Rozdíl pár metrů. Jedněm domy stojí, druzí přišli o vše

Vzdálení jsou od sebe jen několik desítek metrů, jedni přitom mají své domy téměř netknuté a druzí za pomocí lopat nebo hráběmi odklízejí po tornádu sutě, které zbyly z jejich domovů. Pomyslným dělícím bodem mezi úplnou apokalypsou a „jenom“ vichřicí se stal v Lužicích kruhový objezd u obecního úřadu na táhlé Velkomoravské ulici.

„Štěstí? Asi jo. Stočilo se to do polí. Máme ale po úrodě,“ říká paní, která na své předzahrádce kontroluje růže. Pár metrů od ní policisté odvádí dopravu, po ulici dál nejde pokračovat, protože do ní najíždí těžká technika, která odváží sutě. Podobně i její soused mluví o tom, že místo úrody meruněk nezbývá nic jiného než aspoň pořezat popadané stromy a prodat je na dřevo.

„Chybí tam kýble a rukavice. Jak to vzalo střechy, tak tašky jsou rozmlácené, všude po zahradách,“ volá v kontrastu dobrovolnice Kristýna, která se vrací s motorovou pilou v ruce ze zdemolované části obce.

Senior Josef Dvořáček, jenž má dům v té šťastnější části obce, které se tornádo zázračně vyhnulo, popisuje, že mu chybí jen kousek střechy. „Má tak tři čtyři metry a zůstala viset u sousedů na ořechu. Jenomže kdo tam teď poleze…“ popisuje, zatímco z verandy vyhlíží svoji ženu. Ta šla pomáhat do druhé části obce, která byla prakticky srovnána se zemí.

„Měli tady být hody a ta moja měla péct koláče. Ona je taková vedoucí čety, co peče. Tak teď aspoň natírá chlapům chleba,“ vysvětluje svérázně senior a dodává, že má ve svém domě volné horní patro, které i nabízeli k přespání lidem, již přišli v druhé části obce o domy. Ovšem byli odmítnuti, že většina má známé nebo příbuzné, u kterých přespí.

Štěstí měla i paní N. S., celé jméno nechce prozradit, ale uvedla, že nedávno oslavila 65. narozeniny. Kousek od jejího domu se tornádo stočilo z polí opět do zastavěné oblasti.

„Na pozemcích máme neuvěřitelný nepořádek. Všechno, co nasálo tornádo do vzduchu, tak máme na zahradě. Jsem úplně hotová. Separovala jsem polystyren, igelitky, na zahradě jsem našla i cizí dopisy, kalendáře,“ líčí žena v bílých letních šatech.

Tvrdí, že v obci vyhlásili zákaz vycházení, a proto se pohybovala jen v nejbližším okolí. Na to v jakém stavu je vzdálenější zasažená část obce, se doptává. „Nevíte, nádraží stojí?“ zajímá se.

Sama pak popisuje, že tornádo podle ní vytvářelo optické klamy. Listí lípy u jejího domu v jednu chvíli bylo tak červené, že si myslela, že hoří. Přiznává, že napsala i dopis na rozloučenou, protože to vypadalo na konec světa.

„Tady se to stočilo. A tamhle je to úplně zdecimované,“ ukazuje se slzami v očích, že o 70 metrů dál ve vedlejší ulici už tornádo bralo střechy.

Skutečně se mělo o pár desítek metrů dál podle svědků tornádo vrátit mezi domy a střed živlu se měl prohnat zahrádkářskou kolonií, kterou úplně opět prakticky srovnal se zemí.

„Tamhle jsou popadané tašky a tady už střechy. A sousedovi to vzalo dům úplně,“ snaží se Zdeňka Čechová popsat, jak velkou roli hrála vzdálenost několika metrů. Sama tornádo přečkala právě v zahrádkářské kolonii, popisuje, že v nejhorší chvíli všechno zmizelo.

„Hledala jsem svoje auto, které jsem zaparkovala u cesty,“ ukazuje Zdeňka Čechová k místu, kde dodávka leží na plotě. A pak ukazuje do zahrady k sousedům. „A tamhle mi spinká, je na střeše. Musíte jít blíž, abyste poznali, že je to auto,“ dodává.

Mladší žena, která paní Čechové na zahradě pomáhá, popisuje, že tornádo urvalo místnímu koni nohu. „Museli ho zastřelit,“ říká a nad zkázou kroutí hlavou. „Když už tady bylo tornádo, tak už tady může přijít cokoliv. I tsunami,“ dodává žena.