Farář zneužil důvěru a pak i moc, říká k sexuálnímu případu šéfka církve

Do jedné z patnácti farností Evangelické církve metodistické v České republice nastoupil letos v létě nový duchovní. Muž ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Před tím se rok připravoval na práci kazatele, ještě před tím působil v jiném společenství a v různých vzdělávacích organizacích.

Během velmi krátké doby s ním ve farnosti udělalo několik žen velmi neblahou zkušenost. Některým posílal nevhodné vzkazy a své intimní fotografie, jiné při společné modlitbě sexuálně zneužil.

Církev velmi rychle faráře propustila. A po jeho odchodu zjistila, že případů bylo víc.

„Ve farnosti jsme oznámili, že nový farář byl pro vážné osobní selhání propuštěn. Myslela jsem si, že tím bude věc vyřešena. To byl omyl. Vlastně to byl spíš začátek,“ říká nejvyšší představitelka církve v Česku Ivana Procházková.

Ona sama se o prvním případu sexuálního obtěžování ze strany faráře dozvěděla od kolegy Milana Mrázka, kterého znala dotyčná žena z jeho dřívějšího působení v její farnosti, a proto se na něj obrátila.

Ivana Procházková i Milan Mrázek poskytli Seznam Zprávám velmi otevřený rozhovor, v němž popisují, jak sami na případ reagovali, jak se s případem sexuálního predátora vypořádala církev, jak on sám působil na své okolí a proč nyní považují za nutné o těchto věcech veřejně mluvit.

Pojďme to vzít od začátku. Co se u vás v církvi stalo?

Milan Mrázek: Na mou bývalou farnost přišel nový farář a mně se po čase telefonicky ozvala jedna z žen, že se ten muž chová divně. Psal jí nevhodné vzkazy s jasným sexuálním obsahem a s fotografiemi intimních míst. Později mi poslala screenshoty této jeho komunikace s ní. To bylo letos v srpnu. S touto ženou jsme se na to já a moje manželka osobně setkali. Bylo jasné, že farářovo chování je za hranou toho, co si může farář dovolit. Hned jsem informoval superintendentku, ta do toho vstoupila a s farářem ukončila pracovní poměr.

Ivana Procházková: Členové farnosti měli velmi otevřené a přátelské vztahy se svým předchozím farářem a jeho ženou. Důvěra mezi nimi se léta budovala, a proto měly napadené ženy odvahu svěřit se s tím, co se stalo. Důležité bylo, že se setkaly s porozuměním, nikdo je nepodezíral, že přehání, nebo si dokonce vymýšlí. Stud a pocit vlastního selhání, které oběti prožívají, hrají často bohužel ve prospěch agresora. Podobně tomu bylo i v tomto případě. Nový farář zneužil nejprve důvěru a potom určitou moc, která je s rolí duchovního spojena. Zmiňovaná žena však nakonec našla odvahu svěřit se s tím, co se stalo, a přijala od manželů Mrázkových nabízenou pomoc a podporu.

Jak jste na to tedy reagovala?

IP: Hned druhý den poté jsem přijela na farnost, kde ke zneužití došlo. Zmiňovaná žena byla velmi statečná. Vážím si její odvahy. Byla ochotná mluvit se mnou o událostech minulých dní, a dokonce mi předala screenshoty proběhlé komunikace. Ještě týž den jsme se s dotyčným farářem sešli a v podstatě z hodiny na hodinu jsme ukončili jeho duchovní službu i zaměstnanecký poměr nejen ve farnosti, ale v celé naší církvi.

On to tedy nezapíral, přiznal své selhání?

IP: Připustil, že selhal, že překročil hranice. Ukončení pracovního poměru ale podepsal až ve chvíli, kdy se dozvěděl, že máme fotografie a screenshoty jeho komunikace. Obávám se, že dodnes si není vědom toho, jaká spoušť za ním zůstala.

Proč občas mluvíte o jedné ženě, občas o vícero ženách. Co se tedy dělo dál?

IP: S napadenou ženou zůstali bratr farář Milan Mrázek a jeho žena v kontaktu. Nabídli jí pomoc, také odbornou. Ve farnosti jsme oznámili, že nový farář byl pro vážné osobní selhání propuštěn. Myslela jsem si, že tím bude věc vyřešena. To byl omyl. Vlastně to byl spíš začátek.

Důvody jste tam neoznamovali?

IP: Z počátku jsme nevěděli, jak je situace vážná a jak velmi důležité je o ní mluvit zcela otevřeně. To se vyjevilo postupně a do velké míry také zásluhou naší konzultace celé situace s psychoterapeutkou Ritou Kramerovou. (O ní se dozvěděli z podcastové série Seznam Zpráv Ve stínu celibátu, v němž Jiřina Kočí popisovala vznik, průběh i dlouholeté následky svého zneužívání katolickým knězem, pozn. red.)

Právě ona nám totiž doporučila, abychom formou přednášky o vztahovém a sexuálním predátorství otevřeli celou záležitost na farnosti. Že je nutné mluvit s celou komunitou, ve které ke zneužití došlo. Společenství v této věci vzdělat, aby bylo schopné poskytnout zázemí obětem, a ne je stigmatizovat.

Co se v té farnosti dělo?

IP: Členové a přátelé farnosti prožívali obrovské zklamání z toho, že jejich duchovní, na kterého se těšili, selhal a byl propuštěn. Zlobili se. Na něj, na církev. Byla narušena důvěra i vůči církvi, pochopitelně. Zklamání, hněv, strach, nedůvěra, otázky – s tím vším bylo třeba ve společenství pracovat. Na doporučení paní Rity Kramerové ze spolku Někdo ti uvěří jsme pozvali na farnost psychologa působícího mimo jiné na Oddělení ochranné léčby v Praze-Bohnicích. Přijel nejen s přednáškou, na kterou navazovala debata s asi 50 účastníky, ale nabídl také uzavřené sezení pro ženy a individuální setkání. Jeho intervence v celé záležitosti byla velkou pomocí a jsem mu za ni velmi vděčná.

A díky tomu jste zjistili, že podobnou zkušenost udělaly i další ženy?

MM: Ozvala se další žena s tím, že jí se stalo se stejným farářem něco špatného a zlého. Ve stejné době jako té ženě předchozí. V jejím případě šlo o fyzický kontakt. Nejdřív se s ní seznámil, pak ji pozval, že se s ní bude modlit. A když přišla, tak ji sexuálně zneužil.

Znásilnil?

IP: Každopádně na základě tohoto případu jsme se souhlasem oběti předali celou věc k prošetření Policii České republiky.

Říkali jste, že se oba tyto případy staly ve stejnou dobu a že tento duchovní působil ve farnosti krátce…

IP: Tři týdny. Před tím byl ještě na praxi v jiné farnosti. O druhém případu jsme se dozvěděli právě díky postupu, který nám poradila paní Rita Kramerová. Bez konzultace s ní by nás nenapadlo, jak je důležité mluvit o tom, co se stalo, s celým společenstvím, a vytvořit tak prostor důvěry, ve kterém se mohou ozvat další oběti.

MM: Když jsme zjistili, že je tady druhá oběť, obávali jsme se, že tady může být i nějaká třetí, někdo další… Kladli jsme si otázku, jak jim můžeme pomoci. To přece nemůžeme nechat být. Jak bychom se jim mohli podívat do očí? Proto o tom otevřeně mluvíme, aby se i ty další ženy mohly přihlásit.

Co jste díky těm případům pochopili?

IP: Že je třeba chránit oběti, nikoli však útočníky. Že je důležitá citlivost, ale zároveň otevřenost. A že je velkou pomocí řešit tyto záležitosti s odborníky a s podporou těch, kteří mají zkušenosti s podobnými případy.

Rozhodli jste se nezveřejnit jméno dotyčného muže. Můžete nám o něm alespoň něco říct? Kolik mu je let? Kde působil před tím? V jakém prostředí se pohyboval?

IP: Je mu mezi padesáti a šedesáti lety. V naší církvi působil něco málo přes rok. Byl v procesu přijímání jako kazatel. Před tím působil v jiných společenstvích, ve vzdělávacích organizacích.

Je docela pravděpodobné, že to samé mohl v minulosti dělat i někde jinde. Tím, že jeho jméno zde nezaznívá, tak se ale k případu nebudou moci přihlásit jeho další, potenciální oběti.

MM: Je to pořád stále dost živé pro oběti i pro naše okolí. Na místech, kde víme, že působil, zazněly veškeré podstatné informace. Jsme v kontaktu i s jeho rodinou, s jeho manželkou, dětmi. Neříkáme to v tuto chvíli i s ohledem na ně. Časem snad dojde k tomu, že bude možné zveřejnit celý příběh jako paní Jiřina Kočí.

IP: V našich společenstvích lidé jeho jméno znají. Mluvila jsem o tomto případu i na valném shromáždění Ekumenické rady církví. V oblasti, které se to týká, vědí, o koho jde. Společenství, ve kterém působil, než se ucházel o duchovenskou službu v naší církvi, jsem rovněž informovala.

Občas se při otevírání a řešení těchto případů objevují hlasy laiků, že „bůh ví, jak to bylo…“ nebo že se „tolik nestalo“. Setkávali jste se s tím také?

IP: Do určité míry, ale hlavně na začátku. Byli jsme zaskočeni. Napadalo nás, že to snad není možné, že třeba někdo „hacknul“ jeho profil. Člověk se tomu zkrátka zdráhá uvěřit. Naštěstí první napadená žena byla natolik statečná, že s námi sdílela zmíněné screeshoty a poslané fotky.

Pro ni bylo velmi těžké a zahanbující o událostech mluvit. Má proto můj velký respekt a jsem jí moc vděčná, že to udělala. Má velký podíl na tom, že se celá věc začala relativně rychle rozkrývat v celé své závažnosti. Postupně nám docházelo, jak je situace vážná a co všechno předchází tomu, než dojde přímo k nějakému sexuálnímu zneužití.

Uvědomili jsme si, že musíme především nabídnout pomoc a podporu obětem, pracovat s celým společenstvím, kde se to dělo. Lidem ve farnosti jsme nabídli pomoc psychologa, uspořádali jsme společné setkání – otevřený rozhovor se všemi, kteří o to stáli. Nabídli jsme ženám ve farnosti setkání s psychologem, případně terapie, kdyby o ně měly zájem.

Měly zájem?

IP: Částečně ano. Ale vědí, že když budou chtít, naše podpora je připravená.

Případů sexuálního zneužití v církvi, ale i mimo ni, byla veřejně popsána už celá řada. Zaujalo mě, že jste si přesto – když jste byli konfrontováni s případem vašeho faráře – nejdřív řekli, že to snad není možné. Co vám na tom přišlo neuvěřitelného?

IP: Dotyčný muž na většinu z nás vůbec nepůsobil jako predátor. Paní Rita Kramerová i psycholog nám ale vysvětlili, že predátory velmi často bývají právě lidé, kteří kolem sebe vždy mají také ty, kteří by to do nich v životě neřekli. Naopak k nim vzhlíží, obdivují je pro jejich schopnosti, inteligenci, komunikační dovednosti. Tak tomu bylo i u nás.

Musím říct, že bohužel podobný případ jsme řešili i v naší redakci – a řešení bylo jednoznačné: dotyčný člověk musel v práci okamžitě skončit. Nebyla o tom žádná diskuze, žádná pochybnost. Jak jsem pochopil z vašich odpovědí, vy jste postupovali také rázně. Zajímalo by mě, jak na váš případ reagovali ostatní církve, když jste to s jejich zástupci probírala?

IP: S velkým porozumění. Pokud vím, tak Českobratrská církev evangelická, ale i jiné evangelické církve mají už nastavené některé mechanismy, jejichž prostřednictvím předcházejí podobným případům. V rámci vzdělávání duchovních, vstupních profesních psychologických testů apod. Řeší to i etický kodex, pokud jde například o práci dobrovolníků, kteří pracují s dětmi nebo mládeží. Další platformou je celoživotní vzdělávání duchovních a všech, kteří v církvi pracují s lidmi.

Pro nás to je nyní čerstvá věc. Musíme do budoucna nastavit preventivní opatření, abychom snížili riziko, že se někdy bude něco takového opakovat. Požádali jsme v této věci spolek Někdo ti uvěří o spolupráci.

Oceňuju vaši otevřenost, s níž o této věci mluvíte. Děláte to s vědomím, že to může pomoci i ostatním?

IP: Přesně tak. Chtěli bychom, aby oběti našly podporu a pomoc. Když bude naše společnost těmto věcem víc rozumět a budeme o nich víc vědět, bude schopna obětem poskytnout adekvátní podporu a nebudeme je posouvat do roviny spoluviníků. Tak to prostě není. A útočníky je třeba zastavit, zabránit jim v dalším páchání násilí. Velký díl odpovědnosti teď má také policie, které jsme případ předali k prošetření. Její postup může oběti podpořit, ale také umlčet.

Setkáváte se i v prostředí církve s tím, že jsou oběti stigmatizovány a posouvány do role spoluviníků?

IP: Může se to stát. Myslím, že to je bohužel taková přirozená reakce. Ale to asi všude, bez ohledu na to, jestli se jedná o školu, sportovní klub, nebo církev. Svou roli hraje náš stud, máme pocit, že o těchto intimních věcech se na veřejnosti nesluší mluvit. V tomto případě je však opak pravdou. Náš stud, obavy o „obraz“ církve na veřejnosti, naše mlčení by jen nahrávalo útočníkům a izolovalo oběti.

MM: Musím dodat, že v našich farnostech ale lidé reagovali velmi vyspěle – až mě to překvapilo, jak dobře to lidé vzali. Tam vůbec nebyla pochybnost, že by se obětem nevěřilo. Také bylo asi důležité, že jsme se my dva, kteří jsme to řešili, jednoznačně postavili za oběti a věřili jsme jim.