Je to jako se přejídat či opíjet. I u zpráv si musíte umět říct dost, říká expert

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šok z atentátu na Roberta Fica aktuálně připomíná důležité téma: Jak ustát neustálý příval špatných a znepokojivých zpráv? Na Slovensku střílí na premiéra, atmosféra tam houstne, válka na Ukrajině pokračuje, ekonomika stagnuje, chystá se další uprchlická vlna, ledovce tají… Jak se z takovou záplavou negativních zpráv vyrovnat, odpovídá v rozhovoru pro Seznam Zprávy psycholog Dalibor Špok. Ve své praxi se zabývá poradenstvím v oblasti osobní změny, psychických problémů i seberealizace. A už déle než deset let vstupuje do diskusí o fake news a nenávisti na internetu

Povězte: Jak zůstat v obraze, mít důležité informace a zároveň nepropadnout depresi a rezignaci z přílivu špatných zpráv?

Roli tu hraje několik faktorů. První je otázka, jak důležitý je svět zpravodajství v mém životě. Jak často a intenzivně ho chci sledovat. Je samozřejmě normální, že se to u různých lidí liší, někdo se o politiku zajímá víc, někdo méně. Nicméně je tu vždy hranice, za kterou je ta důležitost zpráv větší, než je skutečná relevance pro můj život.

Atentát na premiéra Fica je dobrý příklad. Je to jistě mimořádná událost a pro premiéra a jeho blízké i osobní tragédie. Pro život běžného českého člověka ale ta relevance, důležitost není tak zásadní. Jenže to, jak média o té události informují, vyvolává emoce. A ty nás lákají ke sledování.

Takže jsou to emoce, nikoli nové informace, které sledujeme?

Ano, především emoce. Média nasadí „přímý přenos“ při sledování situace na Slovensku a opakují víceméně stále tytéž informace. Kde by vzala nové? Nemohou je v tak krátkém čase získat. Tak přijdou rozhovory, první expert, druhý expert, třetí expert. Hypotézy o průběhu operace a zdravotním stavu… Vzniká proud informací a emocí, zábavy, infotainment. Některá média to dělají lépe, jiná vsázejí více na emoce a bulvarizaci.

A většina lidí to vyžaduje. Je to kulturní forma zvládání emocí, ruminační proud (nutkavé zabývaní se nějakým problémem či situací, které je obvykle spojeno s negativními myšlenkami – poznámka redakce). Jak už bylo řečeno, nové informace to většinou nejsou, ale pokud by to média nedělala, lidé si budou stěžovat, že jim informace chybí.

A jak z toho ven?

Člověk by si měl vyhodnotit, zda ho ta nová situace bezprostředně ohrožuje, zda si má zabalit nejnutnější věci a hledat kryt. Atentát na Roberta Fica není ten případ. Tady si mohu říci, ano, stalo se něco hrozného, ale já to nemohu nijak ovlivnit, vývoj situace mohu klidně zkontrolovat zítra.

Emoce, která mě do sledování médií vtahuje, to, že mě to zajímá, a relevance pro můj život jsou dvě různé věci. To je zásadní. To, že mě to zajímá, není totéž jako to, že je to pro mě relevantní. A to je vlastně podstata mediální gramotnosti – tohle rozlišení doplněné vůlí nenásledovat tu emoci. Nejít za tím, co mě momentálně láká.

Na začátku jste zmínil, že ve hře je více faktorů…

Ano, druhou základní věcí je, jaká skupina lidí ten mediální ruminační proud vyžaduje. Zní to ošklivě, ale je to tak, že to jsou mnohdy lidé, kteří nemají v životě nic důležitějšího. Naplňuje to jejich životy. Je to vlastně takový nekonečný seriál. Není to zájem o politiku, o veřejnou diskuzi. Je to zábava, vyplnění času.

Musím se tedy vrátit k otázce: „Jak z toho ven?“ Kde ti lidé v sobě objeví sílu ty emoce nenásledovat, když si na nich pěstují závislost?

Je to stejné jako v ostatních oblastech života. Musím se snažit o sebekontrolu. Nejdu do ledničky a nedám si šestou klobásu, nedám si další skleničku alkoholu, abych nebyl opilý, jdu do práce, i když se mi nechce, přijdu včas domů, abych si mohl povídat s manželkou…

Pokud chci žít dobrý život, musím tu sebekontrolu používat běžně. A svět zpravodajství, svět médií není jiný. Ten filtr musím vytvářet já. Nevytvoří ho média za mě.

Opusťme nyní aktuální špatnou zprávu o atentátu na slovenského premiéra. Lidé totiž propadají depresi a panice i na základě zpráv o abstraktních a dlouhodobých tématech. Symbolem tu může být „environmentální žal“. Deprese z toho, kam se planeta řítí…

Opět je to hra s emocemi. Žijeme v postfaktické době, ve které hrají emoce zásadní roli. Do velké míry nahrazují informace. Prostřednictvím emocí přesvědčujeme ostatní o tom, že je něco relevantní. Informace nestačí. Přicházejí obrázky opuštěných ledních medvědů, kteří plavou na kře uprostřed oceánu. Vše má podobu příběhu. Neříkám, že je to špatně. Problém je v tom, že se snadno ztrácí hranice, kdy je člověk už zcela přesvědčený. Jakoby se musel přesvědčovat dál a dál. Hltá další příběhy a obrázky. A propadá žalu. Nezvládnuté emoci, přemíře emocí.

Je to trochu podobné jako postoj pacienta, kterému lékař vysvětluje diagnózu. Ne vždy pacient pochopí napoprvé, mnohdy se podvědomě brání pochopit. Lékař musí ve druhém kole své podání zesílit, musí ho podat nově. Ale v další fázi už pacientovi nepomůže, když si bude o své nemoci vyhledávat další a další informace.

A co tedy pomůže?

Přejít od emoce k akci. Pro pacienta to znamená, že se začne léčit, dodržovat nějaká pravidla. Přemíra informací ani sebelítost mu nepomohou. Ale to dnes není kulturně sexy. Příjemnější je zůstat v zajetí emocí. Sebekontrola a akce jsou příliš obtížné a náročné.

Když zůstaneme u environmentálního žalu, mám pocit, že studentské páteční manifestace Friday for Future zůstávaly v rovině nezvládnuté emoce. Nebyla to žádná akce. Šlo především o fotografii s transparentem, která se objevila na sociálních sítích. Bylo to bez rizika, se souhlasem škol, rodičů a policie.

Nemá to vlastně nic společného například s akcemi Greenpeace z předchozích let. Tam šli aktivisté skutečně do rizika. Byla to akce.

A zase jsme u otázky: „Co s tím?“ Říkáte, že sebekontrola a opuštění emocí není populární, současná kultura to nepodporuje. Tak jak ten kruh rozetnout?

Nemám obecnou odpověď. Ale myslím, že k přechodu k akci nutně dojde. Strategie zaměřená na emoce není efektivní. A vidíme to kolem sebe. Ještě příklad z oblasti ekologie: Aktivisté, kteří v galeriích polévají obrazy barvami, polévkami a podobně. Je to jenom emoce, nebo je to už zase snaha něco opravdu udělat? Neschvaluji to, není to podle mě šťastný způsob. Ale myslím, že na rozdíl od nakašírovaných Friday for Future to akce je.

Přechod od emocí k aktivitě probíhá. Není samozřejmě dominantní ve většinové společnosti, není tolik vidět na sociálních sítích. Ale děje se to.

Ale není ta akce, které je jednotlivec schopen v konfrontaci s globálními problémy, příliš malá? Není propadnutí skepsi a depresi vlastně logické? Stačí, že při čištění zubů zavírám vodu a třídím odpad?

Jistě nestačí. Ale vznikají ostrůvky pozitivní deviace, kde se toho děje víc. A jsou dobře viditelné. Stačí zajet třeba do Berlína, do takové čtvrti, jako je Kreuzberg. Žijí tam spíš mladší, environmentálně uvědomělí lidé, a na první pohled vidíte některé změny – třeba, že tu zbytečně nekosí trávu a rostou tu kopřivy.

Mohou ale takové komunity změnit společnost?

Každopádně jsou důležité. Většinová společnost zřejmě nikdy nebude jeden velký Kreuzberg. Ale některé modely se v ní z Kreuzbergu mohou šířit. Třeba vegetariánství nebo veganství. Ne, nebudeme všichni vegani, ale výrazně omezit spotřebu masa jistě můžeme. Po západních městech se masově šíří cyklistika. Zdaleka to už nejsou jenom aktivisté, kteří nejezdí po městě autem.

Sklenuli jsme mohutný oblouk od emoční nepohody při zpracování špatných mediálních zpráv po pohodu ve veganské restauraci v Kreuzbergu. Zkuste, prosím připomenout, jak jsme se sem vlastně dostali…

Přemýšlíme o zvládání emocí v postfaktické době, při sledování médií. Není třeba propadat panice. Jistě, na Ukrajině je třeba hledat kryt. Tady ne. Nežijeme v nejhorší době. Byl snad svět bezpečnější v době karibské krize, kdy hrozila jaderná válka? Byl veselejší v padesátých letech v době politických procesů? Nebyl. Bylo jiné zpravodajství. Bylo pomalejší, méně naléhavé…

Prvním krokem tedy je uvědomit si, že ty emoce mě zaplavují proto, že takto dnes fungují média a sociální sítě. Pokud to nevím, musím to zkusit nějak zjistit. Přečíst si třeba něco z historie.

Pokud už to vím, nastupuje sebekontrola. Musím si dát nějaké limity. A přejít od emocí k akci. Zásadní je vědět, že filtrem, který ke mně propouští informace a emoce, jsem já sám. Že já sám rozhoduji, co je pro mě důležité.