérní Ukrajinci budou bojovat do posledního muže. Mluvím s rodinou, mluvím s kamarády, tak to těžko pochopíte: profesoři, akademici, právníci – všichni dobrovolně zůstávají a chtějí bránit své město. To je ten historicko-kulturní národnostní aspekt. Jinak je to úplně iracionální. Ale prostě ten vztah ty kořeny, k té kultuře, k historii je natolik silný, že lidé dávají to nejcennější co mají, a to je život. Proto Rusové po měsíci bojů nedobyli žádné velké město.