Barbora Munzarová: „Těm dvěma velikánům jsem nikdy nechtěla udělat ostudu“

Barbora Munzarová, dcera dvou hereckých ikon, poskytla velmi otevřený rozhovor pro pořad Televize Seznam Moje místa.

Mluvila v něm o dětství v rodině vytížených rodičů, dobrodružném setkání se svou nevlastní sestrou i o peripetiích s domácí péčí, kterou se rozhodla poskytnout rodičům na sklonku jejich života.

„Půl roku jsem zoufale sháněla, přes všechny sociální služby. Nakonec jsem telefonovala kamarádkám, jestli by někdo nevěděl o nějaké paní nebo pomocnici nebo zdravotnici. Vždy přicházela odpověď: Počkejte, až někdo zemře, pak se vám ozveme,“ popisuje situaci, kdy hledala pomoc pro těžce nemocného tatínka.

Rozhovor, při jehož natáčení si autorka s Barborou Munzarovou tykaly, začal ale u nejmladšího člena slavné herecké rodiny.

Tvoje dcera, Anička Dvořáková, je známá influencerka, jak se říká…

No prý je.

A ty přitom nemáš ani Facebook.

Nemám.

Tak jak spolu koexistujete?

Krásně. Ale mělo to svůj vývoj. Když byla Anička tak v sedmé třídě, tak jsem mívala takové ty záchvaty zodpovědné matky. Když pořád visela na telefonu, tak jsem za ní chodila a říkala: Ty nečteš nějakou knížku? Odlož ten telefon na chvíli! Později mi jedna úžasná paní, které důvěřuju, řekla, že to je prostě věc téhle generace, že to ta současná doba v sobě nese. Moje dítě není blbé, že by si nepřečetlo knížky, ale mluví díky technologiím perfektně anglicky. A navíc ty herecké geny nezapře a má je ne jako já díky jedné generaci, ale má je díky dvěma, tak už se setkává s takovými pohledy „tak se ukaž“! A ona si našla svou cestu. Pamatuju, jak běhala po chodbě a šťastná křičela: „Maminko, budu mít sto sledujících!“ A teď je pomalu u milionu. Už ji oslovují různé firmy a žádají ji o spolupráci a strašně ji to baví.

Co na sítích zveřejňuje?

Dělá videa na TikTok. Vždycky se mě přijde zeptat, co si o tom myslím. Jede tam takové malé herecké etudy, které se třeba chtějí i po studentech uměleckých škol. Skládá tam anglické písničky, a když to trošku zpomalí a já to v té angličtině odchytím, tak musím říct, že mně padá brada, protože je tam velká hloubka. To nutně musela nasát tady v tom domě, i díky výchově mého otce, svého dědečka, který ji hlídal, když já jsem byla velmi pracovně vytížená. Takže jsem s tím přestala bojovat, zjistila jsem, že je to její svébytná cesta, kterou si sama našla. Je šikovná.

Půjde studovat herectví?

To vůbec nevíme. Teď má před sebou nejbližší úkol – odmaturovat. A pak se uvidí. V té angličtině je pomalu svobodnější než v češtině. Takže plány do budoucna jsou otevřené, bůhví, kam ji to zavane.

Vychovávala jsi ji k hrdosti na slavné jméno? Nezklamat, protože je od „těch Munzarů“?

V tom jsem vyrůstala já, aniž by to na mě bylo kladeno. To jsem si já sama na sebe vytvořila. Že se nemůžu nikde chovat špatně, nikde udělat nějaký průšvih, protože prostě nemůžu udělat ostudu těm dvěma velikánům, kteří jsou pro mě životními vzory. V první řadě lidské, pak úžasní herci, morální ikony v dnešní době – to jinak nejde říct v kontextu celospolečenského a politického dění. Anička je svobodnější, nicméně v našem domě to prostě proudí. Anička zastihla dědečkovy vzpomínky na pana Seiferta, na pana Hrubína, s nímž byli přátelé. Ten základ tam má stejný.

Když jde Anička se svým tatínkem, hercem Jiřím Dvořákem, třeba na StarDance, nebo s ním jede na festival do Karlových Varů, dáváš jí nějaké rady do života? Hele, bacha, někdo tě vyfotí…?

Ne, vůbec. Ona to má ráda, jí to nevadí. Zatímco já se straním světel kamer a fotoaparátů a vždycky se ptám před každou akcí, kam jsme zvaní, jestli tam budou novináři… Já jsem nějak opačně mimo svůj obor. Bez Facebooku, bez Instagramu, bez reklam. A Anička to má ráda a umí v tom chodit. Takže ona ode mě rady nepotřebuje. To já teď budu chodit na rady k ní.

Jak tě vlastně vychovávali Tvoji rodiče, Luděk Munzar a Jana Hlaváčová?

No, oni tady doma moc nebyli… Jejich režim byl: ráno dabing, pak zkouška, odpoledne natáčení televize, večer představení v divadle. Ale je pravda, že když už ten čas měli, tak to bylo velmi intenzivní. Na rovinu. Úplně od miminka jsem měla úžasnou paní na hlídaní, paní Růženku Landovskou. Odcházela od nás, když jsem končila gympl a byla jsem schopná zůstat sama doma a postarat se o sebe. I s mou starší sestrou. U nás doma se nekřičelo, nebyly žádné restrikce. Já jsem opravdu asi jediný magor, že jsem nikdy nezfalšovala podpis v žákovské. Nemusela jsem. Na druhou stranu, v první druhé třídě jsem byla první, kdo měl popsaný domácí sešit s úkoly, protože tatínek přišel po představení a řekl: To je strašný škrabopis, tohle já nepodepíšu! A paní učitelka mi pak říkala: Proč to máš třikrát? Říkám: Tatínek by mně to nepodepsal.

Máš dvě sestry. Jednu z prvního manželství maminky, druhou z prvního manželství tatínka. S tou jste se kvůli železné oponě nemohly vídat, vyrůstat spolu. Jak jste na tom dneska?

S Johankou, což je tatínkova dcera a žije se svým manželem v Německu, v Baden Badenu, se vídáme, když to jde. Nebo si voláme, píšeme. Johanku jsem viděla poprvé, když mi bylo nějakých čtrnáct patnáct. Když jsme tehdy s naším obytňákem, tehdy přestavěnou Avií, jeli na dovolenou do Řecka. Tehdy s velkým strachem, protože byli domluvení, že se tam někde potkáme s Johankou.

Báli jste se, jestli se to estébáci nedozvědí?

Čekali jsme, jestli nás někdo sleduje, nebo ne. Jestli z toho bude nějaká polízanice. Klaplo to, nebyla. Tak tam jsem tehdy poprvé viděla svou sestru. A hrozně jsme si sedly. Bylo pro mě nádherné dívat se na to setkání táty se svou první dcerou po letech. To bylo velké!

Nežárlila jsi?

Vůbec. Neměla jsem důvod. Tatínek o Johance vždycky mluvil s velkou bolestí v srdci, protože o ni vlastně přišel. A chyběla mu. To v naší rodině nebylo žádné tabu, všichni všechno věděli. Naopak jsem byla zvědavá a oběma jsem to strašně přála.

A jaký vztah jste měly s Terezkou, dcerou tvojí maminky?

Úžasný. S Terezkou jsme vyrůstaly, i když ona byla od střední pryč z domu, protože byla na internátu střední zemědělky v Poděbradech. Když pak studovala Vysokou školu zemědělskou, tak byla zpátky v Praze. Strašně si přála dělat u koní, takže když byla někde v Netolicích nebo v hřebčíně v Kladrubech, tak jsem tam za ní jezdívala na víkendy. A jezdila jsem tam na koni. Vídaly jsme se, co to šlo. Teď žije nedaleko Kutné Hory, stala se z ní městská policistka. Žije na venkově šťastně se zvířaty, s koňmi, pejsky, kočičkami, i dva pštrosy měli… Myslím, že ji to naplňuje, je spokojená.

Jak jsi spokojená ty? Jediná jsi zůstala tady v domě s rodiči. Starala ses o tatínka, staráš se o maminku…

Já jsem vděčná za život, který žiju. Opravdu. K tomuhle místu jsem tak připoutaná! Říkám s nadsázkou: Luděk Munzar postavil, můj manžel Martin Trnavský zrekonstruoval a zvelebil. Každé ráno se probudím a v rámci nějakého svého ranního cvičení nebo zastavení – ať nepoužívám to zprofanované slovo meditace – se kolem sebe rozhlédnu a říkám si, že jsem vděčná za život, který žiju. Jsem šťastná.

Vyčerpává tě starost o rodiče?

Jsem hrozně ráda, že jim můžu vrátit to, co oni dali nám. Je pravda, že při péči o tatínka, v posledních dvou letech jeho života už velmi nemocného – zápasil se třemi chorobami, přičemž každá z nich mohla být ta fatální – jsem musela najít pečovatelku, která by tu byla, když jsme měli zkoušky a já tady nemohla být. Tatínek měl i pětihodinové infuze a mně se podařilo udržet ho v domácím prostředí do poslední chvíle. Jen s ambulantním dojížděním, pohasit ty největší průšvihy. To bylo náročné, o tom žádná. Ale jsem vděčná, že jsem mohla být svědkem přirozeného plynutí života. Člověk stárne a nemoci můžou přicházet.

Bylo těžké najít pečovatelku?

Půl roku jsem ji zoufale sháněla, přes všechny sociální služby. Nakonec jsem telefonovala kamarádkám, jestli by někdo nevěděl o nějaké paní nebo pomocnici nebo zdravotnici. Vždy přicházela odpověď: Počkejte, až někdo zemře, pak se vám ozveme. No… Nebylo to lehké období, ale vlastně to bylo krásné. I ten poslední týden tátova života, kdy už nastoupila paliativní péče Cesty domů, kteří jsou naprosto úžasní. Paní doktorka řekla: Ty všechny infuze už dáme pryč, už jenom zavedeme tišící prostředky na bolest. A ta energie tady neskutečně kmitala. My, západní civilizace, jsme z toho vytržení: Tady se běžně zavolá sanitka a odvezou vám rodiče nebo kohokoliv milovaného pod ty zářivky …a když to nedopadne, tak vám dají někde na chodbě pytel s věcmi. Jsem hrozně ráda, že se mi podařilo splnit tatínkovi jeho přání, aby za ním přijel pan farář, usmířil se s Františkem Novotným, s kterým dělávali v rozhlase pořad Dobré ráno, ale pak mezi nimi něco kříslo, nerozešli se v dobrém. Ale stihli se usmířit. A tatínek odcházel „čistej“. (Luděk Munzar zemřel v lednu 2019, pozn. red.)

Tvoji maminku jsem ještě relativně nedávno viděla na jevišti Divadla na Vinohradech…

To byla moje písnička! Její poslední představení…

…končilo tím, že ji přivezli na konci na scénu na kolečkovém křesle a ona vypadala tak šťastně!

No ježíš! Pro maminku bylo divadlo jejím životním motorem. A nejen divadlo. I to, že učila dlouhá léta na DAMU jako paní profesorka, že jí pod rukama prošlo několik generací současných výborných herců! Ona když nemohla na jevišti, tak ve škole mohla vždycky. Co se objevovalo v bulváru, ty nesmysly o jejím zdravotním stavu… Žádné velké choroby, co píšou, se nekonají. Myslím, že jí prostě došly baterky. To její pracovní zapřažení byla tak velké, že najednou si ten organismus řekl: A dost! Takže je doma, je v pořádku, ona si tak vlastně zalezla, už nechce nikam vycházet. Klepu do dřeva: Je zdravá. Spíš pro můj klid u ní mám také paní pečovatelku, kdyby se náhodou cokoliv stalo, aby měla hned někoho po ruce, kdybych nebyla doma. Maminka se má dobře. Má svoje křížovky, má svoje vysílání ČT3. Často s ní u té televize zůstanu a říkám: Jé, Walda Matuška, podívej se… Také je ten program asi už i pro mě, v rámci lockdownového zastavení.

Když jsi, Báro, předtím volala kamarádkám o radu, volají teď jiné kamarádky tobě? Jak se dá zvládnout péče o rodiče a přitom pracovat?

Když je člověk do té situace hozený, tak plave o život. Byla jsem nucena nastavit nějakou infrastrukturu, dojít si sama k tomu, že není možné dát všechno stranou a upřednostnit jenom péči o rodiče, že je potřeba zůstat v kontaktu sám sebe. To jsem si v prvních chvílích nedovolovala. Ale když člověk dva roky skoro vůbec nespí, protože pořád hledá, jak by co mohl udělat ještě líp, co ještě vymyslet, tak ho to vážně dožene a semele. A to mě dovedlo k nějakému vnitřnímu sebepoznání, že člověk musí žít dál, že musí část času věnovat i sobě.

Rozhovor s Barborou Munzarovou vznikl při natáčení Televize Seznam: pořad Moje místa a Intimní zpovědi najdete v archivu portálu www.stream.cz.