Princem navždy. Smířil jsem se, že nic víc už nebude, říká Pavel Trávníček

„Jak jednou natočíš prince a povede se to, můžeš pak natočit, co chceš, ale princem zůstaneš navždycky. To mi říkal při jednom zkoušení Vladimír Ráž, náš velký král Miroslav z Pyšné princezny. A měl pravdu,“ říká Pavel Trávníček v rozhovoru, který vznikl při natáčení pořadu Televize Seznam Moje místa.

Jaké to je, když lidi pořád říkají: To byl ten princ z Popelky, když byl mladý?

No, už se mi stává, že potkávám ženy ve věku maminek a ty se vždycky zastaví a říkají: Jé, vy jste moje dětství. Tam si uvědomím, že už jsem stará osoba.

Tři oříšky pro Popelku se natáčely téměř před 50 lety, v hlavních rolích vy a Libuše Šafránková. Oběma bylo kolem dvaceti, oba jste byli z Moravy… Jak se vám spolu točilo?

Bylo to krásné. Bylo to i tou celkovou atmosférou. Myslím, že to tak cítila i Líba. Oba jsme byli obklopeni skvělými herci. Natáčení Popelky mělo celkově výbornou pracovní náladu a atmosféru, což bylo i díky režisérovi Vaškovi Vorlíčkovi.

Jak se vám ale tehdy hrálo s Libuší Šafránkovou? Její Popelka, to byla taková emancipovaná, vtipná, místy drzá dívka. A Libuška…?

Libuška byla také taková. Myslím, že to bylo dobře obsazené. Ten její poetický, průzračný pohled! Každý se do ní zamiloval, ta aura, která ji obklopovala, to bylo úžasné dobro. Měla v sobě velký kus opravdivosti. Nedalo by se říct, že by něco hrála, to tak prostě z ní šlo samo. Proto byla tak dobrá.

Pavle, ještě čtete z ruky?

Chiromantie? To byla moje velká zábava. Je hodně způsobů a škol chiromantie, ale čáry člověka se mění. Je to věrohodnější než předpovídat z lógru nebo tak něco.

To dělávala Helena Růžičková. I s tou jste hrál v Popelce. Věštila i vám z lógru?

Jasně, každému.

A trefila se?

Těžko říct. Většinou jsou to takové obecné definice, do kterých se vleze skoro všechno. Ale ruka se mění. Podle ní se dá vyčíst i to, jestli nastala nějaká nemoc nebo tak. Každý je zvědavý, každý říká, ať se mu na ruku podívám. Chce to soustředění a v těch čarách se vyznat. Už jsem se tím dlouho nezabýval, ale až přestanu hrát, tak si otevřu…

…čarodějnické doupě?

Jasně. Dám si na hlavu něco zajímavého, abych vypadal sugestivně, budu mít klienty…

Věštírna u prince?

Přesně tak. Věštírna u prince.

Znamená to, že věříte na osud?

Spousta lidí jsou fatalisti. A rádi by znali jenom dobré zprávy. Osud je určený tím, s čím se člověk narodí. Každý má v sobě atomové jádro, které se opotřebovává. Pak je člověk životem unavený, když vyhasíná. Hodně věcí si způsobí sám. Také strašně záleží na ostatních lidech, co vám dopřejí. Ono se říká: To je osud! Ale ne, to jsou lidi, kteří vás obklopují.

Máte štěstí a čuch na lidi?

Jsem štír a dominantní vlastností štírů je to, že mají úžasnou intuici. Nějakým smyslem vycítí, co je to za člověka před nimi, co po něm chtějí, kam míří. A málokdy se v tom spletu.

Vážně? Vždyť jste několikrát rozvedený.

No, tak vždycky, když to moje ženy se mnou přestalo bavit, tak se se mnou rozvedly.

Aha. Vy za to vůbec nemůžete?

Samozřejmě že ne. Mužský za to nikdy nemůže. (směje se)

Simona Stašová, jedna z vašich exmanželek, říkala, že s princem se žít nedá…

Ona říkala, že s princem je to těžký život. Ale tak to jsou hříchy mládí. Ženil jsem se, když mi bylo třicet. Kolem mě už byli všichni ženatí, rozvedení. A já měl svobodný život, juchů! Ve třiceti! Měl jsem v plánu, že se nikdy ženit nebudu, že nechci, aby se na mě někdo fixoval. Pak jsem změnil názor. Důležité je vědět, kam ten druhý míří, co doopravdy chce. To je typické u žen: když s nimi chodíte, jsou strašně bezvadné. A najednou se po roce, po dvou změní a je všechno jinak. Muž je dokonalý vždycky. (směje se)

Takhle vy to máte? To bych si tedy dovolila nesouhlasit.

Mýlit se je lidské.

Se svou současnou manželkou, Monikou, jste ženatý nejdéle, co jste kdy ve vztahu byl. Takže už jste si vybral dobře? Nebo ona si vybrala?

Je to možné. Jak říkám, je to taková hra náhod, hra odlesků a všechno možné dohromady. A když se v tom člověk umí pohybovat a je tolerantní, dá se to i nějakou dobu vydržet.

Anebo jste dozrál. Už jste král?

No jo. Můj život se po téhle stránce ubíral takovým zvláštním způsobem. Já jsem víceméně osamělý běžec. Nikdy jsem nepočítal, že by mi někdo pomohl, nebo někam pomohl. Vždycky jsem věděl, že když jsou v životě ty nejtěžší rozhodující chvíle, a můžete mít kolem sebe tisíc přátel, tak to zůstává jenom na vás. Vy se musíte rozhodnout a něco udělat. Na ty opravdu těžké chvíle je člověk sám.

Na to jste přišel časem? Nebo proto, že jste prodělal vážnou nemoc?

Zkušenostmi. Když mladému člověku říkáte na oslavě „hlavně na zdraví“, tak to vůbec neposlouchá, je mu to úplně jedno. Léta běží a „na zdraví!“ potom získává dominantní význam. Ze všech těch úspěchů, peněz a kariéry. Po padesátce u chlapa to tak je určitě. Do té doby chtěl udělat něco velkého, mít velký cíl, přestavět celý svět, pohnout zeměkoulí… A když v padesáti zjistí, že se mu to nepodařilo, musí se vyrovnat s tou skutečností, že to tak prostě nebude. Mně například lidi říkají: Vy pořád hrajete, ale až do konce života zůstanete princem. A já na to: Nemůžeme mít na světě všechno.

Takže jste smířený s tím, že princem navždy?

To už mi říkal Vladimír Ráž, náš velký král Miroslav z Pyšné princezny. Zkoušeli jsme jednu hru a on mě upozornil: Hele, jak jednou natočíš prince a povede se to, můžeš pak natočit, co chceš, ale princem zůstaneš navždycky. A měl pravdu. Slavný režisér Evald Schorm mi zase říkal, že stejně jako doktor má před svým jménem „dr.“, tak herec tam musí mít slávu. To je jeho značka, kterou se prodává. Herec prostě musí být slavný. „Proto musíš hrát s dobrými herci, odkoukat to od nich a budeš také dobrý.“

Měl jste někdy období, že jste litoval, že jste herec? Třeba když nebyly příležitosti…

Neměl. Byl jsem pořád ve vleku těch věcí, které jsem udělal. Ta sláva na mě padla, když jsem byl hrozně mladý a ani mi to nedocházelo. Když staršímu synovi řeknu, že jsme Popelku natočili v roce 1973, tak on si myslí, že to byla doba Jana Žižky, že to je hrozně dávno. To nebere otce vážně. Od té doby jsem hrál divadlo, natáčel… Člověk zapomene žít normální život, ten ho vlastně vůbec nezajímá. Zdraví ho nezajímá. Zajímá ho jen divadlo a kariéra. Je to v něm. Ještě tak možná auťáky, aby to mělo lesk. Tohle mě všechno provázelo od útlého mládí až do toho vystřízlivění, kdy si člověk uvědomí, že všechno to kolem je naprosto bezcenné a zbytečné.

Když jste jako mladý kluk přišel domů s tím, že půjdete studovat herectví na JAMU, tak vám prý babička řekla: „To je sice hezké, ale čím se budeš živit?“ To vám asi moc nepomohla, ne?

Je pravda, že mi to tak babička řekla. Mě takhle nasměrovala moje učitelka piána. Říkala: „Ty jsi z té umělecké, hudební rodiny, kde všichni na něco hrají, existuje taková umělecká škola v Brně, co kdybys to zkusil?“ Nikdo doma nevěděl, co to vlastně je. Babička ale měla i takový svérázný humor. Samozřejmě, že jsem si na ni pak při těch přijímačkách vzpomněl. Když se mě ptali na mé vzory, jmenoval jsem ji, byla vrozený úžasný vypravěč z Hané.

Ženám, které od mládí slyší, jak jsou krásné, se pak někdy strašně těžko stárne. Jak to mají muži – princové?

To je úplně jednoduché. Protože aspoň normální chlapi o tom nikdy nepřemýšlejí. Je mi to buřt, jak se říká lidově. Asi chlapi stárnou tak nějak statečněji než ženy. A také když jsou starší, tak vypadají leckdy líp než v mládí, abych si zalichotil (směje se). Také vám to mládí pak připadá strašně jalové. A když vás ke stáru netrápí choroby, tak se to dá vydržet. I když v jistém věku chlapi určitě pochopí a všimnou si, že nic není nekonečné a že všechno má svůj čas. A ten se třeba blíží. Pozor!

Rozhovor s Pavlem Trávníčkem vznikl při natáčení pořadu Televize Seznam Moje místa. Najdete je v archivu na www.stream.cz.