Rok 2020 přes internet. Doba, kdy vláda a covid nepřály lásce

Na pozadí veškerých cestovních omezení a protipandemických opatření se po celý rok odehrávaly příběhy rodin a párů, které donedávna nemusely řešit, zda jsou Češi, Američané, Turci nebo Rusové. Láska není turismus – přesto bylo letos snazší udělat si dovolenou než se setkat se svými milovanými.

Seznam Zprávy o jednotlivých případech informovaly v průběhu druhé poloviny roku. Všechny příběhy mají stejný základ – jeden z páru je Čech, druhý cizinec. Po letech vztahu fungujícího na základě společného cestování a návštěvách jedné či druhé země jim dala pandemie stopku. Když měla česká vláda vymyslet výjimku umožňující setkání těchto prokazatelně spjatých lidí, podmínila ji nejdřív společným dítětem. To si však vesměs mladé páry pořídit nestihly, a tak přišly načas o jedinou pojistku shledání během pandemie. Situaci nenahrávaly ani nezákonně uzavřené ambasády, komunikace s českými úřady, protiunijní vládní usnesení, zamítání víz či jeden lockdown následující druhý.

Celoroční snahy udržet vztah na dálku přes internet ke konci roku pro některé skončily malým happy endem. „Hlavně ale prosím napište, že za něj nevděčíme české vládě!“ naléhá na Seznam Zprávy 40letá lektorka cizích jazyků Michaela.

Zmařené plány, smutek a bezmoc. S těmito pocity v září pro Seznam Zprávy o své situaci vypovídala Michaela, která se se svým přítelem z Maroka neviděla rok. „Už několik měsíců nejen já řeším hrozné problémy, ať jde o víza, všemožná povolení… Já jako přítelkyně nejsem brána jako rodinný příslušník, plány na svatbu nám překazil koronavirus. Řeším toto denně po celý rok a už jsem opravdu psychicky vyřízená. Proto jsem napsala panu premiéru Babišovi, panu Hamáčkovi, panu Petříčkovi. Nepřišla mi ani jedna odpověď kromě toho, že můj e-mail obdrželi. A tak jsem postupně začala propadat do depresí, že se letos s přítelem asi neuvidím,“ vyprávěla v slzách už téměř nedoufajíc, že by jí vláda mohla jakkoli pomoci.

Jí se ale splnil „vánoční zázrak“ a v prosinci, před dalším českým lockdownem, za svým přítelem Tariqem odletěla. „Šťastně jsme se setkali. Ale určitě ne díky české vládě! Zasnoubili jsme se a jsem šťastná, že jsme konečně spolu,“ poslala na konci prosince zprávu z Maroka.

Pan Jiří měl během první vlny štěstí. Jeho indonéská přítelkyně vízum získala a chystala se po měsících přicestovat. V tentýž den se ale Česko rozhodlo uzavřít hranice. Po otevření ambasády v létě svitla další naděje. Opět v tutéž chvíli ministerstvo zdravotnictví upravilo podmínky. Cizinci ze třetích zemí, ač partneři občanů EU, o vízum již zažádat nemohli. Absurdní byrokratické kolečko, kdy Jiřího odkazovalo jedno ministerstvo na druhé bez jasného výsledku, skončilo až 17. listopadu, kdy vláda po několika interpelacích a naléhání ze strany binacionálních párů a médií podmínky uzpůsobila. Bohužel ale ne natolik, aby tím pomohla skutečně všem, kteří po setkání toužili po celý rok 2020.

Lucie je 26letá studentka japanologie ve Vídni. Svého japonského přítele, který deset let žije ve Spojených státech, poznala přes výukovou aplikaci jazyků. Po hodinách strávených online randěním se setkali v Japonsku, kde spolu měsíc cestovali. „Plánovali jsme, že další měsíc za mnou přijede do Česka a já pak v létě za ním do USA. Bohužel se to nestalo, protože se začaly zavírat hranice a i já pak radši z Rakouska odjela. Řekli jsme si, že to třeba vyjde v květnu (každý rok jezdí na veletrh do Vídně) – taky z toho nic nebylo. Ještě jsme doufali v naše třetí setkání (od července do srpna jsem měla být v USA) a tentokrát jsme věřili, že se opravdu setkáme, protože se to v létě zlepší.

V té době jsem dostala i odpověď od pana ministra Petříčka, že by od července měla být nějaká dohoda se Spojenými státy. Zase nic. Celé léto pro mě bylo peklo, ale snažila jsem se přes sociální sítě na náš problém upozornit. Po nějaké době pan Petříček „vyjednal“ výjimky pro páry, ale ty podmínky byly celkem drsné. Pardon, ale kolik partnerů či manželů má v ČR společný účet? A proč bych měla můj vztah doložit společnou nájemní smlouvou, když se stejně můžeme (zatím) jen navštěvovat několikrát v roce?“ vypráví Lucie.

„Skype u nás jede nonstop – budím ho každý den a pak jsme spolu, než jdu spát. I když spím, může mě pořád vidět. Na Štědrý den byl ‚s námi‘ u stolu a rozbalování dárků. Tady to bylo emočně hodně silné, protože tam byl i jeden dárek od něho – poslal mi poštou zásnubní prstýnek. Řekl mi, že si přál dát mi ho v létě osobně, ale nešlo to. Byla jsem šťastná i smutná zároveň. Doufám, že budeme brzy spolu.“

Milan svou běloruskou přítelkyni potkal díky práci. „Odjela 30. prosince minulého roku a od té doby jsem ji neviděl jinak než přes telefon. Aktuálně se snažím získat aspoň tříměsíční pracovní vízum. To první bylo zamítnuto, o další budu žádat k 30. lednu. Co se bude dít, nikdo vlastně neví. A to je asi nejhorší. Můžete mít vízum, ale stejně se nemusíte dostat do Česka nebo vůbec v případě Běloruska vycestovat ze země. Je to stejný český hazard se vztahy, jako když jste český vlastník sjezdovky, kadeřnictví nebo hotelu. Zítra se změní podmínky a nikdo neví, na jak dlouho,“ popisuje Milan svůj příběh. Ani on si komunikaci s příslušnými úřady příliš nepochvaluje.

„Jak to říct výstižně… Odpověď mi vždy přišla. Například pan Petříček pochopil mé rozhořčení, odkázal mě na stránky ministerstva zahraničních věcí a dodal, že vzhledem k nouzovému stavu je třeba počkat, protože se víza prakticky neudělují,“ říká Milan a dodává, že dalším problémem je vůbec pravidlo dokázání vztahu. „Jak mám prokázat společnou dovolenou nebo bydlení, když jsme nemohli celý rok cestovat a nedovolili nám se vidět, natož spolu bydlet? V září jsme plánovali dovolenou v Brestu. Koupil jsem auto, ale museli jsme to kvůli politické situaci zrušit. Další věc je, že kdyby byla Ukrajinkou, tak nemá problém se sem dostat. A nikdo vám neřekne, že budete potřebovat dokazovat vztah nějakým papírem. Snad dopadne to pracovní vízum…“

Jiný boj vede paní Soňa. S přítelem ze Srí Lanky je pět let, důkazů o společném vztahu mají hned několik. Nejbližší úřady, kde může Sonin partner žádat o vízum do Česka, se nachází na čtyřech místech. Všechna jsou v Indii, která ale nepropustně uzavřela hranice. Logická úvaha, že zažádat o vízum elektronicky zrovna v období pandemie nemůže být problém, není namístě.

Ani Sonin příběh zatím šťastný konec nemá. „Ačkoli se nám snažil pomoci třeba poslanec Čižinský, ambasáda v Abú Dhabí nám napsala, že nás nepřijmou, protože to nemají dovolené. Pan Petříček mi na zprávu neodpověděl. Nepomohl ani ombudsman. Takže my plánujeme potkat se v Dubaji a doufáme, že nám někdo tu šanci časem dá…“ uzavírá paní Soňa, která ze zoufalství oslovila i kancelář, která jim slíbila zprostředkování víz.

Bohužel se ukázala jako podvodná. „Stálo nás to auto a dům, kterým se přítel zaručil. Mám čtyři děti, nemůžu se sebrat a odjet na rok do Dubaje, abych s ním byla. Takže se pořád nic nezměnilo. Vše zůstává zavřené a nikdo nám pomoc nenabídl.“

Bezvýchodnou situaci řeší také cizinci s trvalým pobytem na území České republiky. Mezi nimi je i Řekyně Ioanna, která v Praze žije téměř pět let. Svého jordánského partnera viděla naposledy na konci února, kdy se dohodli na společném sestěhování. Plány jim sice uzavření hranic překazilo, naděje svitla po oznámení výjimky pro nesezdané páry.

„Když jsme si ale přečetli podmínky, byli jsme šokováni. Opatření platí pouze pro české občany a vyloučili všechny rezidenty, i ty z EU. To je v rozporu s právem EU o rovnosti mezi občany EU. Zadruhé diskriminovali partnery, kteří potřebují vízum. Partneři českých občanů ze zemí bez víz mohou získat cestovní výjimku pouze s prokázáním vztahu, zatímco partneři ze zemí, kteří vízum potřebují, o něj mohou požádat, pouze pokud mají dítě.“ Jejich vztahu mohlo pomoci opatření ministerstva ze 17. listopadu. „Okamžitě jsme zavolali na velvyslanectví v Ammánu, kde potvrdili, že máme nárok na vízum, ale protože máme smůlu, byli zavřeni po celý prosinec. Znovu se otevírají 5. ledna a první schůzka může být 13 ledna.

Což znamená, že nejdříve tu může být Karim první únorový týden. V současné době máme obavy, aby Jordánsko znovu neuzavřelo letiště kvůli novému kmenu covidu-19. Karim a já jsme měli štěstí, že jsme na ambasádě v Ammánu narazili na milého člověka, který nám chtěl pomoci. Ostatní páry stále bojují,“ dodává Ioanna.