Expert navrhuje, jak začlenit Ukrajince. „Neopakujme vietnamský scénář“

Pro registraci uprchlíků z Ukrajiny platí striktní pravidla. Každý přijde do asistenčního centra, které je v Praze stejně jako v jiných krajských městech. U prvního stolu požádá o azyl a obratem dostane status strpění, u dalšího se stává pojištěncem VZP, u třetího obdrží od pracovníka úřadu práce sociální dávku pět tisíc korun. Když v asistenčním centru není právě nával, stihnou se všechny úřední kroky za dvě hodiny.

Většina Ukrajinců pak odchází, protože má bydlení u známých. Menší část se obrátí na hasiče, kteří je odešlou do ubytovacího zařízení, nejčastěji k českým rodinám, které nabídly své prostory.

Registračním kolečkem pro hlavní město prošlo podle ředitele pražského Centra sociálních služeb Martině Šimáčka 80 tisíc lidí. V naprosté většině jde o lidi, kteří do české metropole uprchli před válkou.

Jakou perspektivu mají ukrajinské rodiny, které se ocitnou v Česku?

Slovo rodiny se musí zúžit, protože sem přicházejí téměř výlučně ženy. Matky s dětmi a se svými rodiči, to znamená se starými lidmi. Jen málokdy přicházejí dospělí muži. Přicházejí ti, kdo bývají zároveň ve velmi těžkém traumatu, protože opustili rozbořený domov, opustili svoji zemi, která je ve válce. A často opustili svoje partnery a manžele, nevědí, co s nimi je, a někteří vědí, že o ně přišli. Mnozí z nich mají za sebou náročnou cestu, kdy třeba museli jít kus pěšky, než mohli cestovat vlakem.

Plánují v Česku zůstat?

V tuhle chvíli vesměs doufají, že konflikt pomine a vrátí se. Zároveň je jasné, že spousta z nich se vrátit nebude moci. Jednak nebudou mít kam a jednak přijdou o své muže či o partnery. Je hrozně těžké říci, kolik z těch lidí tady zůstane. Už teď máme na území Česka kolem 300 000 utečenců, tak musíme počítat, že minimálně vysoké desítky tisíc, ne-li klidně sto tisíc bude mít zájem tu zůstat. Jasně, můžou za nimi postupně třeba přijít i jejich partneři, manželé, ale teď jsou to primárně ženy s dětmi.

Jakou tedy mají perspektivu?

Vidím přicházet velmi, až na výjimky velmi silné lidi s velkou chutí se o sebe postarat. Chtějí být přínosem a zároveň nečekat, že jim někdo pomůže. Je tam veliká snaha svoji situaci vyřešit a klidně i pracovat, pokud to bude jen trochu možné. Ale znovu zdůrazňuji, zejména pokud přichází sama žena s malými dětmi, těžko bude řešit zároveň péči o děti, zároveň jejich školní docházku a zároveň to, že by měla pracovat a mít příjem.

A bude velmi záležet na tom, jestli my jako český stát dokážeme správně zkombinovat podporu těm lidem, aby třeba mohli částečně pracovat na nějaké zkrácené úvazky, aby zároveň dostali podporu pro děti a aby se mohli trvale a dobře zabydlet. Může z toho být obrovská příležitost pro ně a pro Česko, ale taky z toho může být průšvih, protože pokud nezvládneme ty lidi dobře zabydlet, vytvoříme nějaká segregovaná území, až bych řekl ghetta. Z toho hrozí obrovský problém, který bude zavěšený i do dávkového systému.

A v čem může být pro běžnou ukrajinskou rodinu, nebo část rodiny, bezprostřední perspektiva v této chvíli? Mají tedy kde bydlet, ale co dál?

Zase je třeba zdůraznit, že ti, co přicházeli a ještě pořád přicházejí, mají z větší části povědomí, kde budou bydlet. Mají tady třeba nějaké sítě, vědí, že přicházejí do místa, kde jim někdo pomůže. Ale pořád narůstá počet těch, kteří přicházejí do nestabilního, nebo dokonce krizového bydlení. V Praze denně kolem stovky lidí potřebuje pomoc s bydlením a zdaleka ne všem je tato pomoc poskytnuta v nějakém standardním prostředí. Dokonce kolem osmi set lidí je stále ještě v tělocvičnách. Někteří odcházejí do ubytoven, které jsou podstandardní. Rozhodně není možné, aby tam bydleli dlouhodobě. Zároveň se tady začíná projevovat problém efektu solidárního bydlení, když přes veškeré úsilí spousta lidí, kteří nabídli své byty, zase ochotu nechat tam bydlet uprchlíky ztrácí, protože přece jen je to zátěž. Ti, kteří přišli, mají spoustu potřeb, které zůstávají nepokryté, protože asistence od veřejné správy, od sociálních pracovníků, od zdravotníků je zatím relativně omezená, malá nebo i žádná. Takže všechny tyhle domácnosti, které jsou v nestabilním bydlení, mají první perspektivu začít bydlet co nejstandardněji. To je klíč.

Ti lidé také často přicházejí nemocní, mají za sebou náročnou cestu ve špatném počasí. Častokrát hned na příjmu řešíme akutní onemocnění vyžadující antibiotika, hlavně u dětí je to velký problém. Takže krátká perspektiva znamená také se stabilizovat zdravotně i v duševní oblasti.

A velmi různě se zejména ti, kteří už mají zázemí, dostávají do další fáze. Mnozí z nich aktivně nabízejí, že chtějí pracovat. Tam, kde jsou na to připraveni, nebo se nemusí starat o malé nebo nemocné děti, se velmi vyplatí jim rychle možnost práce nabídnout. Teď slušně zafungoval systém podpory pomocí dávek. Ale je velmi důležité, aby ti, kteří začnou pracovat třeba na částečný úvazek nebo za velmi nízkou mzdu, o tu dávku ještě nepřišli. Aby se usadili i v oblasti příjmů a ty příjmy narůstaly v kombinaci nějakého malého přivýdělku a dávky. Pak se těm lidem začne mnohem lépe dařit, najdou si lépe placenou práci, a to už souvisí s další, možná dlouhodobější perspektivou. Ti lidé by tady neměli zůstávat v nějakých podřadných profesích.

S jazykem nebudou mít ukrajinští uprchlíci problém?

Ano, musíme si uvědomit, že i když je to kulturně blízké prostředí a ti lidé mluví jazykem, kterému lze za určitých okolností rozumět, zejména pro kvalifikované profese se bez jazykové průpravy neobejdou. Stejně jako se bez jazykové průpravy neobejdou děti ve školách. Ale ta je v případě ukrajinštiny relativně dosažitelná.

Existuje nějaká státní politika, jak nejlépe uprchlíky integrovat, anebo se celý proces nechává na účastnících s tím, že to nějak bude fungovat samo?

Náš státní integrační program je docela dobře nastavený. Poměrně komplexně. Ale je koncipovaný na úplně jinou situaci. Jednak pracuje s mnohem delšími lhůtami v azylovém řízení, které bývá extrémně pomalé a extrémně nepřívětivé. Ale aktuální situace ho zcela otočila, teď je velmi rychlé a dobře nastavené na situaci aktuálně přicházejících uprchlíků. Takže státní integrační program najednou vlastně nestačí. Jak zabezpečíte, když mluvíme o jazykové přípravě, tak velké počty profesionálů na školách a na úřadu práce? Existuje podle mě dobrá podpora pro vyučování češtiny jako druhého jazyka, může se relativně rychle rozšířit do škol v Česku, ale zase je to velký úkol pro mnoho lidí.

Část uprchlíků tady z různých důvodů zůstane. Znamená to, že vznikne podobná menšina, jako je ta vietnamská, na kterou jsme si zvykli?

Na druhou stranu všichni vědí, že hodně Ukrajinců je v Česku dlouhodobě za prací, někteří tady pobývají značnou část roku a mají tady zázemí. Také je známo, že Ukrajinci jsou celkem uzavření. Bývají spjati s pracovním trhem, s místem, kde si vydělávají, ale do společnosti integrováni nejsou. To znamená, že se dá očekávat, že i ti, kteří teď nově přicházejí, budou tak trochu tlačeni do prostoru jakéhosi paralelního světa.

Jinými slovy, jako u Vietnamců?

Přesně tak. Není to dobře. U Vietnamců se to samozřejmě v další generaci stírá, protože děti ve školách se integrují. Tentokrát sem ale přicházejí z Ukrajiny lidé, kteří mohou rovnou zastávat velmi důležité pozice ve společností. Byla by obrovská škoda je izolovat stranou. Proč by lékař, kvalifikovaný učitel, nebo jiný kvalifikovaný odborník pracoval v normálních profesích u pásu? Nic proti manuálním profesím, ale proč by tam končil pracovník s kvalifikací, proč by končil někde v izolaci? Naopak, přece má vůli se integrovat. Takže pokud tady budou zůstávat takoví lidé, tak je to značná příležitost rozbořit ten způsob přijímání lidí odjinud do jakési izolované menšiny.

Ale jakým trikem toho chcete dosáhnout? Věci přece běží tak, jak jsme zvyklí a my jsme zvyklí na určitou izolaci menšin.

Může to dokázat vůle těch lidí a také program. Program musí být, v tom bych se odvolával na Německo, ze státní úrovně dobře propracovaný. Jestliže teď vidíme, že ti, co přicházejí, přicházejí dominantně do Prahy, nebo velkých měst, jako je Brno, a snaží se tam pochopitelně zůstat, tak zároveň je na místě, aby vláda vyvinula doprovodný program, který pomůže ty lidi distribuovat po celém území.

Pro spoustu těch lidí to může být zajímavé, protože nepřicházejí jenom lidé z měst, ale také Ukrajinci z vesnice, kteří jsou integrovatelní právě do vesnického prostředí a můžou tam velmi dobře prosperovat. Znovu zdůrazňuji, že rozhodne bydlení. Když se ti lidé budou integrovat do neobydlených nebo nevyužitých kapacit, kterých tady není málo, anebo když se ty kapacity budou rychlou výstavbou doplňovat, tak se to nesmí dělat segregovaně. Jasně, nikdy to nesmí být sociální inženýrství, ale můžeme vytvořit podmínky a vláda přitom může využít obrovskou vlnu solidarity a ochotu Čechů Ukrajincům pomáhat.

Je to vlastě zkouška, se kterou ani my nemáme žádné zkušenosti?

Ano. A součástí té zkoušky je, že jako země procházíme i dalšími složitými situacemi. Pořád máme covidové období, je tu obrovská inflace, spousta lidí se propadá do existenčních potíží. Pak je tady ještě jedna velká zkouška, jak zvládneme náročné uprchlíky. V řadách Ukrajinců přicházejí velmi chudí lidé, kteří jsou i na Ukrajině sociálně vyloučení. Právě s nimi vidíme obrovský problém už při přijímacím řízení, krajská asistenční centra si s nimi nevědí dost dobře rady, veřejná správa s těmito lidmi nepočítá. Teď s nimi pracují takřka výlučně neziskové organizace, a proto je velmi důležité, aby do toho vstoupil také stát a mitigoval případné spory, které mohou nastat mezi domácí populací a skupinou, která bude velmi náročná na integraci.