Rodina se nenechala očkovat. Všichni skončili v nemocnici, matka zemřela

Bělovlasý sedmdesátník na posteli leží bez hnutí. Jen pravidelné zvuky přístrojů ohlašují, že jeho tělo dál bojuje o život. Ve vsetínské nemocnici zůstává už 14 dní. Jeho manželka před několika dny na stejném oddělení zemřela.

Dcera čtyřicátnice je naštěstí z nejhoršího venku. Přesto už covid-19 z paměti nikdy nevymaže. „Byl to takový paradox. Jeden týden se celá rodina usnesla, že se nepůjdou očkovat a další týden skončili s covidem v nemocnici,“ popisuje zástupce primáře ARO oddělení Milan Doležel.

Lékaři, zdravotníci i sestry jsou tady na smrt zvyklí, i tak se jim ta otázka dere do hlavy. „Říkám si: Proč se neočkovali? Měli možnost, tolik se o nemoci mluví. Nemuselo to takto skončit,“ přemítá zdravotní sestra Lucie Bezdíčková. Sama se nedávno nechala naočkovat třetí dávkou vakcíny.

Prohlédněte si fotogalerii ze vsetínského anesteziologicko-resuscitačního oddělení:

Primář Marek Proksa sedí jen pár metrů opodál. O covidu i umírání mluví s pokorou a bez viditelných emocí. „Narodit se můžete, umřít musíte… Ale teď mi někdy přijde, že je to zbytečně brzy,“ dodává po malé odmlce.

Na ARO oddělení ve středu leží dva pacienti s covidem, v nemocnici se celkově léčí osm pacientů s tímto onemocněním. Ti v méně závažném stavu leží v jiné budově.

Ale počty se v posledních dnech rychle mění. „Jen v úterý jsme měli pět covidových příjmů na standardní internu, na naši malou nemocnici opravdu vysoké číslo. Všechno jsou to spíš mladší ročníky, narození v sedmdesátých osmdesátých letech. Z pěti naposledy přijatých očkovaný jediný,“ shrnuje primář.

Přesto je situace s loňskem nesrovnatelná. V říjnu touto dobou měli otevřená dvě speciální covidová oddělení, vyjma onkologických odložili většinu operací. V nemocnici tak v jednu chvíli leželo i sedmdesát pacientů s covidem.

Nyní jen sledují denní nárůsty a bohužel tuší, že se podobný průšvih s několikadenním zpožděním řítí znova. Apokalypsu podobnou loňskému podzimu zatím brzdily vakcíny i statisíce lidí, kteří už nemoc prodělali. Jenže Vsetínsko v horské oblasti patří k nejméně očkovaným regionům v Česku. „Když se na čísla podíváte, tak jsme s padesáti procenty někde těsně před koncem. Liší se to podle věkových skupin. Nyní tu spíš máme mladší neočkované,“ vypočítává v kanceláři náměstek pro léčebnou péči Martin Metelka.

Většina místních mimo nemocnici už pustila covid z hlavy. „Vláda zavádí nová opatření, ale spíš by měla vymáhat dodržování těch stávajících. V obchodech roušky nenosí skoro nikdo. V létě jsem byl na třech velkých koncertech, nikdy po mně nechtěli certifikát. Na nádraží, ve vlaku respirátory nikdo nemá,“ naráží primář na jádro problémů.

Na jeho oddělení jsou naočkovaní úplně všichni zaměstnanci. Přesto do dalších týdnů hledí s obavami. „Měli jsme ráno videokonferenci s hejtmanstvím a ostatními nemocnicemi v kraji. Shodli jsme se, že zavřeme nemocnici návštěvám,“ podotýká Metelka.

Vedení opět řeší otevření speciálního covidového oddělení. To by znamenalo automatickou stopku pro jiná pracoviště. Více služeb pro sestry a zdravotníky. Stres, vypětí a bohužel i častější umírání. „Tuším, že se moje práce smrskne na počítání volných lůžek a ventilátorů. Ne, že by se člověk bál, ale je z toho otrávený. Jen řešíte, u koho má smysl eskalovat resuscitační péči a u koho už ne. Sestry nejsou hloupé. Od začátku vidí, že to jede po špatné trajektorii a dopadne to blbě. Když někdo skončí na umělé plicní ventilaci, smrtnost je 56 procent,“ představuje primář drsnou statistiku.

Přesto je tu rozdíl oproti jaru, kdy nebylo na výběr. Teď se umírajícím i jejich rodinám často honí hlavou: „Co by bylo, kdybych…“

„Oproti začátku epidemie alespoň nemáme strach, že nakazíme sebe a rodinu. Jsme klidnější, že jsme naočkovaní. V tom je situace malinko jednodušší,“ doplňuje Bezdíčková.

Od loňského jara prošlo vsetínskou nemocnicí přes 1100 pacientů s covidem, víc než stovka potřebovala intenzivní péči, přes padesát jich podlehlo. „Pro naši nemocnici je to obrovské číslo. Holky z oddělení jsou zvyklé na smrt, ale ne v takové koncentraci,“ naznačuje primář.

V místním nářečí říká, že nemá „gule“ moralizovat pacienty ohledně očkování. „Když leží u nás, je už na vakcínu samozřejmě pozdě. Myslím si o tom svoje. Ale už jsem zažil, že se mě pacient tady zeptal, jestli se ještě může naočkovat. Jen jsem řekl, že teď už ne. Člověk si v tu chvíli samozřejmě říká, že to takto nemuselo dopadnout,“ popisuje.

Ač působí klidným dojmem, tohle jej žere. Před pár dny na Twitteru reagoval na fotky křížků ze Staroměstského náměstí. Smutné příběhy celých rodin z vlastního oddělení dobře zná. Zažil je loni na podzim i letos na jaře. Další už nechce. „Tragédie… Nic moc… Nebaví,“ napsal mimo jiné.

Zároveň mu vadí, že další vlna může znovu nemocnici zahltit. „Ano, někdo si řekne: Očkování? To je moje věc. Jenže pak na nenaočkované doplácejí lidé s vakcínou, kterým se nedostane plánované péče. Všichni ti chudáci, kteří čekají třeba tři roky na umělý kloub. Pak nevím, jestli je očkování věc každého,“ krčí Proksa rameny.

I když říká, že vakcína není neprůstřelný štít, na stole mu leží aktuální celostátní čísla. V nemocnicích je přes 70 procent neočkovaných pacientů. „Představa, že umírají polymorbidní staří tlustí lidé, kteří jsou nad hrobem? To je omyl, měli jsme tu mnoho případů, kdy v intenzivní péči skončili lidé, kteří bez problémů fungovali. Šedesátiletý pán se o sebe v pohodě postaral, nasekal si dříví na zimu a zničehonic s covidem skončil u nás,“ dodává primář.

Zdůrazňuje, že zákeřnost onemocnění spočívá v tom, jak rychle dokáže paralyzovat nemocnice. Lidé tam končí s akutním nedostatkem kyslíku, v horším případě s bělavými nefunkčními plícemi.

„Ty příběhy už mi splývají. Ale nemoc postupuje hrozně rychle. Člověk jde jeden den k obvoďákovi s kašlem, druhý den ho přiveze záchranka a je zaintubovaný v bezvědomí. Covid je zrádný,“ říká zdravotní sestra.

Zástupce primáře Milan Doležel při předchozích vlnách zažíval mnoho těžkých chvil. Na oddělení mu zemřel příbuzný. Teď na chodbě nechce příliš vzpomínat. „Bylo to psychicky náročné. Ale kdyby se člověk nesmířil s častějším umíráním, brzy skončíte na psychiatrii. Zní to asi cynicky, ale bez toho tady nemůžete pracovat,“ vypráví.

I když se zaměstnanci nemohou příliš zaobírat jednotlivými příběhy, přesně vědí, jak se který z pacientů s covidem popasoval. Ptají se na něj, i když už třeba leží na jiném oddělení nemocnice.

A čas od času je potěší i zpětná reakce. Třeba když v květnu přišel na oddělení děkovný dopis. Část z něj cituje na chodbě další člen týmu Tomáš Čokavec:

Vážení lékaři, zdravotníci, sestřičky! Nevěděla jsem, jak vyjádřit svůj vděk za vaši péči, kterou jste mi věnovali, když jsem byla nemocná. Proto jsem ještě v nemocnici začala psát své pocity, abych vyjádřila to, čím jsem díky vám prošla při onemocnění covid-19. Snad vám přiblíží to, co prožívá pacient s horším průběhem. Chci vám poděkovat za laskavost, lidskost, povzbuzení a naději. Bez tohoto přístupu by nebylo těžké propadnout skepsi a beznaději. Děkuji vám.

Ke vzkazu žena přiložila několik stránek „nemocničního deníku“.

Lékaři při pohledu na čísla nakažených z posledních dní tuší, že se podobné případy budou opakovat znova. Jen teď – na rozdíl od jara – vědí, že šlo boji o život v mnoha případech jednoduše zabránit. „Pokud nejste očkovaní, udělejte to. Jiný vzkaz pro lidi nemám. Covid dokáže zabít i úplně zdravého člověka,“ říká Proksa.

Sám se každý rok nechává naočkovat proti chřipce. „Kdybych to měl dělat každý rok proti covidu, nemám s tím sebemenší problém, pokud se toho zbavíme,“ doplňuje.

Přesto je mu jasné, že na očkovací kampaně je pozdě. Řada lidí se zařekla a na fakta neslyší. „Jestli nevěří, ať se přijdou podívat k nám na JIPku,“ vzkazuje Bezdíčková.