Rok 2020 na Blízkém východě: mírové dohody i pokračující krize

Když zabila 3. ledna raketa vypálená z bezpilotního letounu íránského generála Kásima Solejmáního, vypadal Blízký východ jako sud se střelným prachem těsně před výbuchem. Vlivný washingtonský think tank Middle East Institute psal o největší eskalaci americko-íránského konfliktu od konce sedmdesátých let a válku mezi oběma zeměmi zmiňoval jako zcela reálnou možnost.

Právě téma americké politiky „maximálního tlaku“ administrativy Donalda Trumpa na Írán mělo být podle řady expertů určujícím tématem letošního roku. Těsně před jeho skončením se ale zdá, že íránský režim prokázal navzdory své rétorice značnou dávku pragmatismu a odvetu za zabití Solejmáního zvolil spíš symbolickou.

Podobný scénář se zatím rýsuje i v případě listopadové likvidace „otce íránského jaderného programu“ Mohsena Fachrízádeha. Jeho smrt íránský jaderný program nezastaví - není závislý na jednotlivci - může ale sloužit jako varování režimu ajatolláhů. Jak řekl brněnský politolog Josef Kraus kolegyním připravujícím podcast Checkpoint, může být zabití vědce i izraelskou reakcí na nástup demokratického prezidenta Joea Bidena. Nově zvolený prezident chce totiž znovu otevřít jednání s Teheránem a vrátit se k Trumpem vypovězené mezinárodní dohodě o kontrole íránského jaderného programu.

Právě politika Donalda Trumpa na Blízkém východě diktovala další klíčové události v regionu. Na konci ledna zveřejnila administrativa takzvanou „dohodu století“, která měla podle Trumpa ukončit desítky let trvající konflikt mezi Palestinci a Izraelci.

Jednostranně proizraelský plán si v Bílém domě vyslechl jen izraelský premiér Benjamin Netanjahu, palestinští představitelé ho rovnou odmítli a za oceán ani neodletěli. Trumpem navrhované řešení by jim přineslo spíš parodii na samostatný stát než jeho skutečný vznik: na rozdrobeném území přeťatém izraelskými silnicemi a osadami by Palestinci nemohli kontrolovat vzdušné ani pozemní hranice, nemohli by uzavírat spojenectví s jinými státy ani budovat vlastní armádu. Celý Jeruzalém, jehož východní část chtějí mít za své budoucí hlavní město, by spravovali Izraelci.

Zatímco „dohoda století“ byla expertům spíše pro smích, podzimní pokračování Trumpových mírových snah je už mnohem zásadnější. Podepsání takzvaných Abrahámovských dohod o normalizaci vztahů mezi Izraelem na straně jedné a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem na straně druhé přináší do zapouzdřených poměrů v regionu značný průlom.

A je otázkou, zda celá dohoda století nesloužila jen jako přípravný manévr pro to, co mělo nastat o pár měsíců později. USA s Izraelem totiž tvrdily, že pokud na dohodu Palestinci nepřistoupí, zahájí jednostrannou anexi území Západního břehu Jordánu. Když ale první arabské státy podepsaly smlouvy o navázání vztahů s Izraelem, tato možnost padla a arabští vládci se rázem prezentovali jako zachránci potenciálního Palestinského státu.

„Tuto otázku si také sama kladu, zda to celé bylo tak geniálně vymyšlené. Zabránění anexi byla ale samozřejmě jen zástěrka, hlavním důvodem normalizace byl společný postoj vůči Íránu a to, že dobré vztahy s Izraelem hodně pomáhají ve Washingtonu,“ řekla Seznam Zprávám politoložka Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra pro izraelská studia v Praze. Připomněla také, že součástí dohody mezi Izraelem a SAE byl nákup amerických letounů F-35, který by si Arabové bez souhlasu Izraele nemohli od Američanů koupit. „Netanjahu dlouho popíral, že to bylo součástí dohody,“ dodala.

Skeptici sice poukazují na to, že ani jeden z arabských států s Izraelem nikdy neválčil a že se podpisem mírových smluv prakticky jen normalizuje spolupráce, která diskrétně probíhala už několik let. Oba státy navíc nejsou první, kdo k normalizaci s židovským státem přistoupil - už v minulosti to udělal jak Egypt, tak i Jordánsko.

Na druhou stranu se ale zdá, že mírová smlouva se SAE bude jiná než ta s Egyptem. Egyptský autoritář Abdal Fattáh Sísí je sice pro izraelskou vládu politickým partnerem, na dovolenou do Egypta ale Izraelci z bezpečnostních důvodů nejezdí. A nelze se jim divit, útoky islamistů nejsou v zemi faraonů nijak ojedinělé a židovští návštěvníci by logicky byli snadným terčem.

V případě Emirátů je to ale jiné - obě vlády už čile vyjednávají o společných plánech na poli turistiky a Dubaj se svými mrakodrapy a obchodními centry je pro Izraelce více než přitažlivý. Vzájemné návštěvy, zvýšená obchodní výměna a vzájemné poznávání se může do budoucna pomoci oslabit předsudky na obou stranách, což je v regionu plném náboženské i sektářské nenávisti více než žádoucí.

„Myslím, že nové smlouvy budou opravdu jiné, než byly s Egyptem a Jordánskem. Ani s těmito zeměmi sice Izrael nevede spory o vytyčení hranic, je tam ale válečná zkušenost, která v případě SAE nebo Bahrajnu chybí. Nynější mírové smlouvy budou na zcela jiné kvalitativní úrovni, už nástup je slibný. Izraelců ze všech možných sektorů odjelo do Emirátů už opravdu hodně. Jen během prosince by měly odjet do SAE tisíce Izraelců, a to je v době koronaviru. Obyvatelé SAE a Bahrajnu budou pak moci jezdit do Jeruzaléma,“ říká Kalhousová s tím, že arabské státy láká přístup k izraelským technologiím.

Na sociálních sítích se začátkem prosince objevilo video, na němž se skupina Palestinců převlečených za obyvatele SAE vydávala v Tel Avivu za návštěvníky z Dubaje. Nadšení Izraelci je zastavovali a chtěli se s nimi fotit - zvlášť pro Palestince, kteří smlouvy o normalizaci vztahů s Izraelem vnímají jako zradu ze strany arabských přátel, šlo o hořké poznání.

Konec roku přinesl další pokračování trendu, který nastolily Abrahámovské dohody - vztahy s Izraelem totiž normalizoval i africký Súdán, posléze také Maroko. To je pro Izrael ze všech výše zmíněných čtyř zemí zřejmě nejdůležitější. Jak kvůli jeho vlivu v arabském světě, tak i kvůli výkonnosti tamní ekonomiky, která Izraelcům skýtá netušené možnosti. Blízká spolupráce se už rýsuje v oblastech turistiky, energetiky i obrany.

Oproti pozitivnímu vývoji v arabsko-izraelských vztazích přinesl ale rok 2020 Blízkému východu i pokračující krize, v nichž se na obzoru žádné řešení nejeví. Na jihu Arabského poloostrova především neustal konflikt ve zbídačeném Jemenu. Jedna z nejhůře postižených oblastí světa se stala dějištěm konfliktu mezi Íránem a sunnitskými státy, jehož výsledkem je zničená země a miliony hladovějících Jemenců.

O moc lepší situace nepanuje ani v Sýrii, kde se miliony vnitřně přesídlených lidí stále nemohou vrátit do svých domovů. Nizozemsko a Německo sice plánují stíhat tamního vládce Bašára Asada za válečné zločiny, Asad je ale s podporou Ruska a Íránu stále pevně u kormidla.

Tragická situace vládne i v přelidněné Gaze. K už tak bídným životním podmínkám v islamisty ovládané enklávě se ještě přidala pandemie koronaviru, která vyčerpala kapacitu tamních nemocnic a prohloubila i ekonomické strádání obyvatel.