Turbulentní rok v Británii. Brexit konečně znamená brexit

V roce 2019 jsme byli svědky postupného politického odcházení premiérky Theresy Mayové, která nedokázala zákonodárcům „prodat” výhody „withdrawal agreement”, tedy smlouvy mezi Velkou Británií a Evropskou unií o podmínkách zániku unijního členství.

Mayová se dohodu pokusila Dolní sněmovnou „protlačit” celkem třikrát. Ani s pomocí strašáku v podobě hrozby divokého, chaotického brexitu bez dohody zákonodárce neobměkčila. Při 1. hlasování 15. ledna 2019 dokonce prohrála o rekordních 230 hlasů, což byla nejhorší parlamentní porážka vlády v moderní britské historii. Poslancům vadila v první řadě tzv. irská pojistka.

Therese Mayové nepomohlo ani to, že slíbila odpůrcům svou rezignaci v případě, že parlament dohodu schválí. Mayová nakonec v bezvýchodné situaci složila svou funkci 24. června 2019. Ve vnitrostranickém klání se v létě jasně prosadil Boris Johnson, který se 24. července stal novým ministerským předsedou.

Neúspěchy ve vlastním parlamentu britskou vládu přinutily požádat Evropskou unii o odklad data brexitu. Ten měl původně nastat 29. března 2019. Zastánci odchodu Spojeného království si pak v kalendáři zakroužkovali 12. duben a poté ještě 30. červen. Marně. Další záchytný bod byl stanoven na 31. října téhož roku. Snad už konečným termínem by pak měl být 31. leden 2020. Zajímavostí bylo, že žádost o zatím poslední odklad sice odešla ze sídla premiéra v Downing Street číslo 10, ale premiér Johnson ji odmítl podepsat…

Velkou roli v oddálení brexitu sehrál například dnes už bývalý předsedající Dolní sněmovny John Bercow. Ten z titulu své funkce několikrát kontroverzně zasáhl do programu schůze, vyřadil z projednávání některé body nebo na program naopak zařadil některé dodatky a návrhy, s nimiž kabinet Jejího Veličenstva nesouhlasil. V sérii tzv. „indikativních” hlasování se ale ukázalo, že ve stávajícím složení se Dolní sněmovna může shodnout na jediné věci, a sice na odporu k brexitu bez dohody.

Novopečený premiér Boris Johnson utrpěl na podzim sérii parlamentních porážek, jako například při hlasování o Bennově zákonu, který vyloučil možnost jednostranného vyhlášení brexitu bez dohody ze strany britské vlády, a současně tak kabinet přinutil k dosažení dohody s EU. Následovalo stranické vyloučení plných 21 konzervativních poslanců, kteří hlasovali s opozicí.

Vlnu kritiky si premiér Johnson vysloužil v okamžiku, kdy požádal královnu o předčasné ukončení rekordně dlouhé schůze parlamentu. Alžběta II. ministerskému předsedovi vyhověla, ale nejvyšší soud později tento krok anuloval s tím, že kabinet při přerušení schůze nepostupoval v souladu se zákonem.

Vypsání předčasných voleb, se kterým zpětně vzato opozice ne zcela moudře souhlasila, už bylo zcela v pořádku. 12. prosince 2019 získala vládnoucí Konzervativní strana drtivé vítězství. V nové Dolní sněmovně budou mít toryové většinu 80 poslanců. Schválení lehce upravené brexitové dohody, kde irskou pojistku nahradil mechanismus, kdy Severní Irsko prakticky zůstane v jiném celním režimu než zbytek Spojeného království, tak v lednu bude pouhou formalitou.

31. ledna 2020 tak nejspíš po 47 letech zanikne členství Velké Británie v Evropské unii. K dokončení ratifikačního procesu ještě bude zapotřebí souhlasu Evropského parlamentu. I to by měla být bezproblémová operace.

Naplnění Johnsonova volebního slibu „get Brexit done” (dokončeme brexit) ale bude jen částečné. Rozběhne se totiž přechodné období, během něhož budou pro Británii platit benefity vyplývající z přítomnosti v jednotném trhu a celní unii. Nebude už mít ale možnost jakkoli ovlivňovat unijní rozhodování.

Přechodné období by mělo skončit 31. prosince 2020. Odborníci ale považují za krajně nepravděpodobné, že by vyjednavači obou táborů do té doby stihli domluvit podmínky složité dohody o vzájemném volném obchodu. Boris Johnson varoval, že nehodlá o prodloužení lhůty požádat. Stále tak hrozí scénář „divokého” brexitu, kdy by Británie s Evropskou unií musela začít obchodovat podle pravidel Světové obchodní organizace (WTO).

Britové by přechodné období mohli protáhnout až do 31. prosince 2022. Například by to ale znamenalo povinnost londýnské vlády pokračovat v platbách do unijní pokladny.