Čtyřnásobná máma Lenka Vlasáková: „Pubertu svých dětí nemáš šanci ovlivnit“

„Myslím, že za spoustu věcí u svých dětí vděčím waldorfské škole. Škola jim pomáhá uzrát v hrozně kvalitní lidi,“ uvedla Lenka Vlasáková v rozhovoru, který vznikl při natáčení pořadu Televize Seznam Moje místa.

Herečka zde mimo jiné také vzpomíná na své klíčové filmové role, při nichž jí „asistovaly“ její malé děti. „Práci v šestinedělí bych nikomu nedoporučila,“ říká například. (Autorka a Lenka Vlasáková si při natáčení tykaly, pozn. red.)

Když jsme spolu mluvily před 11 lety a ty jsi měla první dítě v pubertě, řekla jsi mi: „Rozčiluju se, snažím se uhájit své pozice a přitom se mi neustále vrací moje puberta, takže jsem v lecčems shovívavá.“ Když už teď máš dvě děti dospělé, jedno v pubertě a jedno do ní pomalu míří, zvládáš pořád být shovívavá?

Jo, určitě. Myslím, že ještě víc než u toho prvního. Dospělí by si měli uvědomovat jednu věc, a to, že je to jedno z nejdramatičtějších období, co dítě zažívá. Kdyby mělo dítě řešit nepřiměřené reakce rodičů a okolí, tak na to nemá čas, protože má spoustu starostí samo se sebou. Já říkám: Puberťákům je nutné dát prostor, aby si to nějak zkusili zvládnout. Když jim ten prostor dáš, tak to není tak nepříjemné. Spousta rodičů mi říká: „Ježíš, až budou v pubertě, já se bojím…“ Člověk se nemusí bát, ono to prostě jde.

Takže se to dá udělat tak, že nechodíš do těch jejich pokojů, aby ses tam brodila jejich svršky a zbytky jídla…

No jasně.

Necháš je, ať si to řeší sami.

Jednou jsem byla na nádherné přednášce o tom, že si máš jako rodič představit, že ti dítě v těch 12, 13 letech vleze do takového tunelu a jde tou rourou. A ty můžeš maximálně šplhat po té rouře a sledovat, kde asi tak je a co z té roury vyleze. Ale ovlivnit to můžeš asi jen tak, že jsi nad tou rourou. A s tím naprostou souhlasím. Když si vzpomenu na svoji pubertu a budu k sobě upřímná, tak si myslím, že od těch 15 let už to velká změna nebyla. Myslím, že jsem byla už tehdy dost podobná, jaká jsem dneska.

Neznamená to, že jsi pořád v pubertě?

Třeba jo. Ale chci tím říct, že s tím vědomím, kdo jsem a co chci, už to tam tenkrát bylo. Prostě díky té své zkušenosti věřím tomu, že to mé děti mají taky tak. Takže když mi v patnácti řeknou, kam chtějí jít na střední školu, já jim do toho nekecám. Nebo ne… pardon. Beru zpět. Teď, když Maxmilián řekl, že chce jít na konzervatoř, tak to jsem musela zpracovat.

Nečekala jsi, že některé z tvých dětí bude chtít být herec?

Ale jo, čekala, ale to ti řeknou všichni herci. Prostě chceš to své dítě před tímhle prostředím ochránit. Je to těžká práce, prostředí, takže chceš zabránit tomu, aby tvoje milované stvoření zažívalo podobné věci. Má to sice své velmi zlaté stránky, ale stejně tak to má i stránky temné.

Jaká jsi měla očekávání ty, když jsi šla studovat herectví? Když ses dostala na DAMU, byla jsi jediná holka v ročníku, která nebyla z herecké rodiny. Takže nepopsaný list, zatímco ty druhé už věděly…

Neměla jsem žádné očekávání. Respektive neměla jsem dopředu přehnané ambice, přehnaná přání. To nebylo tak, že bych už od deseti, 12 let věděla, že chci být herečka. To vzniklo v těch 17 letech shodou náhod. A to byla moje velká výhoda.

A když to tvoje děti vidí doma? Řekl ti Maximilián, proč to chce dělat?

Ano. On má tu bytostnou potřebu hrát, což je na tom to nejlepší. Prostě chce být na jevišti a je mu tam dobře. Když mi tohle řekl, tak na tom se nedá nic rozporovat. Není tam okolo to pozlátko, které by mu člověk mohl rozmluvit. Prostě má tam tu potřebu hrát. A to je správně.

Jaký on je – v tom tunelu puberty?

Skvělý. Má v sobě přirozenou zodpovědnost, velkou noblesu. Mám dva syny a jeden je princ, což je Maximilián, a druhý je rytíř, což je Johan. Mezi nimi je rozdíl. Maximilián má v sobě nesmírnou křehkost a zároveň pravdivost. A v Johanovi je zase taková ta středověká mužnost. Ale křehkost taky. On je taky umělecky velmi nadaný. Ale jsou každý jiný.

A dcery? Ty už z toho tunelu vylezly…

Ty jsou taky skvělé. Už dospělé. Myslím, že za spoustu věcí u svých dětí vděčím waldorfské škole. Díky tomu měly krásné dětství, krásné vzdělání. Škola jim pomohla uzrát v hrozně kvalitní lidi. A toho si na té škole cením: individuální přístup k jednotlivým dětem, podporování těch jednotlivých talentů s nesmírnou láskou a tolerancí. Já prostě ten „waldorf“ miluju.

Kdybys měla ten princip vysvětlit někomu, kdo si myslí, že to je škola, kde si děti hlavně hrají, jak bys ho přesvědčila? Co je tam pro tebe důležité?

Hm, tak to je strašně složité. Školní vzdělávací systém, státní škola, tak ten je prostě nemilosrdný. I ta waldorfská škola musí dodržet všechny normy jako na běžné základní škole, ale tady je ten individuální přístup a zároveň ten kolektiv, celá třída dokáže ty slabší anebo i ty silnější nést. Je to jakoby umělecká škola – a tím nemyslím, že by se tam dával důraz na umění, ale skrz umělecký pohled na svět se dá koukat i na matematiku, na češtinu, přírodopis, na všechno. Je to hodně zážitková škola. Když jsem letos přišla na první třídní schůzku, tak měli na podlaze mapu České republiky, aby na ni mohli dávat jednotlivá města. Johan měl teď v páté třídě Egypt, pak Řecko, to vyvrcholí řeckou olympiádou, kdy se sjedou všechny páté třídy všech waldorfských škol a prožijí tři olympijské dny…

Nezávidíš těm svým dětem? Když ty jsi prošla klasickým gymnáziem…

Určitě. Ale já si to teď užívám i jako rodič. Už jsem na té škole jako rodič 17 let. A jako rodič se tam můžeš účastnit různých akcí. Teď třeba pořádali středověkou slavnost, my s Honzou (manžel Jan Dolanský, pozn. red.) jsme na sebe vzali role krále a královny, půjčili jsme si na Barrandově skvělé kostýmy, pasovali jsme děti na rytíře a užili jsme si to všichni.

Máš čas si tohle užívat? Vím, že je to klišé, ale přece jenom jsi jedna z nejzaměstnanějších hereček své generace, s manželem oba hrajete divadlo, do toho máte čtyři děti.

Víš, když mi někdo začne říkat, že je vyčerpaný, tak tomu já se směju. Třeba když mi na škole někteří rodiče říkají, že na něco nemají čas, tak si říkám – jo, dobře… Ale já jsem pochopila, že když chceš nést ducha té školy, tak je dobré být aktivní. A pokud nejsi, tak některé věci prostě nejsou. Já jsem si vybrala, že prostě budou. I přesto, že jsem pak utahaná, ale ten zážitek mi to vždycky nějak překryje.

Když se vrátím k tvé pubertě, tak ty jsi prý v 17 letech odešla z domova. K babičce a dědovi. Je to tak?

Hm. Byla to součást revolty. Prostě jsem si sbalila batoh, to úplně vidím: takovou černou krosnu, vzala jsem si asi tři černá trika, na ně jsem byla hrozně hrdá, a všechny knížky Dějiny umění, co jsem měla. Nic víc jsem si nevzala.

A co babička s dědou?

Byli šťastní, že mě tam mají. Akorát jsem potom nastoupila na DAMU a pro ně to začalo být náročné: s tou mojí dochvilností, s nočními návraty. Vydržela jsem u nich do půlky prváku a pak jsem bydlela s kamarády na koleji.

Pražanda? To šlo?

Jo, jo. No nešlo, dělala jsem nějaké věci, které se nesmějí.

Vždyť ty vypadáš taková uspořádaná.

To já jsem uspořádaná a pak v momentě, kdy se mi něco nelíbí, tak udělám něco nečekaného. Třeba odejdu z divadla. Vždycky spoustu věcí vydržím, ale pak… Pak se ale už nemůžu zase vrátit zpátky. Já to mám takhle.

A umíš se pohádat?

Jasně.

I doma?

No, ježíšmarjá. Mě se děti bojí. Ony vědí, že v momentě, kdy použiju jejich celé jméno, když řeknu: Maxmiliáne! A ještě tímhletím hlasem. Nebo Sofie!

…tak je zle!

Přesně tak. Jinak je to Maxíčku, Sofi, Amoušku…

Zase je to dobré, že nemusíš moc křičet.

Jo. Ale křičím. Dneska ráno jsem se třeba hrozně rozčílila.

Co provedli?

Ne, to nebudu říkat.

Na ten nedostatek času jsem se tě ptala i proto, že poslední mateřskou sis „užila“ necelý měsíc, protože jsi šla hned natáčet seriál Život je ples.

Jo, to je pravda.

Ten seriál se roztočil, pak jsi porodila, pak se hned zase točilo. Pamatuju si, jak jsi mi vyprávěla, že maminka byla v karavanu a tys odbíhala kojit.

To tedy vyloženě nedoporučuju, začít pracovat v šestinedělí, protože ten mozek to nebere. Jak se furt tvoří to mléko a člověk není nic jiného než chodící mlékárna, a pan režisér mi něco říkal a mně odplul ten pohled někam jinam, protože jsem někde slyšela Johana. Dítě brečí! „Jo, Lenko, ale ještě jednou! Jeden záběr!“ Já říkám: „Ale on brečí.“ Bylo to dost náročné. I pro to okolí. S ostatními dětmi jsem také točila, ale to už jim bylo třeba půl roku, měli jsme nějaký rytmus.

A stálo to natáčení seriálu Život je ples za to? Setkala ses tam s Janou Štěpánkovou, Danielou Kolářovou, Květou Fialovou…

Samozřejmě, že to stálo za to! To bylo něco neskutečného. Každý den jsem tam vcházela s rozechvěním, protože jsem tyhle všechny lidi potkala: ještě tam hrál Radek Brzobohatý, Ivuška Janžurová, ta byla moje maminka. Jirka Krampol. Olda Vlach. Ještě pan Skopeček. Teď mám z toho husí kůži. Když jsem jim měla v té své roli něco přednášet, já měla takovou trému, ale oni byli skvělí. Jsem hrozně vděčná za tohle natáčení, i když to bylo složité.

Byla někdy role, kterou jsi odmítla, že sis řekla: To by se mi líbilo, ale to už prostě nezvládnu?

Určitě. Spousta věcí. I divadlo, i film.

Začínala jsi ve filmu Lea velkou rolí titulní hrdinky, to byl velmi dramatický příběh o traumatizované, němé dívce…

A to už jsem byla těhotná! To jsem čekala Sofii.

Tak to musely ty emoce hodně lítat. A později jsi hrála všechno možné, včetně lesbického sexu na záchodě ve filmu Pusinky…

Tam akorát tlačila moje maminka okolo kočár s Maximiliánem. Já to takhle mám vždycky. Ty řekneš nějaké natáčení a já si vždycky vzpomenu, na které dítě to zrovna vyšlo, které tam bylo se mnou.

A když jsi hrála výrazně mladšímu Vojtovi Dykovi milenku ve filmu Ženy v pokušení, tam bylo které dítě?

To už byly velké, Maxmiliánovi byly tři, Amálce pět nebo šest. A Johanna jsem ještě neměla.

Řekla sis někdy: Tohle hrát nebudu, to už je moc, nechci, aby se na to jednou moje děti dívaly.

Ne.

Odděluješ to: tady jsem máma, tady herečka?

Jo, odděluju. I když je pravda, že když jsem kdysi vzala Sofii na Annu Kareninu, kterou jsem hrála v ABC, tak Sofka dodnes říká, že z toho má trauma. Tam byla jedna taková scéna, kdy se loučím se svým synem a dávám přednost tomu vztahu s Vronským. A Sofča mi říká: „Mami, mě se to tak strašně dotklo, protože já jsem si tam jakoby představovala, že se loučíš se mnou.“ Takže člověk vlastně nikdy neví, jak to s tou dětskou duší může rezonovat.

Sofča je výtvarnice, je to tak? Nebo bude, ještě studuje?

Ne. Už skončila. A je taková světoběžná.

Jak to snášíš, když se ty děti postupně osamostatňují?

No, jsou samostatné, takhle to beru. Ony se pak třeba zase vrátí, chvilku s tebou žijí, chvilku s tebou nežijí. Pak něco potřebují. Pak nic nepotřebují.

Kolik dětí teď máš vylétlých z hnízda?

Teď aktuálně jedno. Amálka žila rok pryč, ale teď se vrátila. Udělali jsme takovou domluvu: Sofie se také odstěhovala, někdy v šestnácti, sedmnácti, ale když dělala maturitu, tak ten rok žila u nás. Amálka to samé – už rok žila mimo domov a teď se vrátila, aby měla klid, aby nemusela myslet na to, že bude vydělávat peníze na brigádách, ale aby místo toho chodila třeba na nějaké doučování, přípravku na maturitu.

Takže teď už máš doma zase tři děti. Mluvíš jim do toho, jak bys chtěla, aby žily?

Ne! To by zbytečně rušilo náš vztah. To bych ublížila sobě i jim. Jediný strach, co jako rodič mám, je, aby se jim nic nestalo, myslím fyzicky. Ale jinak je to jejich životní příběh. Zjistila jsem, že jsem jako rodič jejich průvodce, průvodce do určitého času, do doby, kdy mi to dovolí. Dala jsem do toho veškerou lásku, energii, své nejlepší vědomí, svědomí… Už teď mi vyčítají, že jsem něco neudělala. No, tak jsem to prostě neudělala. To už teď bohužel nenapravím.

„Mami, kdybys mě přidržela u toho klavíru…?“

Ne, to ne. Ale vždycky je člověk v něčem nedostatečný. Tak se to bohužel stalo. Já jsem to neudělala záměrně. Ale představy, jak by děti měly žít, to nemám.

Hlavně aby byly spokojené. Po svém.

Jasně. Po svém.

Rozhovor s Lenkou Vlasákovou vznikl při natáčení Televize Seznam: pořad Moje místa a Intimní zpovědi najdete v archivu portálu www.stream.cz.