Článek
Ve vašem průzkumu 30 % dívek a 38 % chlapců (z Česka) přiznalo, že se setkali s „nepříjemným obsahem“ na internetu, co si pod tím můžeme představit?
Ve výzkumu jsme se ptali poměrně široce, ale konkrétně na to, jestli narazili na něco, co je nějakým způsobem rozhodilo. Z našich předchozích výzkumů víme, že to může pokrývat širokou škálu jevů, od toho, že je počítač napaden virem, až po více zraňující zkušenosti. Otázkou jsme chtěli zjistit, kolika dětem se celkově stalo něco nepříjemného na internetu.
„Ze strany rodičů měla být snaha s dítětem o jejich zážitcích mluvit otevřeně, aby se nebály svěřit se s různými typy problémů, s nimiž se na internetu potýkají.“
Zároveň o problémech hovoří daleko více s vrstevníky než s dospělými. Může být jedním z důvodů i určitá generační propast mezi dětmi a dospělými, kterou tvoří sociální sítě i například YouTube?
Ano, to se na tom může podílet, i když je dobré si uvědomit, že rozdíly mezi generacemi najdeme v každé době. Navíc dnešní rodiče jsou již z většiny také častými uživateli sociálních sítí. Víme ale, že se liší preference jednotlivých platforem. Příkladem může být TikTok, který je dnes doménou mladší generace. Toto zjištění je ale dobré dát do kontextu s tím, že děti také uvedly, že rodiče s nimi celkově méně mluví o jejich zkušenostech a zážitcích na internetu.
Na jednu stranu je logické, že se děti mohou s méně významnými potížemi obracet spíše na vrstevníky, kteří mají podobné zkušenosti. Na druhou stranu by především ze strany rodičů měla být snaha s dítětem o jejich zážitcích mluvit otevřeně, aby se nebály svěřit se s různými typy problémů, s nimiž se na internetu potýkají.
V České republice 15 % dotázaných dětí a dospívajících mělo zkušenost s online agresí… Rozepisujete i různé specifikace a druhy agresí, jak jste si kategorie vy sami před samotným dotazováním určovali?
Vycházeli jsme ze zavedeného pojetí agrese a šikany. Reflektovali jsme, že dost záleží na tom, jak často k agresi dochází, abychom odlišili sporadické případy od těch frekventovanějších a déletrvajících.
Současně nás zajímalo i to, jaká újma je s tímto zážitkem spojena. Jednoduše řečeno, snažili jsme se zachytit jak celkovou zkušenost s agresí, současně ale také určit, kolik dětí se setkalo se závažnější podobou agrese. A pak jsme samozřejmě rozlišovali, že k agresi může docházet jak offline, tak i online.
„Je důležité i pochopit, že podobné chování (např. sexting), ať už na internetu nebo mimo něj, je u mnoha součástí dospívání.“
Jak se děti a dospívající stavějí k sexuálnímu obsahu online?
Velmi záleží na tom, o jakých dětech se bavíme. Některé děti takový obsah záměrně vyhledávají, je to součástí jejich přirozeného vývoje a nemají s tím poté žádné negativní zkušenosti, jiné tím mohou být rozrušeny.
V našem výzkumu se ukázalo, že napříč sledovanými devatenácti státy průměrně téměř dvě třetiny dětí a dospívajících tato zkušenost nijak nerozhodila, nebo z ní dokonce měli pozitivní zážitky. Samozřejmě je ale nutné zohlednit, že asi třetinu z těch, kdo viděli nějaké sexuální obsahy, ať už na internetu nebo mimo něj, toto nějakým způsobem rozrušilo. Negativní zkušenost přitom měly častěji dívky než chlapci.
Rozhodli jste se pro celou kapitolu týkající se sextingu, proč?
Tomuto tématu jsme se věnovali už v předcházejícím výzkumu v roce 2010. Je to jedno z témat, které je hodně debatované, ale u kterého je, podobně jako u vystavení sexuálním obsahům, nutno doplnit, že je především u starších dospívajících součástí jejich vývoje. Přestože bychom tedy měli v tomto ohledu nabádat k opatrnosti, je důležité i pochopit, že podobné chování, ať už na internetu nebo mimo něj, je u mnoha součástí dospívání.
V jedné z kapitol mluvíte o tzv. excesivním používání internetu, o co jde?
Jde o takové používání internetu, které vede k negativním dopadům současně ve více oblastech života dítěte. My jsme se zaměřili konkrétně na zanedbávání rodiny, přátel nebo školy. Dále na negativní dopady na spánek a stravování, nepříjemné pocity, pokud je dítě bez internetu, neúspěšné snahy zamezit čas online a trávení času online, přestože to dítě vlastně nebaví.
Je tedy důležité zdůraznit, že nejde jen o čas strávený online, ale především o další související negativní jevy, které jsou frekventované, to znamená, že se odehrávají alespoň jednou týdně. V naší studii jen půl procenta českých dětí ve věku 12–16 let uvedlo, že užívají internet excesivně, že zažívají všechny uvedené negativní jevy. Samozřejmě je potřeba mít na paměti, že jde o subjektivní výpověď a ne klinickou diagnózu, ale i tak lze usuzovat, že opravdu problematické užívání internetu se týká jen malé části dnešní populace.
