Vlastník lesů Richard Benýšek: Sběr lesních plodů bych zpoplatnil

Menší část lesniho panství, zhruba tisícovku hektarů, má hanácký miliardář na Prostějovsku. Většinu lesních pozemků drží na Slovensku. Na lesním hospodářství teď ale stejně jako ostatní hráči v oboru prodělává: zisky z lesů zřejmě nenávratně prožral kůrovec.

Richard Benýšek tvrdí, že dosavadní způsob hospodaření v lesích a péče o krajinu se přežil a bude se muset změnit. Sám investuje do projektů, které zadržují vodu na pozemcích, už léta mění druhovou skladbu svých lesů. Tahounem změn ale podle něj musí být – coby největší lesnický vlastník v zemi – stát.

Kdy jste pochopil, co provede kůrovec s domácími lesy?

Studoval jsem fytopatologii, takže jsme se o kůrovci hodně učili. Ten problém byl diagnostikován už před 30 lety. Dodnes si pamatuji, jak nám ve škole říkali: Máme spoustu času se na něj nachystat. Bohužel jsme ten čas promrhali.

Co kalamitu, předpovídanou 30 let, bezprostředně spustilo? Je za viníka správně pokládáno sucho?

Není to jen sucho. Já říkám, že přírodu už to prostě takto s námi přestalo bavit. Kůrovec se objevil proto, že máme nevhodnou druhovou skladbu lesních porostů. Což má prvopočátky v dobách Marie Terezie, kdy dřevo sloužilo jako hlavní energetický zdroj. Tehdy byly dobře nastaveny parametry, jak s dřevem hospodařit, ale od té doby se to táhlo pořád stejně.

Žádného zemědělského inženýra by nenapadlo pěstovat stovky let stále stejné kultury bezprostředně po sobě. Lesní inženýry zase nenapadlo nikdy nic jiného. Takže máme v lesích minimálně pátou generaci smrkových porostů, což významně napomohlo rozšíření škůdců a degradaci půdy.

Dá se dnes pěstovat hospodářský les v jiné druhové skladbě?

Dá, velmi dobře. Problém je, že smrkový porost začne přinášet první výnosy už někdy po 40 letech života, pokud se tedy nebavíme o plantážích vánočních stromků. Takový dubový les začíná vydělávat dva až třikrát později.

No právě – ekonomicky to nedává smysl, ne? S vidinou stoleté návratnosti kapitálu se nedá investovat.

Problém je v tom, že se u nás rezignovalo na mimoprodukční funkce lesa. Hlavní přínos je ze dřeva, něco málo z myslivosti. Všechno ostatní je u nás neoceněno.

Já četl před časem studii, tuším Jihočeské univerzity, která oceňovala výnos mimoprodukční funkce lesa podle jednotlivých pásem na hektar. A byl jsem šokován. Před kůrovcovou kalamitou platilo, že hektar lesa díky těžbě dává přibližně tisíc korun čistého zisku ročně. U pozemků, kde se dají sbírat borůvky, to ale podle této studie bylo až osmkrát tolik!

Jsou země, kde vedlejší funkce lesa dělají vlastníkům 60 až 70 procent příjmů. Máte zpoplatněný sběr hub, lesních plodů, lesy mají rekreační funkci. U nás je uzákoněno, že každý může po lese volně trajdat a vzít si z něj, co ho napadne. Stačí formální odůvodnění, že to je pro jeho vlastní potřebu, pak s tím klidně může jít na trh. Nikdo jej nekontroluje.

Volný vstup do lesa má u nás dlouhou tradici, změna by pro občany byla těžko přijatelná.

Jasně, je to uzákoněno od dob Marie Terezie, ale ukazuje se, že je to překonané. Pokud stát chce umožnit, aby občané – tedy voliči – mohli do lesa chodit, proč ne. Většina lesů v této zemi je vlastněna státem a samosprávami. Ty ať to umožní. Ale ať nechají těm dvaceti nebo třiceti procentům fyzických a právnických osob, ať si nastaví ve svých lesích vlastní pravidla. Nikdo se nediví, že má zaplatit za rybářský nebo lovecký lístek. Tak proč se mohou zadarmo sbírat lesní plody?

Takže doporučujete zavést houbařské a borůvkové lístky?

Ono by se to dalo ošetřit úplně snadno: Chceš, aby ti nikdo nechodil na pozemek? Ano, ale pak plať daň z nemovitosti. Pokud umožníš volný vstup, daň platit nemusíš. Nebo nastavit nějaká lepší pravidla pro sběr. Jde o to, že lidé začali lesy neskutečně drancovat. Nedávají prostor, aby se houby nebo lesní plody se dál rozmnožovaly a sloužily přírodě i zvěři, která se jimi živí.

Když vám les vydělával před kůrovcem zhruba tu tisícovku čistého na hektar ročně, jak jste na tom teď?

Padly veškeré sedlácké poučky, že les je jistota.Teď když těžíte, proděláváte. Nejúspornější by bylo vůbec netěžit. Na těžbě, prodeji dřeva a zalesňování dnes máte ztrátu deset až patnáct tisíc korun na hektar.

Těžit a zalesňovat přitom ze zákona musíte.

Jistě. Ze zákona jste povinna pozemek po těžbě zalesnit a zajistit porost. Tedy vysázet sazeničky v nějakém počtu na hektar a pak se modlit. Jsme limitováni suchem, letos bude mortalita sazenic možná stoprocentní, protože v době, kdy mělo pršet, nepršelo vůbec.

Je kalamitní těžba správnou cestou, jak řešit kůrovcovou kalamitu?

Vedou se věčné diskuse o tom, zda zasažené porosty vytěžit, nebo nechat stát. Každý má jiný názor. Někdo řekl, že přírodovědci nechali uschnout Šumavu a lesníci zbytek republiky. Že si mohou podat ruce. Výsledek je stejný, bylo to jedno.

Já tvrdím, že i mrtvý les je lépe nechat stát, protože i mrtvý les je pořád lesem. Když ho vykácíte, stane se z něj lesostep, pampa. Mění se migrační toky, vzdušné proudy, půda vysychá…

Když víte, že je hlavní příčinou kalamity smrková monokultura, zalesňujete dnes jinak?

Já se postupně vracím k dubovo-bukovo-jedlovým porostům. Borovice jsme do lesa dávali taky, ale bohužel nikoho nenapadlo, že vyhladovělý brouk vyletí i na ně. Borovice má další škůdce a choroby, navíc je i pro ni příliš vyschlo. A navíc mladé borové porosty ničí těžký přeháňkový sníh.

Já ale nemůžu sázet, co bych chtěl. Zaprvé, nejsou sazenice. Zadruhé, každý kraj určuje lesní hospodářské plány s povolenými dřevinami, kterými se musíte řídit. Já sám jsem na to narazil, chtěl jsem udělat druhově pestrý porost a neprorazil jsem. Pouze na výjimky se mi podařilo dostat do lesa pár zajímavějších dřevin.

Jak byste obnovil vlastní les, kdybyste měl volné ruce?

Jediné, co spolehlivě roste na skále a v suchu, je douglaska (tisolistá, původem ze severní Ameriky, v ČR má na lesních porostech zhruba čtvrtprocentní podíl – pozn. red.). Před 10 nebo 15 lety jsme jí osázeli asi dva hektary, ale úřady nám nařídily ji odstranit, že je tu nepůvodní. Přitom to je jediné, co tam roste. Nakonec jsme to ukecali.

My jsme navrhovali do okrajových částí porostů ledacos, například vilín (listnatý keř původem ze severní Ameriky, u nás okrasná dřevina – pozn. red.), ale to s námi úplně vyběhli. Nebo jsem chtěl kaštanovník setý – jedlý kaštan –, tak ten taky ani omylem! Ořešák černý, krásně vypadající dřevina, taky neprošel…

Proč chcete mít v hospodářském lese exotičtější dřeviny, okrasné keře? Je z nich užitek?

My jsme tím chtěli ozvláštnit okrajové partie. Aby nebyl porost zranitelný a nedocházelo k vývratům, abychom vytvořili keřové patro, které bude les držet. A jsou pro včely.

Les, který dnes vytváříte, vám osobně už hospodářský užitek nepřinese. Co vás motivuje k osazování pozemků?

Já jsem ze sedlácké rodiny. Pro mne není klišé, že sázíme pro své děti.

Jak jsou vaše porosty zasaženy kůrovcem?

Já jsem se na tuto situaci stihl trochu nachystat, to mé zemědělské vzdělání k něčemu je. Když jsem lesy přebíral před 10 až 15 lety, měl jsem tam 40procentní podíl smrku a stejný podíl borovic, dále modřín, dub, buk. Před třemi lety jsme se dostali na asi desetiprocentní podíl smrku.

Ani já jsem ale nebyl nachystaný na to, že sucho, které začalo před pěti lety, tak brutálně zasáhne i borovice a modříny. Listnáče se drží, ale celkově je les zasažený silně.

Jak velký problém pro vaše hospodaření ztráty z nucené těžby dřeva představují?

Nejde jen o to, že trh s dřevem kalamita prakticky zlikvidovala. Snad ještě horší je, že neseženete sazenice a teď po koronaviru už ani pracovníky. Lesní práce dělali Slováci a Ukrajinci, kteří z pracovního trhu zmizeli. A Češi v lese dělat nebudou. Je to fyzická práce, tu Češi úplně zapomněli.

Fyzická práce za malé peníze…

Ale to už dávno neplatí. V lese se dají vydělat krásné peníze, ale musí se holt pracovat. Navíc se práce v zemědělství řídí klimatickými podmínkami – když je vhodné počasí, pracuje se prostě 12 hodin denně. A žádná sobota, neděle. Pokud to jde, dělat musíte.

Kolik si vydělají třeba dělnice na sázení stromků?

V průměru tři koruny za vysazenou sazenici. Kdo to umí, vydělá si tři tisíce za den. Při těžbě se platí dvě až tři stovky za vytěžený kubík. Pilaři, kteří dělají s motorovkami, si vydělají 60 až 70 tisíc za měsíc, ale nadřou se. Je to fakt těžká, navíc nebezpečná práce.

Funguje česká zemědělská a vodohospodářská politika v boji proti suchu a jeho následkům?

Vy o nějaké takové politice víte?

Ministerstvo životního prostředí vyhlašuje programy na zadržování vody v krajině, Ministerstvo zemědělství teď třeba zveřejnilo plán na ochranu nových 31 lokalit pro výstavbu přehrad. Jak se na to dívá byznysmen, kterému sucho ničí jeho investice?

Podívejte se na legislativu. Na stavbu jednoduché retenční nádrže o rozloze půl hektaru potřebujete na schvalování a přípravu čtyři roky. To je neskutečné.

Tím chcete říct, že plány na stavbu přehrad jsou nereálné?

Přesně tak. A stejně nic neřeší. Nejde jen o to zadržet vodu v nějaké nádrži, ale je třeba ji dostat do půdy. Když zůstanu jen u lesů: máme v ČR osm tisíc katastrálních území. Kdyby se na každém udělaly za pět milionů korun retence, tak z toho postavím v každé obci dvě pěkné nádrže nebo neskutečné množství tůní a menších retencí. Bylo by to reálnější a pro celou republiku by stálo tak 40 miliard. Jedna velká přehrada přijde na pět až osm miliard…

Jsou dnes vlastníci půdy motivovaní k výstavbě menších vodních děl, retencí nebo tůní?

Já to dělám.

Vy jste miliardář, který není na výnosy ze svých pozemků odkázaný.

Ale já to dělal vždycky.

Proč?

Protože jsem viděl, že voda v krajině chybí. A chtěl jsem si vyzkoušet v praxi některé teorie, které to mají řešit. Například jsme dělali tůňky a malé hráze na kopci, kde předtím bylo tak sucho, že se tam prášilo pod nohama. Po třech letech se začaly obnovovat původní vodní profily a najednou začla po lese prýštit voda v místech, kde jsme to nečekali. Řekl jsem dětem – pojďme, uděláme tam studánku. A přišli jsme na to, že už v tom lese kdysi studánky byly, krásné, vydlážděné. Stačilo je vyčistit. Voda se do terénu vrátila.

Nebo jsem postavil retenční nádrž na vrcholu kopce – lidi říkali, že jsem blázen. A vida, vodu drží. Najednou přišel chatař, který má pod tím kopcem chatu. Děkoval mi, že má po 15 letech vodu ve studni, která dávno vyschla. Ta retenčka na kopci mu vodu vrátila. My jsme dřív přebytečnou vodu z krajiny odvedli, ale teď nemáme postavená díla na to, abychom ji v době nedostatku uměli vrátit.

Má pro někoho ekonomický smysl malá vodní díla stavět?

Smysl to má pro stát. A dělá se to – v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav. Ale ty jsou strašně chaotické.

Proč myslíte?

Hybatelem těchto úprav musí být obec. Pokud není prozíravá nebo to nechce, tak se to neudělá. A ona to zpravidla nechce, protože nechce místní zemědělský obhospodařovatel pozemků. Při komplexní pozemkové úpravě se totiž ruší všechny hranice pozemků a skládají se prakticky znovu. Udělá se páteřní síť cest, dopravní obslužnost, retence, krajinotvorná opatření.

Zemědělcům to jednak komplikuje život, jednak při tom ze zákona zanikají nájemní a pachtovní smlouvy. Nebo se jim nově nařizuje, kde musí mít trvalé travní porosty, objevují se jim požadavky na plodiny, z kterých nemají takový byznys. Oni z toho mají jen komplikace.

Jak byste to tedy řešil?

Větší vlastníci lesů o krajinu pečovat budou, malí na to nemají peníze. Největším vlastníkem jsou Lesy ČR, jejich politiku určuje Ministerstvo zemědělství. Lesy ČR ještě před pár lety vydělávaly šest miliard korun ročně a kdyby jim alespoň část těch peněz zůstala, mohly dnes být příkladem. Bohužel se ty peníze stáhly a vlády je dávno projedly. Teď nemají Lesy ČR ani na to, aby zajistily běžnou lesohospodářskou činnost, natož aby si hrály se stavbami na zadržení vody.

Co s tím teď, když se chyby už staly?

Víc bych podpořil komplexní pozemkové úpravy. Stavby na zadržení vody jsou placené z prostředků EU. Je ale třeba změnit schvalovací podmínky, aby to nemohly velké firmy zablokovat. Kdyby se rozhodovalo v menších celcích, mohlo by se to zprůchodnit. A chtělo by to stanovit jasné priority. Dřív byla prioritou páteřní síť cest v krajině, teď by to mělo být zadržení vody. Taky by pomohla podpora roztroušené zeleně v krajině. A osvětová činnost.

My jsme chytrý národ, když je třeba, dokážeme se vybudit a třeba našít si roušky. Co si tak říct: každý zasadí dva stromy ve volné krajině. Ne z povinnosti, ale pro naše děti, které bychom k tomu měli brát a vysvětlovat jim to. Příkladem by museli jít hlavní političtí představitelé. Kdyby své stromy vysadil premiér, prezident, ministři a jejich náměstci, starostové obcí – to už by bylo znát. Někteří to dělají, ale je jich málo.

O tom, že se krajina musí změnit, aby zadržovala víc vody, se hodně mluví. Je ale nějaký úřad, instice, politická nebo občanská iniciativa, zájmové sdružení, které by pozemkové úpravy, sázení stromů v krajině, stavění soukromých retencí v krajině a podobně systematicky prosazovalo?

Tohle je něco jako paní Columbová – všichni o ní mluví, ale nikdy ji nikdo neviděl. Tady má každý trochu jiný názor, razí trochu jiný směr. Ministerstvo zemědělství i životního prostředí toho vlastně docela dost dělají, ale jejich snahy se nepotkávají, chybí koncepce i koordinace. Malí podnikatelé na to většinou nemají peníze. Nakonec zaplaťbůh za vlastníky lesů z řad šlechtických restituentů a za těch pár osvícených větších vlastníků, kteří myslí v delším horizontu.